Nevím, kam nejlíp zařadit... je to básnička s vyznáním, zklamáním, ale i ze života... a možná by se dalo najít toho víc.. Je to totiž i blízko komunitě, která hazarduje s anorexií...

nejdou vždy podněty v řadě za sebou, občas i je proluka inspirující..

Ze sbírky: "Andělské tváře" - To se mi zase jednou blbě usínalo...

Vyznání ženám, vlasti, vyčiníme sobě, Bohu, blahořečíme přírodu, v úctě vzýváme Vesmír, ale Té, jež nese naše myšlenky, Té sestře Múz, tak na tu kašleme! … snad jsem to dneska zachránil!? No, co bychom bez tety Básně dělali? Holenkové, byli bychom v loji!

http://www.youtube.com/watch?v=yTDBKXtwycc

Básen složená během 20min. jsem zvědavá na reakce :)

Už si nestěžuji, už to krásné mám, ne na dítě se nevymlouvám, žena mi syna dala a mě můza políbila.

sepsáno jako protest proti nařčení že v kolektivu u stakanu piva mlčím a jen poslouchám :)

Doufám, že mi Nohavica odpustí ten půjčenej název, ale jinak to pojmenovat nešlo. Inspirováno nedělním skororánem :-)

Ze sbírky: "Básně Nebásně" - Kdo četl knihu, nebo alespoň viděl film, tak lépe pochopí...

Rád poděkuji Ed.HaNy, která mi dala, jako hodněkrát předtím, nádherné téma, nekonečnou inspiraci.))))

Znovuzrození.

25.07.2008 - původní anotace: mini - slová ke mně prišli někdy včera pozdě v noci, nebo dnes brzo ráno ...

Tato báseň se dnes objevila v mé mysli. Netuším jak, ale cítím, jako by měnila význam z minuty na minutu.

Milujeme své Múzy…, jsou pohádkové, jinak bychom totiž, už nic a nikdy nenapsali…

myslím, že to patří tak trochu do každé kategorie, co myslíte vy? :)