Několik výplodů mého chorého mozku, které by mohli včas odlákat necynické a nezkažené duše z těchto končin...


Čím víc se jí bojíte smrti, tím víc se bojíte žít: dělat stopy ve schnoucím asfaltu. Ale jsou to stopy ve sněhu. Roztaje.

Už si nevzpomínám, jaké to bylo neexistovat. Bolí to? Asi ne. Když někdo neexistuje, nejsou ani jeho receptory. Tak to asi nebolí.

Vzpomínky ovíjí mou ztrápenou mysl v smrtícím sevření, které si málokdo připouští. Nemůžu ven, strnule se linu do záhuby. Deprese v nostalgii. Rybička v dědově akvárku. Iluze. Kéž by to nebyly jen iluze.

Proč mě tolik uspokojuje se ničit? Pomáhat životu v jeho rozkladu. Přiložit ruku k dílu! Je v tom něco krutě iracionálního, co mě fascinuje. Dotek života, co spočívá ve volání jeho opaku.

Moje hlava, to je jen nekonečný řetěz asociací a smutku.

Lidé se neumí dotýkat. To mě nutí pochybovat, zda jsou obdařeni hmatem.

Naše existence. Fragment, otisk, šlápotka ve valícím se bahně bytí, nádherné kakofonii zpěvu záhad.