Orionka: Moc děkuju, taková chvála mě těší :-)

Yana: dík moc :-)

Pěkná :-)

Nevím, co dodat k předešlým komentářům, ale pochválit musím. Jak lehounká může být silná poezie...

Tohle mi nějak uteklo, opět krása. Má zvláštní jinotajnou atmosféru, pár slovy popsáno tolik, jak to děláš? :)

tak dnes jsem si sem přišla v době oběda, ihned se přenesla do zakouřené poloprázdné kavárny v ranní hodině, sedla jsem si k baru, unavená, utrmácená životem, objednala sklenku bílého vína a v rohu viděla piáno...a pak už jsem jen zavřela oči a zaposlouchala jsem se do té melancholie, do toho hlasu a toho podmanivého zvuku tónů, sledovala jsem toho klavíristu, jeho prsty bravurně ovládaly klávesnici a já jen přemýšlela, o něm, o sobě, o životě, děkuji za zážitek...a za polední zasnění...zakládám si

Megynka: No, já bych o pár nedostatcích věděl :-) Moc děkuju :)

Megynka: Děkuju, jsem rád, že se líbí :-)

Orionka: Díky moc :-) Jsem rád, že takovej pocit nemám sám :-)

taron: :-)))

To opravdu nemá chybu ...

To je úžasné, ach ...

Ta je krásná. Jak od Nedvědů O:)

stále stejné komentáře k tvým dílům už mne nebaví :))))
takže jsem si řekla, že napíšu ten komentář později a málem jsem na něho zapomněla úplně, vidíš, vidíš, dokonalé básně se nevyplatí :))))

Krása, prostě umíš. Ale souhlasím i s Jiřím, i když - mně se tvoje psaní takhle prostě líbí :).
Jinak k té upřímnosti - opravdu je to tak, že je v básni cítit, i když mě pokaždé překvapí, jak a kudy může mezi slovy prosvítat. Co jsem kdy psala z reálného pocitu, má zjevně jiný náboj než smyšlenka. Já se k tomu zjištění musela dopracovat, někomu je to asi jasné hned :).

komentář realisty: zmizelé prameny bývají často strženy bezohledně postavenou studnou

Moc děkuju za tvůj postřeh. Máš úplnou pravdu, já to taky cítím. To "něco odjinud" se snad časem povede :-) Ale musí to přijít samo. To už je takovej můj problém. Nerad bych totiž žil s pocitem, že se někomu pokouším zavděčit nebo trefit do noty. Sám na sobě dost dobře poznám, kdy to je a kdy není upřímné. Zavírá mi to ke spoustě věcí dveře, ale zase můžu vždycky věřit sám sobě :-) Těžko s tím co nadělám...

Moc se mi tvá báseň líbí, snad jen jediná "kritika": jelikož jsem četl všechny tvé předchozí básně, je její průběh a závěr jaksi předvídatelný, a to formou i obsahem. Vlastně to není ani kritika, spíše jen očekávání či těšení se na to, že básník tvého formátu vytáhne po čase "něco odjinud". :-)

kmotrov: Moc děkuju za komentář. Vnímám to naprosto stejně. To "něco" bych nejspíš nazval svobodou a volností, která v tom byla a o kterou se postupně sami dobrovolně připravujeme. Škoda, že ti, co tomu nepodlehnou jsou považováni za podivíny. Mělo by to být spíš obráceně :-)

Je v tom něco nevyslovitelného, co mám rád. Taková ta věčná přítomnost na pozadí. V mládí jsem občas spával pod širákem, nebylo to nijak pohodlné, mnohdy jsem toho moc nenaspal, ale bylo v tom něco, pro co nemám slov a po tom se mi zastesklo, jde to z té básně.