tři plechový opeřenci

zamračené mraky výsostně plují nad hlavou
dál hrají zraky píseň smutnou pro duši váhavou

k pláči jak stvořená, ta zadní sedačka autobusu
v myšlenky vnořená, zrcadlo na tisíce kusů

když sladká dýmka vodní, svým dýmem ústa obklopí
snad obraz těch dvou dní, se v čase nepotopí

a ti tři plechový opeřenci, nevěřícně hlavou kroutí
na kopečku, vprostřed města, stále dál.