Sebastián Wortys: Vzpomínám si, že když jsem vymýšlel/a Přetečení zásobníku, ten seznam reálií jsem vymýšlel/a jednotlivě, aby na sebe navazovaly, připravený předem jsem ho neměl/a, ačkoliv s tím zacyklením jsem předem počítal/a. Nové reálie jsem přitom nevymýšlel/a, ty už jsem znal/a z dřívějška. Máš ale pravdu v tom, že toto dílo je úzce svázáno s prostředím Eichlerské dopravně demokratické republiky a lidem v jiných zemích toho mnoho neřekne (asi tak, jako např. lidi v Tokyu nejspíš nebude zajímat, co prý řekla kněžna Libuše o Praze). A také máš pravdu, že jsem se snažil/a co nejvíc „těkat“, a to nejen tematicky, ale i geograficky.

„dávat smysl samo o sobě“ – No, myslím, že v literatuře neexistuje nic takového; vždy potřebuješ alespoň minimální kulturní či empirický rámec, aby v něm tvoje literární dílo mohlo dávat smysl, a lidem, kteří ten rámec neznají, smysl dávat nebude.

„předměty faktů by ve větě mohly být podtržené“ – To by mohly. Tak proč si je nepodtrhneš? Nejsi přece otrok počítače, aby tě omezoval, co si s tím dílem můžeš dělat a co ne? Dalo by se to zpracovat spoustou způsobů – jako myšlenková mapa, jako číslovaný výčet, ...

„Takže by bylo zajímavé přepracovat to tak, že by k tomu šlo doplnit otázku na něco, co z toho zdánlivě nejde zjistit.“ – Počkám si na ten e-mail a pak se k tomu vyjádřím.

„kryčí jméno“ – Hned opravím...

Zajímavá myšlenka. Připomněl/a mi moje Přetečení zásobníku ( https://www.psanci.cz/dilo.php?dilo_id=21085-preteceni-zasobniku
), ale Tobě se ten experiment podařilo udělat podstatně lépe (možná i proto, že ses inspiroval z těch závěrečných prací.

Chtěl/a bych Tě slyšet číst tu jednoslovnou verzi vlastním hlasem... To by ses asi pořádně zapotil. Mně rozhodně víc vyhovuje víc ta víceslovná, která mě místy i docela baví, nejvíc asi „hubou bouchnul nulového honosného houpačkou kousnutého holuba“.

Sebastián Wortys: Ano, to s tím napodobováním je docela možné.

Tentokrát se ti daří držet se určitého stylu humoru. Všiml/a jsem si jedné (možná spíš nepříznivé) věci: po nějaké době čtení mě to přestává bavit, jde o jakési „nasycení“. To u mě nenastává u každého druhu humoru, některé humorné věci mohu poslouchat stále dokola a stále mě baví, ale u projevů Hermana Schneidera to zřejmě neplatí, i když nevím proč, možná na ten humor adaptuji svoje vnímání a pak už přestává být vtipný, nevím...

Oceňuji, že o tom píšeš.

Já zrovna patřím k lidem, kteří mají empatie velice málo; vím to a potřebuji hodně věcí vysvětlovat, nevycítím je. Fotografie (jen ty z internetu, protože Praha je pro mě hodně daleko) mi celkem nic neříkají; nesoudím lidi podle vzhledu a to, že má někdo třeba nasazenou inhalační masku může mít spoustu důvodů. Spíš jsou pro mě zajímavější videa, která má Centrum provázení na stránkách v sekci „média“; tam ty nemoci a jejich důsledky i vysvětlují.

Myslím, že „To bude dobrý“ říkají lidé proto, že ti přejí uklidnění. Prvotní emocionální reakce na tato slova bez dalšího kontextu totiž zpravidla je uklidnění. Lidé si ale neuvědomují, že takové krátkodobé uklidnění je ti v tvé situaci k ničemu, protože nepotřebuješ uklidnění ale pomoc.

O vzácných onemocněních je problém mluvit, protože je každé jiné a dohromady mají společného asi jen to, že rodiče jsou nuceni se (ve srovnání s průměrem) o hodně více snažit s o hodně menší nadějí na odměnu. Takové dítě se o ně jen stěží postará ve stáří a jen stěží naváže na jejich život.

Přeji ti, ať v tom časem najdeš nějaký smysl.

Opravdu legrační! Od každého styly humoru něco. Nejvíc mě pobavilo „Já to fakt nečekal, že se stane něco nečekaného.“

Při přednesu mi ta báseň připadá velmi uklidňující, hlavně ten rytmus a rýmy. Myslím, že by se k ní dala přidat nějaká jednoduchá hudba jako třeba ta na začátku písně Naruby od Zuzany Navarové a pak by z ní byla dobrá píseň.

slavek: Tvoje přirovnání k dílu George Orwella mi dlouho vrtalo hlavou, protože jsem tam mnoho podobností neviděl/a. Teprve po důkladném zamyšlení je tam začínám vidět – dlouhodobá válka, vládní kontrola obyvatel a jejich spolčování apod. Nicméně spousta dalších věcí tam chybí (místo vaporizace je tam jen domácí vězení, místo doublethinku fake news).

Ale George Orwell vůbec nepředpověděl, že lidé jednou budou ve své komunikaci odkázaní na dotykové displeje malých lidmi vyrobených přístrojů. To totiž tu kontrolu velmi značně usnadňuje a zdaleka nemusí být jen vládní. Vláda je zatím alespoň pod kontrolou tradičních médií a zodpovídá se lidu ve volbách, soukromé firmy ale pod takovou kontrolou nejsou. Zodpovídají se sice svým zákazníkům, ale ti mají jen omezený výběr a jejich ochota z politických důvodů zvolit dražší službu je poměrně nízká, nemluvě o síťovém efektu.

Nicméně, i tak děkuji za ocenění. :-)

Meluzina: Děkuji za komentář. Jsem rád/a, že tě pobavilo přesednutí. Mě zase asi nejvíc baví ten odstavec "Nejlépe dopadli žáci," možná proto, že mám k žákům blíž.

První sloka je na můj vkus až příliš nepřímo vyjádřená; pod těmi zbylými dvěma si ale dokážu něco představit a vidím tam souvislost a to vyvrcholení s „předstíranou smrtí“ je udivující.

Ginnare: Baví mě si představovat, jak na tebe ten minipříběh při čtení působil. Děkuji za přečtení i komentář. :-)

Meluzina: Děkuji. Od tebe mě to obzvlášť těší. :-)

Severak: Děkuji. :-)

Ginnare: Děkuji za zajímavý komentář. Knihy Jonase Jonassona neznám, ale určitě je prozkoumám. To přirovnání mě zatím spíš těší; těší mě už je to, že moje psaní někomu připomíná knihy jiných autorů, které četl. Být originální a nikomu nic nepřipomínat je k ničemu.

slavek: Děkuji. :-) Nápady jsem sbíral/a delší dobu, ale zpracování je nové (napsal/a jsem to skoro celé dnes dopoledne).

Meluzina: Velmi dobře vyjádřeno. Přesně to si myslím. Děkuji.

Pobavila mě. :-)

kmotrov: Děkuji za krásné video. Jeho myšlenky na mě zapůsobily a určitě si je budu pamatovat.

Ginnare: Moc mě těší, že vnímáš moje téma a chápeš ho. Ale kromě smutku ze zániku krásy k němu patří současně i smutná absurdita toho, že to, co začalo životem, radostí a krásou, končí nejen samotným zánikem, ale dokonce pravým opakem toho všeho.

Tvé zamyšlení mi nevadí, jsem rád/a pokaždé, když moje dílo vzbudí zamyšlení. Já si myslím, že nejde o potřebu mít někoho za svědka našeho bytí, spíš si každý člověk v průběhu života skládá představu světa okolo sebe, aby v něm mohl žít a existovat, a pokaždé, když o něco z toho světa přijde, je to pro něj újma. A protože blízcí lidé tvoří velkou a významnou část té představy, jejich ztráta je pro člověka velmi bolestivá. V jeho představě o světě se tím objeví ošklivá díra a přijde tím i o možnost uplatnit tu část sebe, kterou speciálně pro daného blízkého člověka zformoval, jejich společné zvyky, vzájemnou pomoc, adaptaci jeden na druhého a tak. Člověk tím přijde o něco, co považoval za vlastní a čeho si velmi cenil. Zda je to sobectví, nevím.

Damir: Určitě máš pravdu, to podezření hodně vypovídá o tom, jak to vidím a jaký k tomu mám postoj a netvrdím, že je můj postoj stoprocentně spravedlivý. Jsem rád/a, že jsi nechtěl lidi jen navnadit. (A myslím, že kdyby ano, asi bys tu povídku nenapsal tak dobře.) A díky tvým komentářům už asi chápu, co tě k tomu názvu dovedlo.

Nicméně měl/a bych s tou povídkou lepší zkušenost, kdybys byl býval v anotaci konkrétnější. Příště by sis mohl třeba zkusit vzít příklad z anotace mé povídky Pjú Zraněná ( https://www.psanci.cz/dilo.php?dilo_id=40119-pju-zranena ).