Budu rád, pokud vyplníte anketu pod dílem.

Při četbě jedné trochu smutné básničky se mne zmocnila melancholie, ale pak mne napadly první veršíky a já začal psát...Třeba si i tady najdou své čtenáře!

Smůla.

Motto: Zapomínám na svou pýchu, báseň čísi mne zas k hříchu svádí, vlahý večer je, když tu píšu verše své! Co více tu k tomu říci? Jen jsem zvedl rukavici kýmsi mně tu hozenou! Odpovídám básní svou... Zas prsty moje hladily to krásné tělo Tvé, rty o polibky loudily a Láska měla pré! /Doufám, že jsem tímto dílkem dal pádnou odpověď těm, co si po mé předchozí básni myslí, že už si sháním provaz či číši jedu, případně hledám koleje, na které bych si lehl! Ještě zdaleka neumírám!;o)))

Neboť, to co milenci cítí jeden k druhému v tomto okamžiku není nic jiného, než zbožňování v jeho plném náboženském smyslu a jeho vyvrcholení je téměř doslovně vzájemným vtékáním jejich životů do sebe... Alan Watts, Příroda muž a žena, str. 164

... a zase trochu o sladkosti života