Bolesti a její podoby

Bolest se plazí.
Je studená, slizká,
vleze ti pod nehty,
zaryje se hluboko do masa,
a trhá, dokud nezacítíš pach vlastní krve.
Rozškrábe kůži zevnitř,
špičkami nehtů se zakousne do žeber
a pomalu se vyškrábe až k tvému srdci.
Každý pohyb je jako otáčení nože v ráně,
každý nádech je záchvěv žhavého železa
vtlačeného přímo do plic.

Hlava ti hoří.
Krev tluče o spánky tak prudce,
že máš pocit, že lebka praskne na dvě poloviny.
Puls není tep, ale kladivo,
které tě každým úderem zaráží hlouběji do země.
Vzduch se mění v něco hustého,
lepivého,
co nedokážeš spolknout.
Svět kolem mizí,
jen bolest zůstává,
nepohyblivá, pevná,
jako stěna, na které se lámeš.

A co bolest prázdné židle,
která na tebe hledí,
dokud nezačneš vidět stíny lidí,
co už nikdy nepřijdou?
Bolest dveří, co se zabouchly navždy,
tak prudce,
že se ti ten zvuk vypálí do uší
jako železo do kůže.
Bolest rukou, co tě už nikdy nepohladí,
co ti chybí tak silně,
až se ti při té myšlence stahuje žaludek,
a ty máš chuť vyrvat si vlastní srdce,
jen aby to přestalo.

A pak přijde ta,
která zabíjí.
Nepotřebuje se plížit,
vtrhne do tebe jako bouře,
rozrazí žebra a posadí se na tvé srdce
s jistotou kata,
který ví, že nikam neutečeš.
Zaboří prsty dovnitř,
ne však prudce.
Pomalu, s rozkoší lovce,
co chce cítit, jak se každé vlákno
trhá zvlášť.

Posloucháš to.
To praskání.
Ten odporný, vlhký zvuk,
když se maso odděluje od masa.
A víš, že to nejsou polena v ohni.
To jsi ty.
Tvůj život,
tvé poslední zbytky lásky,
co se lámou,
a ty je držíš v dlaních,
zatímco ti mezi prsty protéká krev.

Není kam utéct.
Jen ležíš, svíjíš se,
a čekáš,
až to srdce přestane bít.

A když se to stane,
nezůstane po něm nic než díra.
Černá, hluboká,
pohlcující všechno světlo,
ve které se ti vrací ozvěna tvého jména,
pomalá, cizí,
tak studená, že ti z ní zamrzá krev v žilách.
A ty si uvědomíš,
že poslední dar té lásky
bylo pomalé, důkladné, nevyhnutelné umírání.