něco začínat

stejně je kouzelný, jak se chovám jinak, než bych chtěla.
někdy chci vyrůst, někdy chci zůstat dítětem. jenže už jsem dospěla. co jsem?



neznám odpovědi na některý otázky, ale pořád ještě žiju. uzavírám se do fotografie a svěřuju se jí. skrz ni. když nemůžu s lidma o sobě mluvit přímo, zkoušim to jinak. efekt ani výsledek nezkoumám.
miluju a nejsem šťastná. vlastně jsem. záleží na denní době, zvláštní, jak málo mě dokáže ovlivnit.



chtěla bych najít vodu, která by mě neutopila. která by mi dovolila dýchat. asi stejný přání, jako umět zapomínat.
přijít k moři a nechat se odnést větrem. chybí mi moře. chybí mi toho hodně.
třeba dobrá slovní zásoba.
tak mluvím pořád těma stejnejma slovama.
a neomlouvám se.



poslední závan větru uhasíná poslední cigaretu. zítra nasednu na vlak a pojedu tam, kam každý den. ani mi to už nepřijde jako stereotyp, zvykla jsem si, že je to to jediný, co ještě nějakou chvíli můžu mít.



nechávám lidi myslet si, že jsem v pořádku, že je mi dobře. stejně mi s tim nedokážou pomoct, tak proč je zatěžovat. každej si žijeme svejma problémama.



chci žít krásou světa.
zatim žiju jenom krásou jeho očí, ukamenujte mě za to, že jsem to napsala. je mi to jedno. protože ty oči tady pro mě jsou, i když jinak, než bych chtěla, ale já vlastně nevim co chci, jsem ještě pořád ta malá holka bez problémů.



nechám vás i sebe v tomhle přesvědčení.

v tomhle týdnu půjdu na dvě fotografický výstavy a nechám se tím úplně pohltit. to mi jde dobře.



nashledanou.