Vyděsilo mě to myšlenkou, že i sám sebe může člověk vnímat zvenku, letmo a povrchně.

Amelie M.: Souhlasím, že nevyčnívá. Někteří čtenáři ji kvůli tomu možná přehlédnou, ale nechci ji zdůrazňovat, aby to zase nepůsobilo dojmem, že bych chtěl/a, aby se do šetrnosti lidé bezhlavě vrhli a pojali ji za ústřední téma svých životů, to bych zase nechtěl/a. Život není tvořen jen jedním tématem, ale spoustou témat, která se prolínají, a i když je tato povídka zaměřená na šetrnost k životnímu prostředí, nutně se to prolíná s jinými tématy, která mají v životě hlavní postavy i důležitější místo. Je to vlastně takový zvláštní paradox, do kterého jsem se zamotal/a.

V každém případě moc děkuji za komentáře!

Gorwor: V některých lidech asi takový dojem vyvolávám, ale tak povrchní hodnocení mě netěší.

Amelie M.: Těší mě, že se mi podařilo vyvolat takový pocit, i když to tentokrát nebyl záměr a myslím si, že je zavádějící. Nemyslím, že je ta povídka o ničem, má být o šetrnosti k životnímu prostředí a o omezení odpadu alespoň u stánků rychlého občerstvení. Chtěl/a bych, aby se takové věci začaly dělat jinak, aby si lidé ke stánkům nosili vlastní nádobí a starali se o něj a v hypermarketech si nabírali rohlíky do omyvatelných ošatek místo těch sáčků, ze kterých tu bude záplava mikroplastů, a na plenky a kapesníky aby si raději pořídili pracího robota než plenky na jedno použití a tak.

Potěšilo mě, že jsi myslel na podobné téma jako já, ale tvoje představa mi připadne přehnaně zjednodušená. Smrt je něco tuze složitého; z definice jde o okamžik bezprostředně za posledním okamžikem, kdy můžeme lidské tělo jako celek považovat za živé. I po smrti v něm neustále něco živého je − orgány a jejich buňky umírají postupně a miliony mikrobů, které má člověk v těle, zůstanou naživu také. Dokonce do určité hranice ještě dokáže lékařská věda tělo více či méně „oživit“ a tu hranici se daří po malých kouscích posouvat dál (i když to trochu připomíná nekromancii); pokud k tomu dojde, jednoduše prohlásíme, že o smrt nešlo. (Drásá mi nervy, když o sobě postavy v seriálech prohlašují, že už zemřely dvakrát...)

Tělo zabití rozhodně nepřijme „pokorně“ − u zdravého člověka snad všechny orgány dělají všechno, co mohou, aby nezemřely. Jen to prostě někdy nestačí. To je jako když máš ve škole napsat písemnou práci na téma, o kterém nic nevíš − můžeš se jakkoliv snažit, ale stejně nejspíš dostaneš pětku. (A pokud ne teď, tak příště.)

A nesouhlasím s tvrzením, že pro nesmrtelnou bytost není mezi časovými úseky žádný rozdíl. Kdybys byl nesmrtelná bytost a měl hlad a já bych ti nabídl/a dobré jídlo buď za pět minut, nebo za pět set let, to bys viděl, jak horlivě bys ho chtěl hned! I pro smrtelného člověka je přece velký rozdíl mezi „dnes“ a „zítra“, přestože se to z hlediska desítek let života zdá jako zanedbatelná chvilka.

Amelie M.: Pochopila jsi to správně a moc ti děkuji za úsilí, které jsi tomu textu věnovala, i když bylo asi zbytečné. Zajímalo by mě, v jakých myšlenkových pochodech jsi se ztratil/a a co je vyvolalo. Asi se mi tu myšlenku nepodařilo popsat moc srozumitelně, což mě trochu mrzí, protože je to dost jednoduchá věc.

„jestli nám právě díky nálepkám paradoxně neunikne něco fajn“ − to se samozřejmě může stát, jenže někde jsem četl/a ponaučení, že vždycky nám něco uniká, protože všechno stejně projít a usledovat nemůžeme, takže je to vlastně jedno. Když nám něco unikne, přijde něco dalšího a nemá smysl se tím trápit. Já tomu celkem věřím, tak se tím netrápím. Něco mnohem horšího je systematická cenzura − když něco cíleně organizuje, aby nám a pokud možno i všem dalším něco uniklo. To je pak zlé.

Meluzina: Cíle originálního autora mohou být velmi různé. Někdo píše proto, že na knižním trhu něco postrádá, tak se to pokusí napsat. (Toho pak jen zklame, když zjistí, že ostatní nepostrádají to, co on.) Jiný autor zase může psát hlavně pro vlastní zviditelnění a propagaci svých názorů. (Toho pak asi neuspokojí prakticky žádné množství čtenářů.) Někdo může psát z nadšení pro něco a někdo zase může být beznadějný grafoman, který píše čistě pro vlastní psaní a ani by to po sobě nepřečetl. (Ten pak nemá moc důvod stát o nějaké čtenáře.) Někteří autoři píšou pro vlastní děti, ale ti nebývají originální, protože děti jsou ještě nezkažené, takže pro ně originalita nemá žádnou cenu. (Ale myslím, že knihy vyzkoušené na vlastních dětech bývají obecně relativně kvalitní.)

Takoví autoři tedy nemají skoro nic společného. Síť odběratelů si autor může vytvořit, pokud najde lidi, kterým jejich tvorba k něčemu opravdu bude. A to je často ta potíž, protože dnes většina čtenářů, kterém jsem potkal/a, očekává mainstreamové knihy a většina knihkupectví jim je nabízí v nedostižné kvalitě, takže v tomto není žádný prostor pro něco nového a originálního.

Navíc čím originálnější dílo, tím nižší je pravděpodobnost, že vůbec k něčemu bude, a málo originální dílo zase může být snadno nahraditelné jinými.

Děkuji za myšlenky.

Amelie M.: To mě velice těší. Nějaký takový účinek na čtenáře jsem si představoval/a. :-)

Sebastián Wortys: Mám podobné zkušenosti; nejzábavnější je, když má počítač hodně pomalý pevný disk, to pak může aktualizace Windows trvat i dvě hodiny. Ta konspirační teorie je zajímavá, ale pokud je na tom něco pravdy, Microsoft to nepřehání. Kdyby si chtěl z počítačů udělat pracovní sílu, snažil by se víc využívat ty výkonnější; podle mých zkušeností ale na výkonnějších počítačích proběhnou ty aktualizace podstatně rychleji. Netvrdím, že během aktualizace nedělá Microsoft na počítači nic skrytého či podloudného, ale nemyslím, že by jeho primárním cílem bylo využít výpočetní výkon uživatelova počítače, když má výpočetní cloudy, které jeho uživatelé využívají. Spíš shromažďuje a odesílá infomace o tom, co uživatel se svým počítačem dělal, když se Microsoft zrovna „nedíval“.

Děkuji za přečtení a komentář.

Amelie M.: S černými ptáky je to složitější. Takto vypadá vrána: https://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Kr%C3%A4he_65(loz).JPG Takto havran: https://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Corvus_frugilegus_2.jpg A takto krkavec (ten je opravdu velký, až 50 cm!): https://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Corvus_corax_ad_berlin_0905
16.jpg A ještě je s nimi příbuzná kavka: https://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Dohle_(Corvus_monedula)_d1.
jpg A vtipné je, že v latině jsou tito všichni „krkavci“ (Corvus) a rozlišují se až druhovým jménem, zatímco v češtině se rozlišují už rodovým.

Nejpozitivněji na mě zapůsobily verše „Chvíle tiché nostalgie“ a „kdy je tak smutnokrásně.“ Celkově má ta báseň velmi silnou atmosféru, kterou ale při mé interpretace ruší drobné, ale o to výraznější odchylky od toho, jak ty věci vnímám já. Zatímco čepele trávy mi připadají přijatelnou metaforou, šaty stromů ne. Listí a jehličí přece ze stromů vyrůstají, není to něco, co by si koupily v obchodě; lepší by bylo nazvat je „vlasy stromů“, případně „nehty stromů“, i když tam by zase pro listí neodpovídalo to, že listí opadává, z tohoto hlediska by byly lepší „zuby stromů“; člověku sice zuby „opadávají“ nanejvýš dvakrát za život, ale připadne mi věrohodné, že některým zvířatům by mohly zuby vypadávat každoročně.

Nesedí mi sloka o křídlech; když vrána sedí na větvi, má křídla obvykle těsně kolem těla, takže moc nestíní, a uvážíme-li k tomu zřídkavý výskyt omrzlých jablek a celkový nezájem vran o jejich stínění, pravděpodobnost, že vůbec nějaká vrána svými křídly nějaké jablko v dané situaci stíní, je velice nízká, natož aby to byl obecný stav, jak to líčí tato sloka.

Zarazily mě kapky mlhy, protože jsem zvyklý/á mlhu vnímat spíš jako plyn, ale tam neodpovídá realitě moje představa, ty to máš správně. Mlha je tvořena malými kapkami a ledovými krystalky rozptýlenými ve vzduchu blízko povrchu země.

Tu kapku v předposledním verši pak chápu (snad správně) jako jednotku míry ve významu „trocha“.

Ale ta atmosféra je z toho hodně cítit.

Meluzina: Tvoje myšlenky nejsou vůbec zcestné. Mohlo by se třeba stát, že nějaká firma by chtěla lidem cosi jako nirvánu nabídnout, ale mělo by to nechtěné vedlejší účinky a skončilo by to tak, že by pak ti lidé byli ještě mnohem závislejší a ovladatelnější než jsou teď.

Líbí se mi, že ta povídka podněcuje takové úvahy... :-)

Amelie M.: Ta životní fáze je dobrý postřeh. Věřím, že v některých životních fázích se lidé mohou plnohodnotně zamilovat i platonicky a pak by to mohlo jít.

Severak: To s těmi pohledy se mi nechtělo popisovat. :-D

Amelie M.: :-)

Amelie M.: Souhlasím. Myslím, že se na té povídce dost negativně projevilo to, že jsem ji psal/a na workshopu tvůrčího psaní a ta jejich metoda mi neprospěla. Fungovalo to tak, že jsme nejprve napsali krátký text na několik slov, pak jsme ten text měli vylepšit s použitím odpovědí na otázky o smyslu našeho života, úspěších a neúspěších, a nakonec jsme měli strukturu děje přenést do prostředí, které je nám blízké.

V mém případě ten původní text byl o básníkovi, který při procházce po poli uviděl kombajn a ve své fantazii se propadl do světa, kde se v konvicích vaří moč a do záchodu lije čaj; byl z toho nešťastný, protože mu moč nechutná, tak psal básně, ve kterých vyjadřoval svoji touhu po návratu, a tu touhu vyslyšela dívka Alenka, která ho vzala za ruku a králičí norou ho vytáhla do normálního světa a žila s ním šťastně až do smrti. Takže ta myšlenka o citech robotů je tam jen proto, že v původním textu byl svět, ve kterém jsou věci tak nějak obráceně. Jiný smysl tam nemá.

Zamilovat se do robota, pokud není poměrně věrnou napodobeninou člověka, je docela problém, protože to odporuje sexuální orientaci. Lidé jsou sexuálně orientovaní jen na lidi. Inteligentní tvory, kteří se lidem nepodobají (vzhledem, hlasem, ...), je pro ně hodně nepříjemné i jen vidět, natož milovat. Člověk se sice může zamilovat i do člověka, který ho sexuálně nevzrušuje, ale pokud vím, obvykle z toho nebývá dostačující a plně uspokojující vztah.

Absence možnosti procítění zřejmě vychází z toho, že jsem se do psaní dost nutil/a, měli jsme na psaní hodinu a moc se mi do toho nechtělo.

Takže se omluvám za čas, který jsi té povídce musela věnovat...

Amelie M.: Úplně s tebou souhlasím a moc děkuji za komentář a za vyzdvihnutí některých myšlenek. Ano, je to smutné...

Meluzina: Určitě je pro něj přijatelnější věřit, že kvalitnější sociální kontakty nepotřebuje. A hlavně si myslí, že nestojí za to. Důležitým aspektem bude i lenost − ke kontaktům se skutečným člověkem by se s ním musel domlouvat a domluvy plnit, věnovat mu zbytky svého volného času atd. To, co dělá s tím videochatem, dělá v pracovní době, na místě, kde by stejně musel sedět, a je to jednodušší než nic nedělat. A určitě se vidí mnohem lepší, než ve skutečnosti je. Vždyť už jen to, že vinu za svoji situaci přičítá výhradně okolnostem a nepřipouští, že by sám udělal něco špatně − to přátelé ho opustili a doba je zlá, on je v tom zcela nevinně...

Sledování a vystavování se na sociálních sítích bych nesrovnával/a. Profil na sociální síti je podle mě něco jako šaty − není to člověk a není to ani jeho život. Je to něco, co si člověk kdesi pořídil, složil k sobě a „dal na sebe“. Je to něco, co chce na člověku vidět společnost (a motivuje ho k tomu dáváním „likeů“, v případě šatů příjemnými pohledy, lichotkami, pochvalami či pozorností).

Sledování je něco docela jiného. Tím se úplně cizí firmy dozvídají o člověku ty nejintimnější věci (viz třeba tu historku o mladé ženě, o níž Google věděl, že je těhotná, dřív než její otec). Žádný rozpor v tom není. Spíš vidím problém v tom, jak snadno sociální sítě přinutily uživatele říkat/psát o sobě něco veřejně. Veřejně znamená, že si to může přečíst kdokoliv. Dokonce i váš největší nepřítel, který všechno, co se o vás dozví, zneužije proti vám.

Homér: Asi jsem měl moc pesimistickou náladu...

Meluzina: Nemyslím, že ho to uspokojuje úplně. Spíš je to právě ta zoufalost. Máš sice pravdu, že společenské kontakty mezi lidmi se ani dnes nevytrácí, ale člověk si vybírá, s kým je bude udržovat a s kým ne, a to tím víc, čím víc má jiných lákavých volnočasových aktivit. Takže se třeba mohlo stát, že přátelé Jana Nováka začali víc času trávit s jinými lidmi a pročítáním blogů nebo feedů na sociálních sítích a na něj už pak neměli tolik času, tak ho opustili a vzkázali mu něco jako „starej se o sebe sám“. A on to mohl z nezkušenosti přijmout jako novou společenskou realitu, ve které musí žít − přijal přesvědčení, že všechny svoje potřeby včetně sociálních si musí uspokojit sám, ledaže mu je dobrovolně uspokojí někdo jiný. (Pro srovnání viz https://cs.wikipedia.org/wiki/Objektivismus − „Člověk je sám sobě nejvyšším cílem a hodnotou, není nástrojem k cílům ostatních. Neobětuje se ostatním, ani nežije z obětování ostatních sobě. Žije z hodnot získaných vlastní prací nebo dobrovolnou směnou. Dosahování vlastního štěstí je nejvyšším morálním cílem člověka.“)

To, co dělá, je pak podle mě zoufalou snahou si tu reciprocitu a sdílení „nasimulovat“ sám, protože dobrovolně s ním nikdo být nechce a on věří, že s tím nesmí nic dělat. Je vyšinutý sociálně, ne psychicky (psychické problémy jsou až důsledkem), a vzhledem k jeho situaci není nikdo, kdo by mu to přesvědčení rozmluvil. (A také je otázka, zda by si ho rozmluvit nechal.) Na videích sice vidí lidi, kteří jsou spolu v dobrovolných vztazích, ale nevidí, jak ty vztahy vznikly. Nemyslím, že by v tom byl jakýkoliv voayerismus, takovou motivaci tam nevidím.

Ale tak to jen vidím já.

V každém případě moc děkuji za návštěvu a komentář. :-)