V polední žár, v údolí Dagestanu,
s olovem v hrudi ležel jsem;
kouř vroubil ještě hlubokou mou ránu;
za kapkou kapka krev má tekla v zem.

Sám ležel jsem na písku doliny té,
v kruh tísnily se kolem hroty skal,
a slunce žhlo, v jich žluté štíty vbité,
a žehlo mne - já mrtvým snem však spal.

Daleko doma, zdálo se mi, klenou
se nad večerním bálem stropy v jas
a mladé ženy s květy na ramenou
zvesela o mně bavily se zas.

Jen jedna však, jež slova nepronesla,
ta sama zádumčivě seděla
a mladou duší v bolestný sen klesla,
bůh ví, čím zaujata docela.

I snila se jí rokle Dagestanu:
mrtvě tam ležel známý, ach, jí zjev,
kouř vroubil v jeho hrudi černou ránu;
chladnoucím proudem prchala z ní krev.