Dolldead

Prolog

29.8.1901
„Danny Ann má dneska zase zpoždění! Ostatně, jako posledního půl roku pořád.“ Řekl jeden z mužů hrubým hlasem. Ten, který vypadl nejstarší. Měl na hlavě kovbojský klobouk z kůže bizona, tak starý, že už si nikdo nepamatoval, kdy ho vlastně koupil a začal nosit a tvář zarostlou vousy, že mu téměř nebylo vidět do obličeje. Co se týče jeho oblečení, taky vypadalo značně použitě. Kostkovaná košile, kdysi červená, teď už jen mírně šedorůžová a roztrhané kalhoty z něj dělaly chudáka. A přece bylo na něm něco zajímavého. Kdybyste se na něj podívali pozorněji, zjistili byste, že měl na sobě zcela nový opasek, kterýžto k jeho ostatnímu oblečení seděl pramálo, ne-li vůbec. „Na, dejte si trochu whisky, přinesl jsem ji, aby se nám ukrátilo čekání na Dannyho. Proč se s ním vůbec scházíme? Už mě to přestává bavit.“ „Ale tak Bene, přece víš, jak na tom Dannymu záleží a navíc, je to jediná příležitost, kdy ho ještě můžeme vidět!“ pronesl podrážděně muž, který vešel do místnosti poslední. Z těch čtyř vypadal nejvíc jako člověk a byl taky nejmladší. Ostatní už neříkali raději nic, tiše zasedli ke stolu a začali hrát karty. Když tak seděli přes hodinu, odbilo přesně jedenáct a dveře z venku se s lehkým vrzáním začaly otevírat. Ben jenom zvedl hlavu a tiše zamumlal, spíš pro sebe „Á, Danny je asi tu.“ Pokračovali ve hře, zatímco se vítr začal zvedat v průvan a karty po stole lehce tančily. Jediný, kdo Dannyho nedočkavě vyhlížel, byl Fred – muž, který se jej před tím zastával. Ve dveřích se nejprve cosi zalesklo a zašustěl plášť. Plášť temnější než noc. Tiše jako letní vánek proklouzlo „cosi“ do místnosti, v ruce – ano, teď už to šlo vidět, mělo to stvoření kosu. Na sobě černý plášť s kápí přes hlavu. Smrťák. Muži kolem stolu však zůstali klidní. Odložili karty a vstali, aby mohli Dannymu potřást rukou na pozdrav. Ben pozvedl lehce svůj klobouk a pokynul hlavou. Danny si sundal kápi, plášť však neodložil. Přisedl ke stolu spolu s ostatními a až teď bylo vidět, jak vlastně vypadá. Byl to zcela mladý muž, tak kolem dvaceti let. Vůbec nezapadal k těmto starým kovbojům a přece mu bylo tolik let, co jim. Měl krásné tmavě hnědé vlasy, zelené oči a úsměv, který by se kdysi dal popsat jako veselý. Nešlo vidět, co měl na sobě, plášť měl zapnutý až ke krku. Nyní bylo v místnosti pět osob a začali opět hrát karty. Takto muži vydrželi přibližně do dvou do rána, kdy se Danny zvedl ze židle, tiše se s ostatními rozloučil, popadl kosu a tiše odplul zpět do temnoty noci. Za celou dobu kovbojové nepromluvili jediného slova, ale byli rádi – někteří míň, někteří víc, že Dannyho po několika měsících opět viděli.
Když začalo svítat a zchátralé budovy vesnice Dolldead přestaly působit tak hrůzostrašně, sebrali se muži a po jednom, každý na jinou stranu tiše zmizeli.

Tito čtyři muži měli svůj život, každý v jiném městě. Jednou za čas se sešli na tomto podivném místě, v této podivné společnosti, ale jinak už je nic nespojovalo. Nechtěli si připomínat ten osudný den, ten strašný den, kdy vesničku Dolldead navštívili poprvé. Tehdy vůbec netušili, že tohle rozhodně není jejich poslední návštěva, ba co víc, tohle že bude místo pro jejich schůzky po dalších několik let. Do té doby, než všichni čtyři zemřou. Nebo alespoň tři...


1.

5. 10. 1862
Daleko, daleko za městem a vesnicemi, kde už se neodvážil ani šerif města Melbowbridge se na malém prostranství nacházelo místo obestřené tajemstvím. Staré dámy o něm občas hovořily při svých nočních schůzkách, když chtěly pocítit strach. Nazývaly jej „Dolldead“. Byla to kdysi slavná vesnice, kde se scházeli nejbohatší kovbojové z okolí, avšak jednoho dne se tudy prohnalo cosi podivného, nevysvětlitelného a tato vesnička ztratila bezpečí, obyvatele i všechen dech čehokoli živého. A právě na tomto místě, kde už dlouhé roky nikdo nevkročil, se od jisté doby začalo scházet pět přátel na život a na smrt. Jejich setkání se uskutečňovala vždy ve staré hospodě, kde už oknem proletěla nejedna kulka. Staré dveře při sebemenším závanu větru vrzaly a střecha se téměř rozpadala. Dřevěná veranda byla ztrouchnivělá, avšak stále se po ní dalo vejít. Nad barem se kdysi nacházela nejlepší ubytovna široko daleko, ale tu už taky dávno sfoukl prérijní vítr a zbylo z ní jen pár trámů a jedna stará, červy prolezlá skříň, která nebezpečně trčela ze stropu po té, co se propadl. Začalo to všechno v den, kdy se pět mladých mužů v čele s mladíkem zvaným Danny Ann rozhodlo tuto vesnici navštívit a prozkoumat. Byl to věru odvážný nápad, vždyť tolik let tudy nikdo neprošel a ani nejstarší obyvatelé města netušili, jak Dolldead vlastně vypadá, co se tehdy stalo a proč už v této vesnici a na tomto místě není možné žít.

Pamatuji si to přesně, počasí nebylo toho dne zrovna vyvedené, jako by Dolldead tušila, že někdo chce přijít na kloub jejímu tajemství a snažila se nechtěné návštěvníky odehnat silným deštěm. Déšť není na prériích nic příjemného, kapky bodají do kůže jako malé jehličky a cesta se zdá neschůdná. Avšak Danny Ann a jeho přátelé se nedali odradit a vyrazili vstříc Dolldead, aniž by brali v úvahu další varování, která jim vesnice vysílala. Dolldead nebyla blízko, než se k ní došlo, byly to dva dny cesty. První deštivý den přátelé urazili půl cesty a k večeru pomýšleli na nocleh. Dolldead byla ale tak obávaná, že nebylo nikde poblíž žádné městečko ani jiná vesnice, takže se mladíci rozhodli cestovat celou noc a odpočinout si až v Dolldead. O půlnoci kupodivu přestalo pršet, jako by se vesnice vzdala svých snažení a mladí kovbojové dorazili k Dolldead k poledni. „Nevypadá to tu nebezpečně.“ Prohlásil Ben, nejstarší z pětice. Byl proslavený svojí nebojácností a chutí bojovat za každou cenu. „Ne, ale necítím se tu dobře. Mám pocit, jako by nás stále někdo sledoval.“ Odpověděl mu Bob, zvaný „Vítr“. Danny na to neřekl nic, ale myslel si totéž. Začal přemýšlet, co přesně tady chtějí najít a kde vůbec mají začít. Budovy byly postaveny do kruhu, uvnitř „návsí“ byla studna, která však byla z vrchu přiklopená několika ztrouchnivělými trámy. Z boku si Danny všiml starého nápisu, zbylo však na něm jenom pár písmen. Podivné však na tom bylo, že písmena, která zbyla, dávala dohromady slovo SMRT. Raději odvrátil zrak a šel vyrazit vstříc jedné z budov. Ostatní jej napodobili, každý si vybral některou a vešli dovnitř. Chatrč, ke které vyrazil Danny, připomínala trochu starý obchod. Vitríny však dávno chyběly a místo schodů byla akorát velká díra, nespíš do sklepení. Z boku budovy si však Danny všiml okna, díky kterému se dostal dovnitř. Bylo zde však téměř prázdno. Stará železná kasa byla již dávno zrezivělá a nepodařilo se mu ji otevřít, byť se snažil sebevíc. Ve skřínce vedle kasy našel akorát pár starých hadrů prolezlých plísní a jeden starý obraz. V místnosti nebylo zcela vidět, co na něm kdysi mohlo být, proto jej zastrčil pod košili a vydal se do druhé místnosti, která působila trochu příjemnějším dojmem, než předchozí. Byla tu tři okna a denní světlo (pokud se teda světlo v Dolldead dalo nazývat denním) zde pronikalo víc. Na zemi byl starý prošlapaný koberec, který kdysi mohl být červený, a v rohu ležela stará petrolejová lampa. Danny ji vzal také a pomalu se vracel k oknu, díky kterému se dostal dovnitř.
Ben zamířil k budově vypadající jako velký černý kvádr. Ostatním chlapcům toto stavení nahánělo strach a neodvážili se blíž. Ben však neohroženě vstoupil dovnitř dírou, kde kdysi bývaly dveře. Na pokrajích jediné místnosti byly dlouhé stoly, vyrobené nejspíše z žuly nebo podobného kamene. Na některých stolech byly bez ladu a skladu naházeny třísky. Jen na jediném stole šlo poznat, co zde původně bylo. Mezi třískami totiž Ben objevil zářící bílé kosti. To už i jemu nahnalo strach, nacházel se totiž ve Funebráctví. Zdržel se proto dalšího zkoumání (byla tam ještě skříň s propadlým dnem a proraženou pravou stranou, ze které trčelo něco podobného kose). Zahnal nepříjemné myšlenky a raději šel hledat zbytek přátel.
Fred, nejmladší z pětice, prohledával starou banku. Až na pět ohnutých mincí však nenašel nic. Budova byla zcela zničená a nedalo se projít dál, než pár metrů. Schoval mince do kapsy a vrátil se ke studně, kde už čekal Ben.
Na Boba připadla budova, která působila nejzachovaleji. Byla to nejspíš stará hospoda, uvnitř byl ještě bar a na stěně na poličce visely dvě rozbité skleničky. Kromě stolu bez židlí v rohu však nebylo v místnosti nic. Vlevo vedle baru byly schody. Bob se však neodvážil vlézt nahoru, páchly hnilobou a určitě by jeho váhu, byť byl nejlehčí, neudržely. V této budově nebylo nic zajímavého, a proto se rychle obrátil a šel zpět ke studně, kde už byli tři jeho přátelé.
Pátý mladík, Jack, se však ještě nevrátil. Ostatní si vedle studny sedli a vyprávěli, co objevili. Po delší době, kdy se Jack stále nevracel, však začali být neklidní. Měl přeci jenom obejít vesničku, zjistit, jestli někde nezůstalo něco zvláštního a vrátit se ke studně. Nemohlo mu to zabrat déle, než zkoumání budov. „Jacku?“ křikl Danny, doufal, že mu Jack odpoví z některé z budov. Ale Dolldead byla tichá a šlo slyšet akorát šustění větru. Freda letmo napadlo, že to šustění nezní jako vítr, ale jako plášť. Nevěnoval však této myšlence pozornost. „Jdu se po něm podívat.“ rozhodl Danny a ostatní byli docela rádi, že to nemusí být oni, kdo bude prohledávat zadní část vesnice. Zůstali tedy sedět u studny a poslouchali, jak se Dannyho kroky vzdalují. „Doufám, že se brzy vrátí oba.“ Zašeptal Bob s trochou strachu v hlase „vůbec se mi to nelíbí.“ „Jacku! Jacku!“ – to Danny volal Jackovo jméno. Stále ho nemohl najít. Čím delší tato doba byla, tím neklidněji se mladíci cítili. Najednou však uslyšeli kroky z opačné strany. Vylekaně se otočili a zjistili, že to jenom Jack se vrací, s nějakou podivnou krabicí v rukou. „Kde je Danny?“ zeptal se. „Šel tě hledat, copak jsi neslyšel jak tě volal? Je pryč už dobrou čtvrt hodinu.“ Jack však jenom kroutil hlavou a zavolal na Dannyho, ten rychle přiběhl zpět, divíce se, kde se tu Jack najednou vzal. Nebyl však čas na přemýšlení, co se to vlastně stalo. Slunce už začalo zapadat a ani jednomu z nich se představa noclehu uprostřed této vesnice nezamlouvala. Rozhodli se přenocovat v nejzachovalejší budově, hospodě a prozkoumat záhadnou krabici, kterou našel Jack vedle jedné z budov. Nikdo se bohužel nepozastavil nad tím, jak je možné, aby byla papírová krabice tak zachovalá po tolika letech. Bylo to nanejvýš podezřelé, ale kovbojové byli tak vzrušeni tímto nálezem, že jim toto zastínilo racionální myšlení.
Slunce ubývalo a tak mladíci odnesli krabici i své ostatní věci a nálezy do kouta hospody, kde se posadili do kruhu. Stará petrolejová lampa se jim teď náramně hodila. Z domu měli trochu oleje a tak se jim podařilo zažehnout světlo. Všichni byli rádi, že nemusejí být ve tmě na tomto příšerném místě. Bob se stále nezbavil svého podezření, že je někdo sleduje. Fred však už neslyšel šustění větru. Teď byla vesnice tak tichá, až to nahánělo hrůzu. I Ben začal mít obavy z téhle prapodivné návštěvy. Tma se rozhostila všude, byla snad hustější, než kdy chlapci zažili. Nebylo vidět ani na vedlejší budovu. Jack zastřel starým plátnem díru ven, kdysi to bylo okno. Cítili se teď bezpečněji, i když vrzání dveří nebylo nic příjemného. „Aspoň máme přehled o tom, kdo sem vejde.“ pomyslel si Danny, ale zároveň doufal, že tady žádného nočního návštěvníka mít nebudou. O Dolldead totiž kolovaly zvěsti, že zde zůstala jedna duše, která zde kdysi žila a nyní nemůže najít klid. Zatlačil tuto myšlenku pryč a začal se soustředit na krabici. „Tak co, kdo ji otevře? Já to udělat nechci.“ Prohlásil Jack. Nikdo z nich se mu nedivil, ani Benovi se do toho nechtělo. Čtyři páry očí koukaly na Dannyho. Povzdychl si, ale zvědavost byla větší než strach, a proto začal pomalu zvedat víko bílé krabice. Šlo to ztuha, jako by někdo krabici úmyslně zalepil. Přece se to Dannymu po chvíli podařilo a všichni mohli nahlédnout dovnitř. „Černá látka?“ zeptal se nechápavě Ben. Danny pozvedl látku z krabice. „To není jen látka. Je to plášť.“ Chlapci tiše mlčeli a každý přemýšlel, kdo by mohl nechat černý plášť zabalený v krabici v Dolldead. „Co s ním uděláme?“ zeptal se po pár minutách Bob. Nebylo zcela jasné, k čemu kdy mohl plášť sloužit. Byl to těžký samet a proti dešti by určitě nefungoval. Danny Ann se s pláštěm v ruce postavil a lehce s ním zatřepal. Nespadlo z něj ani smítko. Plášť vypadal nový a nepoužívaný. Danny měl nutkání plášť si obléci, i když něco uvnitř jeho hlavy mu říkalo, ať to nedělá. Ovšem mladistvá zvědavost začala vyhrávat a Danny pomalu ale jistě na plášti začal hledat knoflíky nebo něco, co by mu pomohlo v té tmě najít přední část. Ostatní čtyři kamarádi seděli jako zkamenělí. Fred chtěl vykřiknout, ať to Danny nedělá, byl však jako přikovaný a jazyk v puse mu zdřevěněl. Zbytek na tom byl podobně. A proto jen tiše a s úžasem přihlíželi, jak Danny otvírá plášť a opatrně zapíná jeden knoflík za druhým. Zbýval už jen poslední. Když ho Danny dopnul, zvedl se najednou silný vítr. Odfoukl plátno na starém okně a to spadlo na jednoho z chlapců. Ten tomu však nevěnoval pozornost. Všichni čtyři byli zhypnotizovaní pohledem na Dannyho. Černý sametový plášť kolem něj vál a vítr mu nasadil kápi přes hlavu. Vypadal, jako by se začal ve tmě ztrácet. Nikdo nechápal, co se to děje, vítr byl čím dál silnější a dveře úzkostně vrzaly. V té chvíli se Danny vzpamatoval jako první a pokoušel se třesoucíma rukama plášť rozepnout a sundat. Měl jedinou myšlenku – zbavit se pláště! V tom se však ozvalo z kouta ostré „NE!“. Mladí kovbojové nadskočili leknutím, právě se probudili z toho hypnotizujícího pohledu na Dannyho. Pomalu se odsunuli dál od té černé postavy, ve kterou se jejich pátý kamarád proměnil, a vyděšeně koukali do rohu, odkud se ozval ten příšerný hlas. Šly slyšet kroky, jak se neznámý přibližoval k pětici. V ruce držel kosu. Při každém kroku hovořil neznámý k chlapcům prapodivné zaříkadlo.

„Kdo oblékne si plášť ten temný
Nesmí jej sundat po sto let
Plášť, byl zabalen v bílé krabici
Nelze již vrátit se mezi živé zpět

Jen sedmý den v roce se smrti vyhýbá
Ty mezi smrtelníky smíš
Však jindy kosa v tvé ruce přebývá
A ty již nikdy nebudeš jim více blíž

Až sto let uplyne
Ty plášť ten sundej hned
Zabal a nastraž na dalšího
Však navrátíš už se jen do hrobu zpět“


Poté nastalo ticho. Neznámý postavil kosu, držela zcela sama. Bylo to nepochopitelné. Jednou tleskl, kosa se tiše přenesla do Dannyho pravé ruky. Ten nebyl schopen odporovat. Tleskl podruhé, do Dannyho levé ruky odněkud z neznáma přiletěl starý, žlutý, ohořelý papír s kletbou, kterou neznámý před chvíli vyslovil. Tleskl potřetí a ten muž, který předal Dannymu poselství, se proměnil v prach a jako malé tornádo vyletěl ven, kde se všechna zrníčka rozběhla na tisíce stran a po neznámém nebylo ani památky. V místnosti se rozhostilo ticho a chlapci s obavami vzhlíželi k Dannymu. Teď už to nebyl Danny Ann. Teď už to byl Smrťák.
Ben vstal a pomalu se přiblížil k Dannymu, který se sesul na zem v mdlobách. Ještě nikdy se mu nestalo, že by omdlel, ale tohle pro něj bylo dost. Nejstatečnější z pětice se sehnul a zvedl starý žlutý papír. Kosa zůstala viset ve vzduchu, jako by ji přidržovala neviditelná ruka. Několikrát za sebou si Ben opakoval příšernou kletbu, kterou vyslovil neznámý. Vítr se mezitím utišil, bylo bezvětří. Dokonce vyšel i měsíc. Když papír prozkoumali i ostatní, Danny se konečně probral. „To... to nebyl sen?!“ vykřikl zděšeně do ticha. Chlapci se na něj jen s tichou úctou dívali, Fredovi leknutím vypadl papír z ruky a dopadl na zem opačnou stranou. Chtěl jej zvednout, avšak všiml si, že na papíře přibývají nějaká jména Dannyho písmem, avšak Danny stál nehnutě pár metrů od nich. Fred podal papír nynějšímu Smrťákovi. Tomu velice rychle došlo, co se na papíře děje. Zde se začali psát lidé, které měl Danny v nejbližší době zbavit života. „To přece nemůžu, nechci!“ myslel si v panické hrůze. Začal pomýšlet na to, že by přece jenom plášť sundal i přes varování neznámého. Nešlo to. Ač se snažil sebevíc, plášť nechtěl dolů. Danny pomalu cítil, jak mu v hlavě někdo šeptá „Běž, udělej to! Čeká na tebe, volá tě!“ – to lidé z papíru se dožadovali smrti. Danny v životě jména těch lidí neviděl, ani nevěděl, kde je hledat. Lehce přejel prstem po prvním jméně, jako ve snu. V tom se opět zvedl vítr. Zbývající chlapci jenom tiše pozorovali, jak se Danny lehce zvedá ze země a mění se i s kosou v havrana. Ten se posadil na kraj nezakrytého okna, pokynul hlavou čtyřem chlapcům a tiše zmizel ve tmě.
Ben, Bob, Jack i Fred zůstali sedět v kruhu ještě dlouho dobu, aniž by promluvili, kolem čtvrté ráno je však všechny zmohla únava a usnuli tak tvrdě, jako by se o to zapříčinil sám Danny. A ostatně, kdo ví, jak dlouho by tady ještě seděli?


2.

Bylo přesně osm ráno, když se Jack s leknutím probudil. „Můžu za to já!!“ vykřikl. Tím probral ze spánku ostatní tři chlapce. Těm chvíli trvalo, než se rozpomněli, jaký příšerný zážitek se jim včera v noci přihodil. Všem z toho naskákala husí kůže. „Nikdo za to nemůže, co se mělo stát, stalo se. Danny nemohl tušit, co ho čeká, když jsme tady šli.“ Reagoval na to Ben. „Ale kdybych tu krabici nepřinesl, nebo kdybych ji otevřel já sám, mohl tady Danny ještě být!“ Jack se rozplakal a ostatní se začali cítit rozpačitě. Fred jej poklepal po rameni „Ale no tak, Jacku. Je úplně jedno, kdo tu krabici otevřel nebo přinesl. Stejně by to postihlo jednoho z nás. Truchlili bychom tak či tak. Neobviňuj se z toho. Jediný, kdo za to může, je ten Neznámý. Ale myslím, že už jsme přišli na záhadu vesnice Dolldead. Nikdo se o tom ale nesmí dozvědět, měli by nás za blázny.“ Odmlčel se a ostatní, i Jack, na něho upřeli zvědavý pohled. „Je to jasné. Před sto lety se zde událo totéž co včera, jenže tehdy měl tento rituál obecenstvo. Smrt si však nemohla dovolit, aby tolik lidí vědělo o této záležitosti, a proto ty, kteří něco věděli, zbavila přinejmenším paměti a ostatní pocítili podivný panický strach a raději se přestěhovali daleko od Dolldead. Nedivím se jim, taky se těším, až odtud vypadnu. Paměť a život máme zatím jen díky tomu, že Danny je náš přítel. Ten, kdo o téhle záležitosti něco věděl, už stejně zemřel nejspíš stářím. To však ještě vykonal starý Smrťák.“ Fred dokončil svoji domněnku a ostatním to přišlo naprosto jasné. Ano, přesně takhle se to určitě stalo. „A Dolldead nemá žádnou zbloudilou duši. Je to jenom vesnice, ve které bydlí Smrťák. Ze smrti má strach každý, proto tu nikdo nebydlí...“ dodal potichu Bob.
Chlapci se rozhodli v Dolldead zůstat ještě jednu noc. Doufali, že se s Dannym ještě setkají. Teď už se neměli čeho bát. Znali záhadu Dolldead a smrti se neobávali – vždyť to byl jejich nejlepší kamarád! Přece jenom ale, když se začalo stmívat, měli kovbojové trochu nahnáno a raději se schovali opět do starého hostince, kde se cítili lépe. Na jednu stranu netoužili vidět Smrťáka, ale chtěli se s Dannym rozloučit. Kolem půl desáté večer, kdy už bývá v říjnu tma jako v pytli, zaslechl Fred opět to známé šustění větru. Teď už však věděl, že to jenom Danny v havraní podobě přilétá do vesnice Dolldead. Brzy na to opravdu černý pták přistál na kraji okna a lehce se snesl k zemi, měníce se v černou postavu s kosou v ruce. Danny si lehce smekl kapuci z hlavy a pokynul přátelům na pozdrav. Žlutý papír položil na starý stůl, zadní části nahoru. Nebyly zde žádná jména. Znamenalo to jen jediné. Danny je musel zbavit života. Jacka polilo horko. „Jak... Jak jsi to zvládl, tys je...?“ nedokázal vyslovit plynulou větu, všichni však věděli, na co se Jack ptá. A nepotřebovali slyšet odpověď. Bylo to vidět v Dannyho tváři. Danny Ann lehce kývnul hlavou na souhlas a obrátil se ke stolu. Pětkrát zatleskal. Po každém tlesknutí se objevila jedna židle. Chlapci strnuli úžasem, ale šli si sednout. Danny tleskl po šesté a na stole se objevily čtyři koláče a voda. Ben se vzpamatoval jako první a šel si ke stolu sednout. „Ty nebudeš?“ zeptal se Dannyho, avšak nepodíval se na něj. „Už to nepotřebuji. Možná vás to bude děsit, i mě to děsí, ale pokaždé, když splním práci, přestanu mít hlad. Jako by mě tohle mělo živit doslova.“ Fred se otřepal hrůzou, Dannyho hlas byl tak chladný... Měli však takový hlad, že každý rád snědl svůj koláč a vypil vodu. Když dojedli, zeptal se Bob konečně na to, co ho napadalo už od začátku. „Jaké to je...?“ Danny mu však nebyl schopen odpovědět. Bylo vidět, jak zoufalý ze svého stoletého úkolu je, a proto raději kovbojové mlčeli.
Po chvíli se na papíře začala objevovat nová jména. Všichni věděli, co to znamená. „Musím jít, už na mě nečekejte. Snad se ještě někdy uvidíme, přátelé, a doufám že to nebude při výkonu mého poslání...“ smutně se usmál „Doma, prosím, neříkejte, jaký osud mě potkal. Sdělte jim třeba, že jsem spadl do té studny uprostřed a vám že se nepodařilo mě vylovit. Nechci, aby otec s matkou a mí bratrové věděli, že jejich syn a sourozenec je teď Smrt. Doufám, milí přátelé, že budete žít déle než sto let. Chápete proč. Sbohem tedy.“ Dannymu skápla slza na černý samet. Proměnil se v havrana a bez ohlédnutí odletěl.
Z dálky ještě kovbojové zaslechli čtyři tlesknutí. Vzápětí se na stole začaly objevovat předměty, které jim Danny poslal na památku. Opasek – na sponě bylo vyryto velké B, řetízek s monogramem F, prsten s vypáleným J a šátek, taktéž s velkým B. Aniž by chlapci uvažovali nad písmeny, každý věděl, která věc komu přísluší. Na stole ještě přibyl papír popsaný Dannyho písmem.

„Posílám vám nezničitelné dary. Kdykoli mě budete chtít vidět, stačí, když přiložíte všechny věci k sobě a já se dostavím. Nesmí to být však na veřejném místě. A když budu potřebovat vidět já vás, písmena na darech se zbarví do černa a sejdeme se na nejbližším hřibitově. Danny Ann“

Po přečtení se dopis proměnil v prach a odletěl stejně, jako minulého večera Neznámý.
Smutní chlapci si upevnili své dary na místo a ulehli ke spánku. Časně ráno chtěli vyrazit pryč z této prokleté vesnice a pokud možno zapomenout na většinu toho děsivého, co je tady potkalo.


3.

7. 1. 1863
Bylo tomu přibližně dva a půl měsíce, kdy se z vesnice Dolldead vrátili čtyři chlapci místo pěti, ale jejich domovská vesnice Melbowbridge stále truchlila nad ztrátou jejich kamaráda. Nikdo, kromě těchto čtyřech nevěděl, co se skutečně stalo, všichni znali akorát lež o nešťastném pádu do studny. Ve vesnici se konal pohřeb i přesto, že tělo nebylo. Sešla se celá Dannyho rodina a téměř všichni obyvatelé vesnice, byl to oblíbený mladík. Zvlášť děvčata v Dolldead truchlila. Nejvíce z nich však byla zdrcená mladá Elena, dcera krejčího, který ve vesnici vlastnil malý obchod s oblečením.
O Elenině lásce k Dannymu téměř nikdo nevěděl, pouze její nejbližší přítelkyně Marie, a tak Elena truchlila sama ve svém pokoji a každý den ráno si na Dannyho vzpomněla a po celé ty dva měsíce jí alespoň jedna slza ukápla na polštář.
A právě tohoto sedmého dne v roce, jako by tomu náhoda sama chtěla, rozhodla se vesnice Melbowbridge vystrojit velký ples, aby se aspoň na chvíli občané uvolnili a zapomněli na tragické události.
Jack, Bob, Ben a Fred kontrolovali každý den svoje dary a doufali, že jednoho dne zčernají a bude to znamením, že uvidí Dannyho a zjistí, jak se mu daří. Bohužel ale marně.
Elenina kamarádka Mary rozhodla, že obě na ples půjdou také. Elena sice nechtěla a vzpírala se, avšak nic nezmohla. Mary se prostě rozhodla, že se Elena musí nějak rozveselit, už se to táhne moc dlouho. Elenin otec a Elena proto ušili dvoje krásné nové šaty pro dívky a ty potom měly potěšení z krásného oděvu.
Bylo přesně šest hodin večer a hosté a vesničané se začali u radnice scházet. Hned vedle byl hotel, ve kterém se ples konal. Hudba už hrála dlouho dopředu a vesničkou počala proudit nálada veselého očekávání. Dokonce i Elena se začala těšit i přesto, že si umiňovala, že nesmí přestat truchlit, a že bavit se by znamenalo zneuctít Dannyho památku. Ačkoliv jí tuto myšlenku Mary vyvracela, jak mohla, Elena si nedala říct a myslela si svou. Ale veselé hudbě se nedokázala ubránit ani ona, ač se snažila sebevíc.
Když konečně odbila šestá hodina, byla už celá vesnice na plese, kde právě místní šerif Henry Walker zahajoval slavnost proslovem. „Vážení spoluobčané... Sešli jsme se zde v tento den, abychom alespoň na chvíli zapomněli na tragédii, která se naší vesnici před nedávnem přihodila. Doufám tedy, že se budete bavit, bar vám je k dispozici po celou dobu konání plesu. Je mi potěšením, že vám mohu představit band, který nás bude celý večer doprovázet – v čele stojí John Fitzburn se skupinou Bloodworks. Ať tedy zábava plyne proudem!“ John Fitzburn se obecenstvu lehce uklonil, pak usedl ke své tahací harmonice a kapela spustila. Hluk v místnosti postupně sílil.
Vlevo, co nejdále od podia seděla v rohu osamocená Elena. Mary zrovna odešla pro sklenku něčeho dobrého pro obě dívky. Vedle jejího stolu seděli čtyři mladíci, taktéž osamoceni. Všichni mlčeli a každou chvíli kontrolovali své dary – byl přeci sedmý den v roce! Den, kdy Danny Ann může sundat svou kápi a přijít mezi živé lidi! Copak toho nevyužije? Copak na ně zapomněl?
Chýlilo se už k desáté hodině, když konečně Fred zaznamenal na svém daru jakousi změnu. Nejenže ho přívěšek na řetízku počal lehce pálit, zároveň však změnil barvu do temna, až téměř černa.
Změnu zaznamenali i ostatní mladíci. Aniž by se domlouvali, všichni věděli, co teď musí udělat. Tiše se vytratili z místnosti a vydali se na nejbližší hřbitov v domnění, že je nikdo neviděl při odchodu. Bohužel to ale nebyla tak docela pravda. Vesničané sice byli zaujati zábavou, která se jim nabízela, jedna dívka však stále byla myšlenkami někde jinde. Elena. Viděla, jak postupně zmizeli všichni čtyři bývalí Dannyho kamarádi. Lehce pozvedla obočí údivem – každý tady přece věděl, že to jsou ti čtyři, kteří šli s Dannym na tu tajemstvím obestřenou výpravu.
Jelikož veselí, které kolem ní panovalo, ji bylo nepříjemné, pomalu se vytratila za tou podivnou čtveřicí. Tentokrát už to opravdu nikdo neviděl a vesničané dál hodovali, tančili a bavili se. Na Dannyho si v tu chvíli už nikdo nevzpomněl.
Fred, který jako první zpozoroval změnu na svém přívěsku, začal mít pocit nepříjemného šimrání v břiše. Ten pocit znal. Bylo to stejné, jako když čekal na nepříjemné setkání nebo když ho čekalo něco neznámého, čeho se bál. Nikdo z nich přece už Dannyho tak dlouho neviděl a chlapci netušili, co se tu noc stane a zda zůstanou živí.
Došli na nejbližší hřbitov a mlčky si sedli na sedmý hrob, na který narazili. Byl to hrob Dannyho. Elena je následovala a teď mlčky a nechápajíc dřepěla za keřem při vstupu na hřbitov. Bylo jí jedno, zda se její nové šaty poškodí nebo zašpiní. Tady bylo něco divného. Najednou se zvedl vítr a na hrob, na kterém byli čtyři kamarádi, si sedl havran černý jako noc, který se začal proměňovat v něco velkého a temného. Elena omdlela.
Nikdo o ní nevěděl, takže když se probudila ze svých mdlob, byla na hřbitově úplně sama, nebylo ani památky po čtyřech lidech a něčem, co viděla. Byla zmatená a nevěděla, zda se jí o černém havranovi zdálo, nebo jestli to byla pravda. Stále měla strach a tak se raději rychle zvedla a utíkala zpátky do hotelu hledat svoji kamarádku Mary. Šaty měla potrhané a obličej špinavý, avšak tohle ji bylo jedno.
Na zábavě už se vypilo tolik whisky, že si nikdo Eleny nevšímal. Ti, co byli střízliví, už dávno odešli (bůhví, jak dlouho na tom hřbitově ležela) a u baru zůstala akorát Marie s kovbojem, kterého tady nikdy nikdo neviděl. Kdyby ostatní byli střízliví, jistě by se zajímalo, odkud je a co že tu pohledává, vždyť na slavnost byli pozvaní jenom obyvatelé města Melbowbridge… Marie ale byla mladíkem okouzlena a bylo jí to jedno. Elena k baru vtrhla jako vichřice, chytila Marii za ruku a táhla ji pryč. Ta se však nechtěla nechat okrást o takovou příležitost k seznámení s někým novým a Elenu naštvaně odstrčila se slovy „nech mě, tohle je Kid…“ a až poté si všimla, jak vlastně Elena vypadá, a že ve vlasech místo jemné bílé kopretiny má teď listí a úlomky větviček. „Můžu vám, dámy, pomoci?“ ozval se Kid. Elena se na něj podívala, chtěla mu odseknout, že ničí pomoc nepotřebuje, avšak její slova se náhle proměnila ve vyděšený výraz ve tváři, obrátila se a utekla jako smyslů zbavená. Marie se podívala na Kida, nechápajíc. Ten se jenom smutně usmál, pozvedl klobouk a odešel stejným směrem za Elenou.
Marie, mrzutá, že ji ten nový mladík nechal u baru samotnou, a že Elena ji narušila příjemný večer, se nakonec taky zvedla a odešla domů. Dočista zapomněla na Elenin vyděšený výraz. Byla unavená a šla spát.


4.

Kid se smutně prošel po návsí vesničky. Nakonec se zastavil u starého domu, který původně sloužil jako věznice. Teď zde nic nebylo. V oknech sice zůstaly mříže a barák se občas používal jako sklad, nyní to ale byla jenom temná budova. Když se ujistil, že je všude prázdno a je tady sám, dvakrát zatleskal a proměnil se v černého havrana. Pod křídlem se mu něco zalesklo.

Fred, Bob, Ben a Jack seděli v konírně, kde teď kromě koní nebyl vůbec nikdo a horlivě rokovali o událostech, které se jim přihodily před necelou hodinou. Vždyť po tolika měsících viděli konečně zase Dannyho! Bylo neuvěřitelné setkat se s ním po všech těch truchlivých večerech, které se v Malbowbridge převalily v noc.
S Dannym nebyli dlouho. Dozvěděli se však, že jeho role Smrťáka mu dovoluje se v ten sedmý den v roce, kdy může sundat plášť na pár hodin, proměnit v někoho úplně jiného. Neptali se ho už, jaké to je být něčím tak mocným, jako je Smrt. Vlastně to nikdo z nich ani vědět nechtěl. O Dannyho povolání se prostě nebavili. A protože už spolu nebyli tak dlouho, neměli si ani moc co říct a tak se rozhodli využít vzácné příležitosti a vzít Dannyho na oslavu. Ten se proměnil v mladého muže s bílým kloboukem a poprosil své kamarády, aby mu říkali Kid. Musel si neustále připomínat, že to není on, Danny Ann, ale někdo, jehož podobu tato vesnička nikdy neviděla a musí se proto chovat cize. Byl to těžký úkol, ale byl přesvědčen, že to zvládl.

Mezitím Elena doběhla do svého pokoje a ještě stále s děsem v očích ze sebe strhla šaty a ve spodničce zalezla pod přehoz na své posteli. Nemohla se vzpamatovat, co viděla, když se Kidovi podívala do obličeje. Viděla Dannyho. Jeho oči, rty, nos. Kid vypadal jako Danny. Jaktože to Marie nepoznala? Ale vždyť Danny je přece mrtvý, mrtvý, mrtvý! Jeho tělo leží na dně studny v Dolldead… Nebo snad ne? Nikdo vlastně neví, co se tehdy stalo. Ale ta Marie! Proč to nepoznala? Nebo je snad Elena tak posedlá truchlením a láskou k Dannymu, že už ho vidí i v tváři neznámého cizince? A co když to byl Danny? Co když ten havran na hřbitově s tím souvisí? Třeba to všechno bude mít nějaké rozumné vysvětlení. Ale ona, Elena, na to musí přijít. Teď je sice k smrti vyděšená, ale zítra zajde za Fredem nebo Jackem a řekne jim, co viděla. Jsou přece stejně staří jako ona a na tom hřbitově byli. To nezapřou.

Druhý den Elena vstala časně ráno s odhodlaným výrazem ve tváři místo toho vyděšeného z předchozího dne. Věděla, že Fred, Jack, Ben i Bob bydlí každý někde úplně jinde a zvažovala, za kterým z nich má zajít nejprve, a který by ji mohl nejsnadněji poskytnout ty důležité odpovědi na otázky, kvůli kterým nemohla skoro celou noc usnout. Nakonec se rozhodla pro Jacka. Byl přece jenom nejmladší a třeba ho tím pádem nejsnadněji donutí prozradit tajemství.
Jack bydlel se svoji matkou na okraji vesnice v malé chatce. Elena odvážně přistoupila ke dveřím, které už nebyly dřevěně hnědé, ale pokrývaly je řasy, takže se zdálo, že jsou zelené. Zvědavě si prohlížela i staré lišejníky, které vyrůstaly na dveřích. Staré dřevěné klepadlo už bylo zrezivělé, drželo jenom na jednom šroubku, takže viselo nakřivo a zdálo se, že pokud jej někdo uchopí do ruky, už mu v ní zůstane. Elenu to donutilo přemýšlet nad způsobem zaklepání na ty „zelené“ dveře. Nakonec se rozhodla pro obyčejné upozornění na sebe pomocí kloubů ohnutých prstů. Chvíli musela počkat, než se dveře se skřípavým vrzáním otevřely. Stála v nich Jackova matka, starší paní s rozpuštěnými vlnitými vlasy až po ramena. Usmála se na Elenu. „Přejete si, slečno…?“ „Wybornová. Přišla jsem za Jackem, je uvnitř?“ Paní beze slova lehce zakroutila hlavou zleva doprava a lehkým pokynutím ruky ukázala na konírnu, která byla nedaleko odsud. Elena poděkovala a vydala směrem, který jí naznačila. Jacka nemusela hledat dlouho, klusal v ohradě na temně černém koni, nádherném zvířeti. Sedla si do trávy a pozorovala jej. Byla trpělivá a nechtěla mladého kovboje vyrušovat. Ten si ji však po chvíli všimnul, zastavil koně vedle okraje ohrady, seskočil a nadzvedl klobouk jako symbol pozdravu pro Elenu. „Dobrý den, Jacku. Přišla jsem za vámi zeptat se na určité otázky, které mě trápí od včerejška večera. Týká se to Dannyho.“ V Jackovi při těchto slovech trochu hrklo, ale nedal na sobě nic znát. „Můžeme to probrat při procházce kolem našeho malého městečka?“ Zeptala se Elena. Jack souhlasil a odvedl koně do stáje.
„Včera se mi stala podivná věc“ začala Elena. „Viděla jsem vás, Freda, Boba a Bena odcházet najednou z oslavy, která byla v plném proudu. Přišlo mi to divné a omluvte moji troufalost, ale šla jsem za vámi. Viděla jsem, jak jste čekali na hřbitově a viděla jsem i havrana, který si sedl na hrob. Víc si bohužel nepamatuji, nejpodivnější ale na tom všem je, že když jsem se vrátila zpět do hotelu, byl zde podivný cizinec jménem Kid a při pohledu do jeho tváře jsem spatřila zesnulého Dannyho. Dozajista to nevíte, ale vždy jsem k Dannymu chovala cit silnější, než ostatní lidé a nevím, zda toto byl pouze výplod moji fantazie, či zda se tady děje něco divného. Věřím ale, že vy mi to můžete pomoct odhalit a pochopit, co se stalo tehdy, když jste byli ve vesnici Dolldead a co se stalo včera v noci.“ Jack byl těmito slovy více než zaskočen a nevěděl, jak má reagovat. Vždyť před ním stojí člověk, který možná je na stopě objevení přísně střeženého tajemství. A navíc je to žena! „Promiňte mi, slečno Eleno, ale vůbec netuším, o čem mluvíte. Žádného cizince jsem nikde neviděl a důvod našeho odchodu byl prostý – v baru na zábavě došla whisky, a tak jsme se s ostatníma nabídli, že zajdeme do skladu a doneseme ještě nějaké zásoby. Co jste viděla na hřbitově, mi nedává smysl a netuším, kdo to tam mohl být. Pravděpodobně ale, jak říkáte, to byl výplod vaší fantazie. Teď mě prosím omluvte, mám ještě spoustu záležitostí, které musím dnes vyřídit.“ S těmito slovy Jack opustil Elenu někde uprostřed Melbowbridge a s nepříjemným pocitem uvnitř šel hledat zbytek chlapců, kteří znali tajemství Smrťáka.
Elenu tato odpověď vůbec neuspokojila, možná spíše naopak ji tato záležitost začala zajímat ještě více. Rozhodla se ale, že už nikomu nic neřekne, ani Marii ne. A protože už se schylovalo k poledni, vrátila se domů na oběd rozhodnutá, že se odpoledne zajde podívat na hřbitov. Třeba tam objeví nějakou stopu.


5.

Když Jack sehnal všechny tři svoje kamarády, sesedli se kousek od vesnice, pod stromem, který čněl v prérii jako mohyla. Nikdo tam nechodil, bylo zde ticho a byli tu sami. Vypověděl jim všechno, co mu řekla Elena a pak zavládlo ticho. Nikdo nevěděl, co na to říct, co dělat, jak se chovat. Bena napadlo, zavolat přímo Dannyho a poradit se s ním, ale vzhledem k tomu, že se s ním viděli včera a má určitě díky tomu moc práce, nejevilo se toto jako zrovna nejlepší nápad. Bohužel je ale nenapadlo nic jiného a tak se rozhodli, že se odpoledne sejdou na hřbitově, přiloží k sobě dary a budou doufat, že Danny dorazí co nejdříve, aby se s ním mohli poradit, co dál. Jestli mají Eleně prozradit tajemství a ukojit tedy její zvědavost, nebo ji dál lhát a tvrdit, že se nic nestalo. Měli také strach, aby to, co viděla, neprozradila své kamarádce Marii. Mohl by je kdokoliv slyšet a služka, která uklízela u Marie, byla známá tím, že neuměla udržet tajemství. Chaos by mohl zavládnout celou vesničkou Melbowbridge, kdyby se o tom ještě někdo dozvěděl a Eleně uvěřil, co viděla. Elena byla počestná slečna z dobré rodiny a chlapci věřili tomu, že by její tvrzení mohlo být bráno vážně. Zvlášť také proto, že by to mohlo dát naději Dannyho otci a matce, kteří ho ještě nepřestali oplakávat.

Kolem třetí hodiny odpoledne – bohužel ve velmi nešťastnou hodinu – se chlapci sešli na hřbitově u Dannyho hrobu a přiložili dary k sobě. V tutéž hodinu Elena po malém odpočinku vyrazila na hřbitov obhlídnout místo, kde včera viděla ty zvláštní věci.
Chlapci nemuseli čekat dlouho, brzy se začal opět zvedat vítr a kdesi blízko se ozval zvuk podobný tomu, jako když kosa narazí na kámen. Během chvilky uviděli havrana, který se vzápětí proměnil v člověka v plášti s kapucí na hlavě. Danny si sundal kápi, „odložil“ kosu (zůstala opět viset nečinně ve vzduchu) a s tázavým pohledem se podíval na své kamarády. „Proč mě přivoláváte v tak brzkou odpolední hodinu den poté, co jsme se viděli?“ Než mu však kdokoliv stihl odpovědět, uslyšeli výkřik. To Elena zrovna přišla na hřbitov a uviděla je. Všechny. Opět omdlela. Čtyři postavy ztuhly zděšením, pátá se vydala zjistit, kdo to je a co se stalo. Při pohledu na slečnu ležící na zemi pronesla „To je Elena. Dcera Wybornů. Vždycky se mi líbila, jednou bych ji chtěl za ženu, kdyby to šlo…“ Smutek z jeho hlasu přímo čišel. „Není teď při vědomí a neprobudí se ještě dobrých pět minut. Tak mi řekněte, proč jsem tady. Až se vzbudí, bude si myslet, že to byl přelud.“ Čtyři kamarádi se na sebe rozpačitě podívali a Bob pronesl „To asi nebude tak jednoduché…“ Poté Dannymu konečně v rychlosti vylíčili události, které se staly. Řekli mu vše o Eleně i o tom, že pátrá po jeho zmizení především proto, že k němu něco cítí a její srdce ji nedá spát, protože nyní má naději, že Danny stále žije. „Už jsem o tom slyšel.“ Pronesl pomalu Danny. „Říká se tomu Hlas srdce. Za tu dobu, co mám své poslání, jsem o Smrti zaslechl spoustu povídaček a bájí. Jedna z nich praví, že žena, která miluje člověka, který se stane Smrtí, ho vždy pozná, ať je v jakékoliv podobě.“ „A co se s ní pak stane?“ zeptal se Fred. „Můžeme ji umlčet?“ „Ano.“ Vydechl smutně Danny. Nechtěl pomyslet na důsledky jeho setkání s Elenou. Všichni čekali na to, až jim prozradí, jak to udělat. Danny nic víc neřekl. Vytáhl však zažloutlý papír, který si všichni tak dobře pamatovali z prvního dne v Dolldead. Bylo na něm Dannyho písmem napsáno jedno jediné jméno. Elena Wybornová.


Epilog

5.10.1902
„Čtyřicet let…“ zaznělo z prostřední budovy zanedbané vesničky. „Ano, je už to strašně dávno.“ Souhlasil druhý hlas. Kdybyste se podívali oknem dovnitř, viděli byste čtyři muže. Jmenovali se Fred, Bob, Ben a Jack. Tito muži se scházeli v tomto podivném místě téměř každých šest měsíců, ale tentokrát to bylo čtyřicet let od doby, kdy je všechny postihla neuvěřitelná událost. Byli to přátelé Smrti a čekali, až je přijde navštívit coby dobrý starý známý.
Kolem jedenácté hodiny se opět zvedl vítr. Kovbojové už to znali, nebylo to pro ně nic neobvyklého a ani jeden nedal na sobě znát sebemenší známku nepokoje, když na okenní rám přistál černý havran, který se začal měnit v postavu zahalenou pláštěm stejné barvy.
„Ahoj Danny“ pozdravili všichni jako jedním hlasem. Postava si sundala kápi, byl to stále tentýž mladý chlapec, známka času se u něj vůbec neprojevila. Každý z jeho přátel znal Dannyho už v době, než získal poslání. Ten den ale bylo něco divného cítit ve vzduchu, jako by s sebou Danny přinesl větší nepokoj, než obvykle.
„Dnes s tím zkoncuju.“ Pronesl Smrťák sebejistě bez mrknutí oka, jako by zbavení se doživotního úkolu znamenalo jen sundat plášť a odejít. V tu chvíli by se ticho v celé vesnici Dolldead dalo krájet. Všichni přece věděli, že sundat plášť nelze. „Jak… jak…“ začal Jack, ale nezmohl se na víc. Muži zůstali strnule zírat na Dannyho. Nikdy nic podobného neviděli a nikdy je nenapadlo, že by mohl něco takového udělat. Smrťák vzal svoji kosu, která byla naučená pána poslouchat na cokoliv, a tichými příkazy ji něco řekl. Pak se otočil zády k těm čtyřem, nasadil si kápi a čekal. Čekali i muži a kosa, kterou stále přidržovala „neviditelná ruka“. Nikdo z těchto smrtelníků nevěděl, co se bude dít. Tu najednou se kosa prudce ohnala po Smrťákovi, a když se její špička dotkla jeho těla, Smrťák se proměnil v prach a jako malé tornádko odtančil do temnoty noci. Lehký vánek zněl jako tiché „děkuji, děkuji, děkuji…“ Bylo to prosté, jak to, že to Dannyho nenapadlo dřív? Zdánlivé vysvobození z nelehkého úkolu.
Mužům u stolu se tajil dech, zároveň ale cítili lehkou úlevu. „Tak se Danny přece uměl vysvobodit.“ Pronesl Bob. Už, už se chtěli muži mezi sebou rozhovořit, avšak úkol Smrťáka nesměl zůstat neobsazen. Najednou jim všem bylo jasné, že někdo vždycky musí být Smrtí. Zvedl se prudký vítr, začala bouře a déšť. Když se počasí uklidnilo a staří kovbojové opět nalezli své židle a sedli si na ně s láhví whisky v ruce, zjevila se před nimi opět postava v černém. Ztuhli. Postava si sundala kápi – byla to krásná mladá žena s vlasy až po pás a očima modrýma jako jasné nebe, vedle ní visela kosa. Na její rukojeti – všimli si toho pánové až teď, po čtyřiceti letech – bylo plno písmen vedle sebe. Iniciály bývalých Smrťáků. Nyní tam do tmy zářilo čisté nové běloskvoucí E.