V noci kdys, pohan, cválal jsem k Severu na ohnivém oři,
když silný proud Tvého již světla mne zasáhl v temnotách, druhého Pavla,
ve Tvé bych uvěřil Umění...Čekal jsem, až nebesa vzhoří
a jitro až na zprahlé rety mi kouřící rosu Tvých modliteb navlá.
Tajemné přátelství naše se stisknutím rukou snad neuzavřelo,
to chytlo v nás náhle kdys tajemnýmvzepláním sourodých fluid,
hranolem písně Tvé světlo mé v sítnici vidmem se chvělo
a bolestně bodalo, kdykoli Tvému jsem vlivu chtěl v ústraní ujít...

Sepnuté ruce když první Tvůj pozdrav pak z dálekmně ovál
a slunce Tvé vyšlo a zrak můj v něm s Tvojím se zvědavě zkřížil,
okamžik ten mne svým šlehnutím provždycky atropinoval,
jak oko své v tajemství Tvého jsem Zjevu takdychtivě vhřížil...
Hvězdy v něm chytaly, ohniska světů v něm gravitovila
a uprchlých staletí šumot v něm, zázračným dotykem probuzen, hýřil,
hlasy v něm vznikaly, ztichaly, nade vším vichřice vála
a modravý paprsek Tajemství mlhami středem až k srdci mi mířil.

Nechej mé Písni se sněžiti na Tvojich Islandů ledu
a na Tvé pustině v postních dnech hnísti si mystickou manu,
k měděným branám Tvých Emaus ať poutník pak vyslán jdu bledý
a v žlutém večeru před nimise svojí skleněnou flétnou ať stanu
s výkřikem: Čistý můj hlas je týž - prostorem nesmíšen zalét -
mohl bych bych dojíti v domě Tvém účasti jednoho z virilních hlasů?
Nesu Ti víno, jež v slujích mých vápenných zrálo již sta let
na kovových deskách, bys hluboké Tajemství zrájících vyryl v nich klasů...

Potom zas vejdu v golf, který v Tvůj přístav mou flotilu vnesl,
- a struny mých viol by v kajutách zahrály na odchod ve Spoluznění -
na stěžen, zatím co na vody černý mrak motýlů klesl,
já vyvěsím výstražnou svítilnu, aby mi svítila zase až do rozednění...
Tajemné přátelství naše se stisknutím rukou snad neuzavřelo,
to chytlo v nás náhle kdys tajemným zapláním sourodých fluid,
krystalem písně Tvé světlo mé na pltně duše se chvělo
a bolestně bodalo bodalo, kdykoli Tvému jsem vlivu chtěl v ústraní ujít...