Věnuji jedné zdejší nejmenované kolegyni...

Nesnáším, když lidé páchnou jako popelníky kdesi v zaplivané špeluňce té nejhorší kategorie...A mé oči viděly již spoustu lidí umírat na rakovinu! Bohužel i těch nejbližších...

Dnes mne čísi báseň donutila zamyslet se nad tím, kolik věcí bereme jako samozřejmost, ač tak samozřejmé nejsou a vyžadují mnoho lásky i úsilí druhých lidí, nám třeba zcela neznámých! A tak, uprostřed zimy, s namazaným krajícem čerstvého voňavého chleba, se můj duch přenesl do času žní a já píšu pár veršů k oslavě toho, co se oprávněně nazývá "Boží dárek"!

Další soutěžní, zadaná slova: plán, smích, podezření, důvod, nábřeží.

Nihil novi sub sole...

a ani neví...

Tuhle báseň věnuji Nikytu, díky jejímuž "Vodopádu" vlastně vznikla...Díky za inspiraci, Niky!

Opatrně, chlapče, s ostruhami a víc užívej uzdu...

Jedna hodně stará. Použila jsem ji ve svém prvním románu, který je právě o odpouštění především sám sobě.

Doufám, že z ní není cítit povýšenost. To jsem neměla v úmyslu.