Slyšel jsem slovo Boží

Když jsem se ráno probudil, posadil se na okraj postele, a jen tak zíral na krucifix na protější stěně, ani mě nenapadlo, že tenhle den změní můj celý, teď již posraný, život.
Mechanicky jsem odříkával modlitbu a v pěsti svíral růženec. Vstal jsem, a víc než kdy jindy na mě dolehl ten pocit ztraceného času. Pořád jsem si sice odporoval, že to co dělám má nějaký smysl, že doopravdy pomáhám lidem, pomáhám jim nalézt cestu k Bohu, pomáhám jim dávat zbytky jejich života do kupy, ale přestával jsem v to věřit.
Moje víra v Boha byla nezlomná, moje láska k němu se nedala vyjádřit slovy, zasvětil jsem mu svůj život, ale přesto jsem pochyboval. Nepochyboval jsem o něm, o jeho velikosti, o jeho všepřítomnosti, o jeho lásce ke světu, který stvořil, ale o lidském výkladu Boží vůle. Bál jsem se, že nedokážeme překonat své chyby. Každý člověk, který na tenhle svět přišel, ignoroval minulost, pokud nebyla jeho vlastní, a ti, kdo si brali z chyb ostatních poučení byli příliš slabí na to, aby dokázali celou tu rozsáhlou vnitřní filozofii doopravdy pochopit a přijmout ji za svou.

Můj malý pokojík se nacházel za sakristií v kostele, kde jsem sloužil jako kněz. Tento malý, chudý kostelík uprostřed ne zrovna přátelské čtvrti byl mým domovem, a sloužil mi tak už po osm let, co jsem zde vykonával úřad kněze. Většinou sem chodili starší lidé, co tu žili ještě za dob, kdy tohle místo žilo zdravým životem. Dnes to byl život mršiny, která dávala sílu jen zkaženým a podlým. Dobré trávila, a pokud nezemřeli, tak to bylo jedině proto, že jim začala chutnat její pachuť rozkladu.

Opláchl jsem se u umyvadla, kde už tekla jen studená voda obarvená rzí starého potrubí. Peníze do téhle části města nikdo investovat nechtěl, a správa města odpovídala na mé zoufalé prosby používáním starých známých univerzálních odpovědí. Jednou jsem ztratil nervy a zeptal se jich ve svém posledním dopise, zda-li bylo opravdu nutné vystavět vedle města stovky solárních panelů, které se podle jednoduché matematiky ocitnou v zisku až za několik desítek let, a to pouze v případě, kdy nebude ani jednou zatažená obloha. Elektřina stojí pořád stejně, ba dokonce víc. Nezmiňuji pravidelnou údržbu kolektorů, které se v blízkosti pouště docela zanášejí prachem a pískem. Odpověď jsem nedostal.

Šel jsem otevřít dvoukřídlé dveře do hlavní lodi, jako vždy brzy ráno.Většinou nikdo nepřišel, ale čas od času sem zabloudila nějaká duše, co žádala o rozhřešení. Venku bylo ještě šero, když jsem vyšel před kostel, abych se podíval, jestli se tu neobjevilo nějaké nové nepovedené grafitti.

„Otče.“ Uslyšel jsem oslovení pronesené hlubokým hlasem, který mírně zakolísal. Ten muž na kterého jsem se otočil byl očividně rozrušený. Byl to mladý afro-američan před třicítkou, co už se pár dní neholil, oblečen v bílých širokých kalhotách a mikině s klokaní kapsou, do které měl zasunuté ruce, které si tam neustále pohrávaly s nějakým předmětem.
Požádal mne, abych ho vyzpovídal. Pozval jsem ho tedy dál. On vstoupil a pokřižoval se svěcenou vodou, která byla v nádobách po stránách za dveřmi. Přešli jsme ke zpovědnici a já mu otevřel malá dvířka, která držela už jen silou vůle.
Usadil se a já za ním zatáhl fialový závěs. Sám jsem pak přešel na druhou stranu, abych vyslyšel jeho slova. Celý náš rozhovor si dodnes pamatuji. To skrz něj mě Bůh přivedl na mou cestu, po které dnes kráčím. V mém životě nebylo důležitějšího okamžiku.
„Otče, promiň mi, že jsem zhřešil.“ Zašeptal.
„Synu, pověz co tě tíží, ať ti mohu pomoci. Věřím, že společně najdeme cestu, kterou budeš moci dojít svého cíle.“
„Já.“ Odmlčel se a začal ztěžka dýchat, jak se odhodlával ke svým dalším slovům. „Jsem zabil svou ženu.“ Poskočil mu hlas při posledních slabikách, které ztěžka vyslovoval.
Cítil jsem lítost, už jednou jsem tu měl ženu, které zemřelo dítě při dopravní havárii. Dávala si za to vinu a já jí pomohl překonat tenhle pocit, který ji svíral a nedovolil jí žít. Na své životní cestě máme mnoho překážek, a proč se tak děje? Protože nic není zadarmo, ani Nebe ne.
„Vím, že jste to neudělal úmyslně. Stává se bohužel dnes a denně, že lidé umírají v důsledku nehod, které nejdou předvídat, pravdou však je…“ Nestačil jsem doříct, protože muž zakřičel: „Ne!“
„Já tu kurvu zabil!“ Začal vzlykat.
Zvedl jsem svůj pohled, který až doteď směřoval k zemi. Teď jsem hleděl se směsicí hněvu, odporu a zklamání skrz mřížování na trosku muže, který očividně lituje svého činu, ale přesto haní jméno své již zesnulé družky. Ať už to udělal z jakéhokoli důvodu, nikdy mu nemohlo býti odpuštěno, ani po smrti.

Nevěděl jsem, co mám říci, mlčel jsem a snažil se zklidnit své emoce, které nesměli převzít kontrolu nad mým jednáním.
„Ona, ona…“ Opakoval neustále a lapal po dechu mezi záchvaty pláče.
„Pověz, synu.“ Promluvil jsem laskavě i přes zjevný odpor, který jsem pomalu utlačoval do pozadí.
„Neříkej mi synu, kurva!“ Vzlykání bylo pryč, teď se ho zmocnil hněv. „Nejsem ničí syn! Nemám otce, nemám matku, a rozhodně nemám Boha!“ Praštil do mřížování pěstí, až bylo slyšet zapraskání dřeva. Při té ráně jsem s sebou cukl směrem dozadu a s obavami očekával další nával zlosti.
Jeho druhá ruka taky opustila kapsu. Něco po mě hodilo odraz, a bylo mi hned jasné, že to nejsou hodinky.

Zmocnil se mě strach a měl jsem co dělat, abych se neskrčil pod úroveň mřížování, aby na mě nebylo vidět. Tenhle zoufalý čin by měl šanci na úspěch asi jako coitus interruptus. Zabránil by tomu jen Bůh.
Mlčel jsem. Nechtěl jsem říct už nic, co by ho vyprovokovalo k útoku, a u takhle labilního jedince to mohlo být i těžké oddychování, a tak jsem prakticky ani nedýchal a odsedl si nejdál, jak to na malé lavici šlo. Ruka se mi automaticky semkla kolem křížku, který jsem nosil na krku a v duchu vzslal rychlou prosbu k Bohu, aby můj život nekončil tak brzy.

Znovu propukl v pláč. „Ona si to zasloužila.“ Cedil skrze zuby. „Jo, zasloužila si to.“ Olízl si rty a zeširoka se usmál.
Pak ale svou vítězoslavnou tvář ztratil.
„Jenomže já to neměl dělat, nikdy jsem to neměl dělat, a teď není možnost to odčinit.“ Začal si konečně uvědomovat rozsah svého hrozného činu.
V duchu jsem se sebou sváděl souboj. Zprvu jsem žádal smrt za jeho hříchy, ale hned jsem se napomenul, že to není řešení. Bůh určí jeho osud, ne já.

„Možná, otče.“ Obrátil se na mě laskavým tónem. „By jste mne mohl zabít vy, jakože Boží rukou.“ Objevila se naděje v jeho hlase, který se stával radostným. Vstal, odhrnul závěs a vyskočil ven.
„A chci aby to bylo před Kristem! Stejně jako on trpěl za hříchy lidstva, tak já vykrvácím za ty svoje!“ Křičel a smál se svému, v jeho očích, dokonalému plánu. Najednou úplně ožil a radoval se jako malé dítě. Chudák si myslel, že ujde věčnému zatracení.
„Já si nemohu dovolit prolít krev.“ Sebral jsem zbytky své síly a vylezl ven za ním odhrnujíc fialový závěs, který mě zakrýval, a já si přál aby to tak zůstalo, nicméně představa, jak mi hrozí revolverem abych vylezl mě přesvědčila v tom, že nejlepší šance na přežití bude, když budu předvídat jeho přání a plnit je. Nemůže po mě ovšem čekat, že bych šel proti svému přesvědčení a ocitl se v roli kata.
Zakroutil hlavou a usmál se na mě jako na svého přítele. „Vy to nechápete, svatý muži, Bůh mi to teď řekl! On vás pověřuje skrze mě!“. Vzal svůj bubínkový revolver za hlaveň a podával mi ho. Na chvíli jsem měl chuť ho popadnout, ale měl jsem příliš velký strach, než abych to dokázal.
Byl jsem ztracený v mužově chování. Neustálé změny a přizpůsobování mne vystresovaly až na úroveň, kdy jsem již nebyl schopen slova. Dal jsem ruce před sebe a ustupoval dozadu, až jsem narazil na lavici.
Muž se zastavil a prohlédl si mne smutnýma očima. "On mne povede." Řekl zklamaně. Následně se otočil se směrem k oltáři, zadíval se na Ježíše na kříži a rozešel se k němu.
Sledoval jsem každý jeho krok upřeným pohledem a přemýšlel o útěku, protože dveře ven z kostela byly ode mě jenom na patnáct kroků. Do té doby bych určitě stihl utéci.
Místo toho, abych utekl jsem se ale svezl do lavice na zažloutlý pěnový podsedák.

Vylezl na oltář a postavil se, čímž stanul tváří tvář největšímu mučedníkovi. Něco mu říkal, ale já to z té dálky nemohl slyšet. Mohl jsem si jen domýšlet jak ho prosí, aby se přimluvil u svého otce za odpuštění jeho hříchů, jak ho žádá a slzy mu tečou dolů po tváří. Jak domluvil, políbil ho na čelo a zadíval se na zbraň ve svých rukou. Zkontroloval náboje v bubínku a zadíval se na strop kostela, odkud na něj shlížela stará oprýskaná freska znázorňující nanebevzetí Panny Marie.

Mé napjaté tělo se trochu uvolnilo, a já mohl něco udělat, začít křičet o pomoc, rozeběhnout se k němu, modlit se k Bohu, ale místo toho jsem si zakryl uši dlaněmi a zavřel oči, protože jsem věděl, co teď přijde.

Zazněl výstřel, ale místo toho, abych slyšel dopad těla, tak jsem slyšel náraz kovu o kámen, jak mu zbraň vypadla z rukou na desku oltáře.
Otevřel jsem oči, abych se podíval, co se stalo. Muž zíral dolů na krvavou skvrnu na svém břiše, která se pomalu zvětšovala. Celý se třásl. Spadl na kolena a začal kašlat krev, která mu pak stékala po bradě smíšená se slinami. Třesoucíma se rukama si tiskl ránu v zoufalé agonii svého marného činu, který mu stejně nepomůže na cestě ke spáse.

Po krátké chvilce předcházející nikdy nekončícímu utrpení, které ho čeká jakmile odejde z tohoto světa, se sesunul úplně. Ležel na boku a ztěžka oddechoval.

Mé prvotní otřesení vystřídal jiný pocit. Naplnil celé mé tělo až po konečky prstů, které se úplně třásly vzrušením. Zadostiučinění. Spravedlnost. Není důležité jak to teď pojmenuji, jediné co vím je, že jsem byl šťastný, jako nikdy předtím.

Naplněn novou silou, která ke mě přišla shůry jsem vstal a kráčel k tělu, ze kterého vyprchával život.

Krev která stékala z oltáře na podlahu, kde tvořila louže, ve kterých jsem mohl pozorovat svůj úsměv, který se mi k mému překvapení, po těch letech bídy, znovu objevil na tváři.

Hlava se zaduněním dopadla na kamennou desku. Konečně odešel.
Přistoupil jsem ještě blíže k němu, a aniž bych věděl, co mě k tomu vedlo, namočil jsem prsty v jeho nečisté krvi a pokřižoval se.

Děkoval jsem Bohu za to, jak to dopadlo. Věděl jsem, že mi tím dává znamení, věděl jsem, že ode dnes budu svět vidět jinak, zase jsem mu byl o krok blíž. O krok blíže k jeho nekonečné kráse, které nikdy nemohu dojít, ačkoli se jí budu, pokud mi na mé cestě dopomůže, neustále přibližovat.

Tehdy jsem poprvé, skutečně, ucítil boží lásku. "Amen".