Stačil jediný pohled a přišel nápad...

Já vím, je to dlouhý. Ale já za to nemůžu. To ono samo se to. (pozn. aut.: velká písmena v tomto případě neznamenají začátek věty.)

Na cestě od tebe, po té krásné společné noci. Tak se zas uvidíme za delší čas....

tohle ze mě nějak nevědomky vypadlo :)

Dokud píšu, vím, že jsem! Tedy bez Tebe… Potom budu psát taky, ale to už budu vědět, že Jsi…

Už nechci nikam spěchat, chci cítit, že žiji, všímat si drobností, které nemám čas vnímat, chci se zahledět do svého nitra...

Znovu upadám do depresí....

... on už bude vědět.

a ani neví...

a touha znovu Být...

Doufám, že mi Nohavica odpustí ten půjčenej název, ale jinak to pojmenovat nešlo. Inspirováno nedělním skororánem :-)

Jen malinko inspirována jednou ze zdejších básní :) Jen jiné období a o trošku víc optimismu...