Na zahradě

Lusk praskne,
bobulky v ústech mizí,
jaká že lahoda,
když plody své práce člověk sklízí.

Na rtech zas růž,
dlaň plná ostružin,
ve sklence květů pár,
třešeň, co vrhá stín.

Babočka admirál
meruňku padlou osídlila,
nektar, ten dar,
proč by se nenapila.

Skrumáž mravenců cos asi objevila,
ze sklenky upíjíš,
kolem co je dění,
snad jen omylem
přisedla sýkorka ti na rameni.

Pohledem v obloze,
z obrazů žasneš mraků,
najednou z nitra hlas,
něco napovídá, jak ten pes,
že čas oběda, hlídá.
Opustit tohleto
pro pěry meruňkové.
Neřekneš místu to prosté
sbohem.