Po dlouhé době jsem se rozhodla publikovat, od poslední básní plných lásky k mé přítelkyni, se nebe nademnou potemnilo a já jsem zpět u depresivní tvorby, kterou ale shledávám velmi terapeutickou. A tak jako většina velkých básnických es se má tvorba pod tíhou emocí pozvedla a prohloubila.

A pořád neni líp, právě se zotavuju z britské mutace;-)

/poznáte i skryté přísloví?

Čtyři stěny, moře času a žádný život...

Nečekejte něžnou poezii o mateřství, ale to nejtemnější, co v sobě žena-matka může objevit, i když stále jedná z lásky, laskavosti a nesobeckosti. Báseň je surová, upřímná. Žádná pohádka. Psáno pro všechny ženy, které byly matkami jen na chvíli, nebo navždycky, ale potichu. I pro všechny ostatní, aby mohli lépe pochopit. Uvidíte sami, co ve vás zanechá.

Nedalo mi to, pro DP a pro ostatní. A hlavně pro ty, místo nichž teď svítí ta světýlka při silnicích. Za chvíli sedám do auta, pojedu kolem nich a budu na ně myslet, jsem v tomhle strašná.

taková malá stížnost

Jedna mini pro potěchu duše.

Korporátní zamyšlení... Poupraveno pro písničku.

Už bych měl spát

doufám že vás další smutná báseň zaujme. Při její tvorbě jsem neustále přemýšlela, proč se něco takového vůbec děje a jak může být někdo něčeho takového schopen...

O jedné manželské tragédii...

Iba taká pocitovka zo včera