Melancholické zamyšlení nad pomíjivostí lidských citů, které jsem kdysi napsal a nyní jsem je objevil, když jsem hledal cosi zcela jiného...

Jedna z mých nejstarších šuplíkových záležitostí....Tenkrát jsem to tak cítil. E

Pokračování jednoho příběhu, který jsem sem dal už před nějakou dobou. E

technicky opět nedokonalé,snad aspoň obsah bude lepší ;-)

Smutku se někdy nelze vyhnout... Ale aspoň se z něj lze nějak zkusit vypsat... Výkřik do tmy... (Pozn. V roce 2016 byla poupravena.)

Stará....záležitost minulosti, jež se táhne přes přítomnost až do neurčité budoucnosti. E

z deky mi vylízal už jenom můj nos a oči, co připomínaly jarní přeháňky...další naděje spadla mi z nebe...a začalo jaro...

Stará šuplíkovka.....ale nutí k zamyšlení.....kolik se toho změnilo? E

...

a proč je to on, kdo mě nechce? smutné...

...měl křídla...jako ty;-)

Znáte onu větu "mám tě hrozně moc rád/a, ale zůstaneme jenom kamarádi"? Já rozhodně ano, a to dost bolestně. Tahle báseň je o tom pocitu - a jakési třinácté komnatě, kterou otevírá...

Motto: Netřeba dlouhých slov, když srdce jímá žal, vzpomínek vrší rov všemu, cos miloval... Padl na mne nějaký smutek a pročítaje svá stará dílka, padl jsem na tohle. Sice je situováno na konec léta, ale ty pocity beznaděje jsou úplně stejné...

... múza byla někde daleko, slabší to je. :-)

Šestnáctiletý melodrama z programu pro dospělý...

to sem spáchal cestou v buse do prahy..mimo jiné ujetosti