Utopené oči

Den po mém vysvědčení jsem nastoupil na brigádu. S heslem ,,práce šlechtí a každá koruna dobrá" se mé shrbené, potem zbrocené tělo navzdory veškeré špíně smažilo pod lechce pomstychtivým sluncem, které připomínalo zářivku při výslechu trojnásobného vraha. S trochou sebezapření jsem dělal, že nevidím kolonu aut přetékajících zavazadly. Aspoň někdo si užívá dovolené. A dal jsem se dál unášet mechanicky se opakující prací. Svlečený do půl těla jsem si připadal jako černoch na plantáži. Nebe se začalo mračit a mokré kapky začaly rosit mé rozpálené svaly. Krásné osvěžení, napadlo mě poděkovat těm vlhkým spasitelům, ale než jsem stačil vyslovit své dík, tajně zmizeli mezi hrudkami načechrané hlíny. Tak jsem aspoň zvedl hlavu a hleděl mezi černou hradbu zkondenzovaných par a mé oči byly plné slz nad tou krásou... nebo to byla voda? Vychutnával jsem si tu chvíli s pocitem, že za moknutí a koukání do nebe si každou minutu vydělám 1,16666662 Kč. Mé utopené oči se začaly smát, život je někdy velmi zábavný.