Včera večer se mi nějak jako člověk nechtělo spát, tak jsem popadla bloček, přisponkovala mini baterku a psala v posteli. Začala jsem psát na začátek jednu věc, kterou jsem měla dodělat, a při ní mě napadla ta skvělá idea na pár poetických řádků. Dopsala jsem hlavní práci a vrhla se na realizaci osvícené myšlenky. Sama jsem nevěděla, jak budu psát či tak, jelikož už několik týdnů jsem nedopsala ani jednu báseň, která zůstala v jiném notesu rozepsaná jako všechny díla, vzpomínky v paměti. Kreslila jsem písmenka po písmenku v mém typickém stylu psaní, gumovala, při deletování těch vybledlých slov jsem se náhle cítila zvláštním způsobem tak šťastně, euforicky. Téměř jsem zapoměla na všechen smutek, pesimismus a nostalgii kolem mě. Válela jsem se v posteli od žmolků vygumovaných barevných slov, dělala jsem to, co vždy zaměstnalo moje smysly a mohla jen tvořit a nepřemýšlet. Dosud, když jsem psala, nikdy jsem necítila takovej pocit. Bylo to krásné. Najít dokonalost takhle náhle. Snad nebyla anotace moc dlouhá, předem se kdyžtak omlouvám, pěkné počtení mé hříčky slov :)

z myšlenek co povstanou

Vidíš to ?? Ne??! tak se koukni na ten svět plný pocitů.....

Rychle mě napadla...

Po velmi zvláště prožitém a zapomenutém večeru jsem našla toto v mém sešitu.

Tomu, kterého miluji..

To ohlédnutí chce sílu, ale pak člověk vidí na sobě ty rohy. Rohy kované smutkem,žalem,lží,neupřímností a broušené nenávistí. Vidí rohy od krve. Od krve, která v sobě skrývá, lásku,šetěstí, a radost osob z blízkého okolí

na druhém konci světa

....

znám...

Puero snad bez chyb :) a bez deprese a temnoty :)

tvář