Včera jsem tu slavil 10 let na scéně, nikdo mi nepopřál. Byly to dobré časy, každopádně má kariéra se zde uchyluje ke konci, nemá to smysl, žádnej vydavatel mě neoslovil, tady máte jednu klasičtější, kterou jsem teď napsal ve vlaku. Plácejte se vzájemně po zádech. Chtěl jsem tu alespoň trošku udržovat underground, psal jsem sračky, když jsem byl na plech a naopak, ódy z hor. Atd. Ale to je vlastně jedno, co je komu po mně, je nás už sedm miliard.

Lidé se bojí až nakonec strach končí zvykem,který nadobro časem zničí vůli cokoli měnit.

Inspirováno jinde, ne z mé zkušenosti, ne z mého života, je to takové smutné vcítění. :(

Už nechci nikam spěchat, chci cítit, že žiji, všímat si drobností, které nemám čas vnímat, chci se zahledět do svého nitra...

Vykročit do prázdnoty to chce kus duševní nahoty.

Pointa toho dne je v Rozrazilu bylince zvané mužská věrnost a je na srdce.

Nehledejte v tom zklamání prosím.Spíš jde o pohlavek nabubřelosti.

Entomologická

nehledejto v tom umění, je v tom jenom úleva...