přidáno 02.04.2020
komentářů2
čteno50(3)
Stalo se to v dobách bujarého mládí. V dobách, kdy člověk považuje vše za jasné a easy a společnost vrstevníků je pro něj alfou a omegou všeho. Kdy už není dítětem ani adolescentem, představa vlastního ztrapnění se zdá největším nebezpečím a kdy si s city, které se začínají objevovat, ještě neumí poradit.

Pravidelně jsme tehdy jezdívali s partou lidí lyžovat na největší moravské hory. No, lyžovat. Někteří skutečně lyžovali, jiní, a já jsem patřil mezi tu druhou skupinu, trávili větší část času na horských boudách a v bufetech. Při rumíčku či obdobných pochutinách jsme o lyžování vedli teoretické disputace a starali se hlavně o veselí, v zajetí vlastní bezstarostnosti.

Kromě spousty jiných dobrých lidiček, jsem nejvíc času trávil s přítelem Honzou. Hrávali jsme na kytaru a zpívali, požívali nezměrné množství drinků a sem tam jsme si i zalyžovali. A naši trojici doplňovala Jiřinka, řečená Jirka. Když si vypůjčím výraz z Orwellova románu „1984“, byli jsme mezi partou ostatních jakási inner party, tedy „vnitřní strana“. Jirka byla neuvěřitelně milé a veselé stvoření. Účastnila se všech našich konzumních dýchánků a legrácek. V jakékoli kulišárně, která vznikla, měl prsty někdo z nás tří. Nejčastěji všichni.

Organizace našich zájezdů byla poplatná tehdejšímu bezstarostnému mládí. Jedinou stoprocentně zajištěnou věcí byl vždy autobus, který nás na víkend dopravil do hor a zpět. S ubytováním si organizátor, kluk ještě o rok mladší, než jsme byli my, příliš hlavu nelámal. Sem tam obvolal před akcí nějaká ta ubytovací zařízení, ale když nic nesehnal, jelo se prostě s tím, že to přece nějak dopadne. Vždy se odvolával na jakési zákonné ustanovení, že v horách nelze odmítnout ubytování. A když se opil a přišli jsme o jeho vyjednávací talent, spali jsme prostě v autobusu.
Vzpomínám na jeden zájezd, kdy nebylo žádné ubytování, a problém jsme začali řešit až večer v restauraci Praděd, zvané U maršálka. K nelibosti těch pár nadšenců, co se celý den proháněli na lyžích po sjezdovce, už to vypadalo na noc v autobusu. Naši debatu zaslechl jeden mladý číšník a nabídl nám ubytování ve své chalupě. Zřejmě měl také dobrodružnou povahu. Dopadlo to tak, že se celý náš zájezd v počtu asi padesáti osob, přemístil na jeho malou chaloupku. Na těch několik postelí, co tam měl, připadlo asi pět lidí na jednu, zbytek si ustlal prostě na zemi. Naše trojice dorazila poslední, takže v chajdaloupce už prostě žádné místo nebylo. Pamatuji na jednoho, který se uložil na stolek s televizí, okolo které se nějakým záhadným způsobem omotal. Nevím, kam se uložili Honza a Jirka. Já jsem se rozhlížel po místnosti zaplněné desítkami ležících jak v polním lazaretu a poslouchal spoustu škodolibých rad, co mám dělat. Nakonec jsem si všiml staré masivní skříně, stojící v rohu světnice. Prokličkoval jsem mezi ležícími a otevřel její dveře. Dobrý! Kromě starých kabátů a zápachu naftalínu byla prázdná. Tak jsem tu noc přečkal ve skříni.

Když jsme tedy při jednom dalším zájezdu přemýšleli, kde přečkáme noc, nebylo to nic mimořádného. A vypadalo to jako dar z nebe, když se, „náhodou“ opět U maršálka, objevil správce ubytovacích chatek, co byly roztroušené na svahu za hospodou. Nabídl nám v nich ubytování, zkasíroval domluvený obnos a zavedl až k nim. Rozdal klíče, upozornil nás, abychom neblbli, že je ještě na zbytek sezóny bude potřebovat a chystal se vrátit k Maršálkovi propít vybrané peníze. Naše trojka se, jako vždy, zdržela nějakými dokončovacími pracemi v hospodě, takže jsme se dostavili v okamžiku, kdy všechny chatky už byly rozebrány. Snažili jsme se umluvit správce, jestli nemá ještě něco v záloze. Ačkoli zamítavě kroutil hlavou, úsměv Jirky a její prosebný pohled zafungoval. Stejně jako vždy a na všechny. Připustil, že má ještě jednu chatku. Správcovskou, sloužící i jako skládek. Ale že tři se do ní určitě nevejdeme.

A tenkrát se něco změnilo. Honza brblal něco o autobusu, já jsem se rozpačitě drbal na hlavě. Pak jsme si oba všimli Jirky. Její věčný úsměv a veselí jí zmizelo z tváře.
Najednou měla ve tvářích smutek. Tak hluboký a opravdový, až to zabolelo. Oba jsme s Honzou ztichli, koukali na ni a i nás přešel veškerý humor. Správce zíral z jednoho na druhého, pak nám dal klíče a s poznámkou: „Vy ste mi teda partička“ se definitivně odebral dolů do hospody.
Mezi námi třemi bylo ticho. Poprvé po těch letech, co jsme spolu jezdili na hory. Myslím, že my s Honzou jsme to chápali jen částečně, ale Jirce to bylo jasné. Ta scéna mi nikdy nevymizí z paměti. Jirka stála mezi námi, smutná tak, jak jsme ji ještě nikdy neviděli, a aniž by je odvracela nebo přivírala, z široce otevřených očí jí tekly slzy.
S odstupem let je mi jasné, co se tenkrát odehrávalo. Bylo to něco zcela výjimečného a člověk to běžně zná jen z literatury.
Ona nás měla ráda oba a v té chvíli se rozhodovala.
Ale tehdy jsem na to jenom beze slova zíral a mrazilo mě. Pak vzala Honzu za ruku. A aniž by ho pustila, i s těmi stále tekoucími slzami mě druhou rukou objala a políbila.
Ne tak, jak mnohokrát dříve. To jsme si dávali pusy jenom tak. Kamarádské.
Toto byl polibek. Dlouhý, něžný, mokrý od slz. A teď už chápu, že taky prosebný. Loučila se jím s přátelstvím a prosila o odpuštění.
Pak jsem se díval za nimi, jak odcházejí do chatky, v hlavě zmatek a jedinou myšlenku. Přesto, že jsem věděl, že Honza je skvělý kluk, co by nikdy nikomu neublížil, ta myšlenka se mi omílala jak z kolovrátku: „Honzo, proboha, buď na ni hodný.“

A od té doby vím, že i přes její volbu to byl jeden z nekrásnějších a nejsilnějších zážitků mého života a že na něj do konce svých dnů nezapomenu.

přidáno 02.04.2020 - 15:20
Díky.
Setkání s dobrými lidmi je vždycky hezké a vzájemně obohacuje.
přidáno 02.04.2020 - 13:50
Moc pěkné :)

Pamatuji si, že jsme na tripu po Balkánu hledali přespání v Bosně. Zdržela nás policie za nelegální přejezd hranice a tak už byla tma, když jsme jezdili sem a tam a hledali kam rozložit stan. Problém byl že na všech stráních té podívné bosenské "stepi" Byla výstraha před jedovatými hady. Nakonec jsme vjeli do pidi vesnice a zastavali jedinou paní, na ulici. Rozuměla nám jen "Sleep" a přesto nás nechala spát u nich v domě. Ráno jsme si od místních koupili domácí produky a všichni jsme byli spokojení :)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Loučení na horách : trvalý odkaz

Následující zápisek autora : Vojáčci aneb bez šavliček to nejde

»jméno
»heslo
registrace
» autoři online
človiček, štiler
» narozeniny
vvlcica [12], JohnnyB. [11], Daniela [10]
» řekli o sobě
Hunter řekl o Dream :
Ta holka má v sobě smysl pro čtivej děj, talent na udržení pozornosti a už teď skupinu následovatelů. Best of luck... Snářko :D
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Fantasy meč

Jak se nejlépe inspirovat k napsání rytířské básně? Staňte se rytířem!

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2020 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku