přidáno 05.04.2016
komentářů0
čteno851(4)
Dnes jsem dostala chuť psát, když jsem za oknem uviděla přesně ten strom, který jsme spolu pozorovali v pátek, tolik kilometrů daleko odtud.
Nebo možná tehdy, když jsem se dnes ráno probudila a obrátila se na druhý bok, abych tě viděla, i když jsi tam nebyl, jak rychle si člověk zvykne, že tam jsi, ne, ani dotýkat se tě nechci, ani mluvit, jen spi dále.
Už jsi jednou odešel a ukázal mi, jak to bez tebe zvládnu.
Pak ses vrátil a najednou to bylo celé zpět, jako když se ráno probouzím a otáčím hlavu za tvou vůní úplně bez rozmyšlení, tak jsi měl ruku opět v té mé. Ale nemluvili jsme o tom.
Když se milujeme, jsem jedno velký klišé, mít tak o pár slz víc, brečím, jako bych si pořád nezvykla, že jsi tady.
Není to zdravý. Tolik citu nemůže být zdravé. Připadá mi, že čím víc cítím, tím větší mám strach. Kéž by mi na tobě tolik nezáleželo. Kéž by mi na tobě tolik nezáleželo alespoň v noci, když jsem sama a všechno na světě je šedivé.

Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Bojím se : trvalý odkaz

Následující deník autora : díky
Předchozí deník autora : .

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C

© 2007 - 2024 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming