Byl nebyl, jeden plesnivý sklep. A v něm byly uvězněné tři krásné princezny. Držel je zde jeden moc ošklivý kanibalistický vrah. Ale nebojte se, milé děti, dva švarní zachránci v krásném bílém autě už jedou na pomoc! Otázkou ovšem je, kdo bude naživu, až dorazí.
přidáno 02.12.2007
hodnoceno 3
čteno 636(23)
posláno 0
A/N: Následující dílo skutečně je povídka. Nechci nikoho nijak podceňovat, ale řekněme si to na rovinu, na internetu většinou málokdo vydrží číst něco delšího. Proto je tato povídka o zhruba dvanácti stranách rozdělena na čtyři části.
Přeju hezkou zábavu:-)



Že je to nějaké divné ji napadlo téměř okamžitě, jak se probudila. Byla jí hrozná zima na záda, něco tu příšerně páchlo, slyšela jen nepřirozené ticho a hlava jí třeštila. Takhle dopodrobna ovšem své pocity nerozebírala. Věděla jen jedno – bylo jí pěkně blbě.

Instinkt jí napovídal, že by měla co nejdéle nechat oči zavřené a hlavně se nesnažit přijít na to, co se stalo. Protože tak dlouho, jak to zvládne, si může nalhávat, že je vlastně ve své posteli, včerejší noc trochu pila a nechala omylem otevřené okno. Ovšem mozek ji neposlouchal a okamžitě začal skládat dohromady obrazy, které si vybavil. Chvíle krásného nevědomí trvala asi tři vteřiny.

Když jí všechno došlo, tolik se té reality lekla, že prudce otevřela oči. Zírala do vlhkostí pokrouceného stropu. Uprostřed něj byla malá obyčejná žárovka, osvětlující místnost depresivně malým kruhem světla. Možná to ale bylo lepší. Světlo totiž člověku řeklo tu krutou smutnou pravdu – že je zavřená v prázdném a mimořádně hnusném sklepě. Dobře. Tak to je dost blbé. Ale to se zvládne.

Vytáhla se na nohy. Šlo to ztěžka a zamotala se jí při tom hlava. Zatracený hajzl, to ji musel tak praštit? Copak nemohl říct:,,Promiňte slečno, ale mohla byste mne následovat do mého sklepa?“ Možná by s ním nešla, ale zase by mu pak nikdo nemohl vyčítat, že to nezkusil po dobrém.

Rozhlédla se. Na jedné stěně byly bytelně vypadající dveře. Nečekala, že by snad byly odemčené, ale přeci jenom zkusit za kliku bylo méně trapné, než kdyby potom zjistila, že zrovna dneska náhodou někdo zapomněl zamknout.

Takže jaká je situace? Drží ji tu zamčenou a pravděpodobně ji chce zabít. Dobře. To je dost blbé. Co s tím bude dělat?

Najednou někdo začal tiše vzlykat. Nebyl to zrovna výhružný zvuk, ale přesto se lekla. Rozhlédla se. Zřejmě to vycházelo z nějakého neosvětleného koutu. Vydala se tam a klopýtla přes vzlykající dívku. Vytáhla ji na světlo. Byla pohublá, měla zacuchané vlasy a plno zranění. Šaty měla špinavé od prachu a krve.

,,Jsi v pořádku?“

Dívka ještě chvíli vzlykala, než sebrala síly k odpovědi:,,Jo, jasně. Jsem sice zavřená ve sklepě kam každou chvíli může přijít zvrhlý vrah a udělat si ze mě oběd, ale je mi fajn. A co ty?“

Z jiného kouta přešla do světla jiná dívka, o trochu méně zřízená, než ta první. Na ní bylo dokonce vidět, že je docela pohledná. ,,Z některých lidí extrémní situace vydoluje to nejlepší, z jiných to nejhorší. Ona je ten druhý případ. Nevšímej si jí. Já jsem Inka.“

,,Helena.“

Inka jí potřásla rukou.

,,To myslíte vážně?“ vložila do toho vzlykající dívka. Už nevzlykala. ,,My tu jsme jen kousíček od smrti a vy si třesete rukou?“

,,No jasně. Přece z nás každá malá nepříjemnost hned neudělá zvířata, která začnou jíst maso druhých, aby přežila?“

Dívčiny rozpraskané a krvavé rty začaly cosi neslyšně a nevěřícně šeptat. Vypadalo to jako:,,Malá nepříjemnost?“

,,Ta kupa pesimismu na zemi je Kateřina. Takže, Helenko, vím, že jsi asi překvapená a nevíš, co se tu děje…“

,,Ale já vím přesně, co se tu děje.“ přerušila ji Helena. ,,Masový vrah unáší mladé ženy a zabíjí je.“

,,Dobře. Vím, že se ti tomu asi nechce věřit…“

,,Já tomu stoprocentně věřím. Vlastně jsem už na vlastní oči viděla mnohem horší věci.“

Inka se zatvářila nespokojeně. ,,Neskákej mi pořád do řeči!“ opět nasadila chlácholivý tón. ,,Ale neboj se, určitě se odtud nějak dostaneme…“

,,To já taky vím. Jsem totiž…“

,,Sklapni! Já se tu snažím ti to tu usnadnit. Když já jsem se přišla, byla tu jen tady ta…“ ukázala prstem na Kateřinu. ,,A akorát vykřikovala něco o tom, že tu všichni umřeme! Já se snažím být hodná.“

,,Ty se snažíš být důležitá.“ upřesnila to Kateřina.

Helena se postavila a tyčila se nad oběma dívkami. ,,Teď mě poslouchejte! Ten chlap tam…“ máchla rukou ke dveřím. ,,…není člověk. Je to… něco z vašich nejhorších nočních můr. A není sám. Takových venku po světě běhá spousta. Já pracuju v oboru.
Staráme se, aby neubližovali lidem. Aby o nich svět vůbec nevěděl. Jste v bezpečí jenom díky nám!“

Inka zavrtěla hlavou. ,,Můj proslov by byl lepší.“

,,Mluvím pravdu! Dobře, trochu jsem to přehnala. Ale jde o tohle – já jsem přišla, abych vás zachránila.“ Helena si krátce prohlédla sklepení a nejdéle se zastavila na zamčených dveřích. ,,No, trochu se to vymklo z ruky. Byla jsem… příliš přesvědčivá návnada. Ale. Moji přátelé nás najdou a zachrání nás.“ Helena skončila a tázavě se rozhlédla po svých posluchačích. Kateřina třikrát tleskla do dlaní a Inka opět zavrtěla hlavou:,,Můj proslov by byl lepší.“

,,Oni nás zachrání!“ zopakovala Helena důrazně. Ani na jednu z dívek to neudělalo dojem. ,,Záchrana je jejich povolání, takže… nás zachrání! Jestli něco ti kluci umí, tak je to tohle! Takže… nás zachrání!“

Inka se najednou rozzářila. ,,Kluci? Kolik?“

,,Ehm… dva.“

Zatímco Inka začala nadšeně poskakovat a nasliněným prstem si odstraňovat skvrny od krve ze šatů, Kateřina se nehnula z místa a nevěřícně na Helenu zírala: ,,Takže někde tam venku nás hledá dvojice chlapů a naše životy jsou teď v jejich rukou?“
Helena šťastně kývla.

Kateřina si položila ruce na hlavu a sjela po stěně, o kterou se opírala, ještě níž. ,,My tu všichni umřeme!“


,,Nesmíš teď nenávidět chlapy. To, že je jeden hnusnej odpornej zvrhlík neznamená, že jsou takoví všichni.“

Kateřina se vysmrkala do nabízeného kapesníku. Nemohla už mluvit. Když začala mluvit, slova se vždycky utopila ve vzlycích a ona akorát vypadala, jakoby měla škytavku. Všichni číšníci se po ní nervózně dívali. Zřejmě byli nervózní z plačících žen.. Absolutně typičtí chlapi! Všichni chlapi jsou absolutně typičtí! Žádný z toho stáda hnusných zvířat nevybočuje!

Dobrá, patrně nebude muže nenávidět po celý svůj život. Ale alespoň jeden den by mohla! Sakra, vždyť se právě dozvěděla, že je jí její snoubenec nevěrný, má snad právo si pořádně zanadávat na tu karikaturu člověka, která si říká muž, má snad právo cítit se ublížená a zrazená, má snad právo si myslet, že všichni muži jsou stejní… Alespoň jeden den.

Někdo by možná řekl, že si za to může sama. Že kdyby neposlouchala ten telefonní hovor svého drahého, nic by nevěděla. Ale to by nezměnilo nic na faktu, že je to parchant a podrazák, jen by to nevěděla. Takhle jí už nebyl tak drahý. Teď už si ho mohl rozbít kdokoliv a nemusel by za škodu zaplatit. Teď by si ho nejraději rozbila sama.

Ještě štěstí, že tu má svou sestru. Vždycky ji umí podržet. Vždycky ji vyslechne.

,,Víš, co bych nejraději udělala té káče, co si s ním píše? Nejradši bych jí vytrhala všechny vlasy, takže by byla holohlavá, ty vlasy bych zapálila a švihala bych ji s nima, až kam bych dosáhla! Pak bych jí vykroutila krk, zahrála si fotbal s její hlavou a nakonec bych ji probodla srdce kůlem, protože je to určitě krvelačná upírka!“

Sestra se zdála být poněkud nervózní. ,,A víš ty co? Všichni chlapi jsou hnusní odporní zvrhlíci! Ženský by měly držet při sobě!“

,,To je správný! Ode dneška je ze mě feministka! Půjč mi zapalovač, zapálím si podprsenku!“

Pár okolo sedících mužů ochotně podávalo své zapalovače a našly se dokonce dvě krabičky sirek.

,,Jasně, hele, nic tu zatím nepodpaluj, já si odskočím!“ usmála se sestra a zvedla se. Na stole zůstal ležet její mobilní telefon. Z náhlého odhodlání ho Kateřina vzala do ruky a podívala se na poslední volaná čísla. Jedno mělo povědomé jméno, povědomé datum a povědomý čas.

Kateřina se zvedla, zvedla svoji židli, usmála se na číšníka, který vypadal, že mu snad něco vadí, a zamířila na dámské záchodky. Pod kliku jediných zavřených dveří zastrčila židli. S pocitem uspokojení se obrátila. Najednou někdo vykřikl.

,,Jano? Jano?!“

Odstrčila židli a otevřela dveře. Sestra by ji za to nejspíš zabila, ovšem za prvé, v tuto chvíli chce ona zabít sestru, a za druhé, kabinka byla prázdná. Dřív, než si o tom stačila cokoliv pomyslet, ozval se seshora vzlykot. Vzhlédla. A dívala se do očí dalšímu hnusnýmu odpornýmu zvrhlýmu chlapovi.

přidáno 04.12.2007 - 19:21
wow...
přidáno 02.12.2007 - 19:20
pěkné, dodt dobře napsané. rozhodně čtivé a pěkně udělané postavy
přidáno 02.12.2007 - 19:12
zajímavé... těším se na pokračování...

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Princezny ve sklepě, část první : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Princezny ve sklepě, část druhá
Předchozí dílo autora : Absolutně běžné věci

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Casino-hry.sk

Kasina Slovenske.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Apple iPhone a iPad

Proč si koupit iPhone nebo iPad? Zkušenosti z první ruky.

© 2017 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku