někdy se téma, vzpomínka, myšlenka, záblesk od střípků, vynoří bez výzvy a nic nesouvisí s ničím, jen nejde občas zabránit sentimentu v přítomnosti, být naší součástí...

Co s takovým ožralou.

S léty přicházejí mnohá porozumění nuancím našich let ve škamnách školičky Velkého profesora a my potom pomalounku začínáme vnímat „les“ za tím „stromem“…

Jak někdo mně muže komandovat pláčícího syna když jejich dcera spí , ale když pláče jejich dcera tak může , že můj syn spí tak to nevadí.

(inspirováno Smíchovským nádražím...)

Krátké zamyšlení nad lidmi. Myslím, že i ti, co to nevysloví nahlas, si to v skrytu duše přejí...

Věnováno jednomu příteli.

Do anotací nikdy nevím, co napsat, takže: ifgasjfoasfůoa.

Snad Amor pomůže.

Zavřeli mi Valhalu, já dostanu se tam !

No, doraziv domů z našeho srazu, napsav první řádky, mi vytanulo na mysli, že tato báseň musí být nezapomenutelná, ale nakonec z ní vzniklo toto. Nespokojeně si to čtu, nic moc poetického, naprostý průměr, o touhách? O tom, že mi něco nezkyslo? O hraní si a nakonec se někomu "oddávám"? Pak mi to došlo. Všichni jsme tam byli, abychom darovali kus sebe druhým... Otevřenost na psaneckých srazech je jedinečná, děkuji všem.

jednou večer, když film zkončil a jdeme spát..