|
|
Lesklá silnice, obklíčena řadou zbarvených stromů
a právě spadaným listím laská mou duši, milující podzim.
Kapky deště stékají po skle a tvoří úchvatné mapy.
Tmou si proráží cestičku světla z reflektorů,
prosvěcují slzy z nebe a ty začínají na oplátku v jejich lesku tančit.
Z rádia se tiše line má oblíbená píseň ►♫ a já
začínám snít.
Hlavou se mi honí obrazy plné barev a tam někde uvnitř,
kdesi hluboko ve své duši cítím letmý záchvěv štěstí.
Dotýkám se Všehomíra.
V duchu skládám úžasné verše s vědomím,
že není pramalá šance je jakkoli polapit a uvěznit slovy na papíře.
A tak ani vy se dnes nedočkáte doteku Všehomíra protože,
jakmile projedu mou oblíbenou alejí,
je konec.
...
Živote, díky Ti za tu neuchopitelnost,
kterou mě neustále udržuješ v napětí a víře,
že ten pocit zase jednou prožiji.
Že zase jednou budu chvíli šťastná.
Díky tomuto pocitu ztrácím odvahu se s tebou loučit,
byť je sebehůře..
19.10.2015 23:45
Důležité je, že ty chvíle přicházejí... Ne moc často a někdy třeba i čím dál méně (možná proto, abychom si jich více vážili) ale přicházejí... A věřím, že přeci jen jsi nějaké verše v té chvíli polapila a brzy se o ně s námi podělíš...
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.