Tento můj výtvor se odehrává na Zeměploše Terryho Pratchetta a byl sepsán pro soutěž povídek ze Zeměplochy. Kdo Zeměplochu zná, doufám, že si to užije. Kdo ji nezná, třeba si ji pak rád přečte. Příjemné čtení!
přidáno 25.11.2007
hodnoceno 1
čteno 480(15)
posláno 0
„Jen poznání, já více nechci!
Tak proč má přání bozi nectí?“

Najednou se ozvala rána, vyvalil se kouř, a z něj vystoupila postava v rudočerném plášti.

„Kdos ty, cizinče neznámý,
snad přelud mého zoufání?“

„Jsem Mefisto, tvůj služebník,
a jenom můj bude tvůj dík,
za vše, co ti teď nabízím.“

„Mefisto, jak jméno divné,
zlé, ostré je, trpké sic,
však až-li povíš, proč jsi přišel,
budu jistě vědět víc!“

Poslední divák v hledišti se zvedl a odešel. Herci se bezvládně složili k zemi a Mistr Loutkař se narovnal. Smutně si povzdechl a začal balit své divadlo do velké bedny.

Pavučín táhl své živobytí ve velké dřevěné truhle a oči mu pomalu plnily slzy. Byl starý a tohle byla jeho poslední hra. Žádná fraška pro pobavení vesnického burana, tohle bylo dílo. Zápletka hodná mistra, psychologie postav dovedená k dokonalosti, spousta filozofie. Překvapivý konec, ponaučení, vše tam bylo, dokonce i Smrť. A stejně se to nikomu nelíbilo. Putoval stovky kilometrů do Ankh-Morporku, netušíc, že vzdělaný a zaujatý divák je tu asi stejně častý jako čerstvý ranní vzduch. Bezcílně bloumal ulicemi, dvakrát přešel tu škaredou smradlavou řeku aniž použil most, a najednou zjistil, že vůbec neví, kde je. V této části stály domy jen díky tomu, že se opíraly jeden o druhý, nohy mu skoro podrazila krysa velikosti houpacího koně, a vrstva odpadků na zemi byla tak silná, že okna domů měl v úrovni kolen. Bezradně stál na křižovatce a uvažoval kudy kam, když se mu za zády ozvalo zakašlání, které říkalo otoč se, ať na tebe nemusím volat.
Pavučín se pomalu otočil. Naproti němu stál muž a v ruce jen tak ledabyle držel nůž. Ve tmě se na Pavučína usmál.
„Nový ve městě, že?“
„Oh, ano. Jsem.“
„Není radno jen tak se toulat v noci, obzvláště po Stínově, pane.“ řekla postava a malinko se nakrčila, takže teď připomínala kočku připravenou ke skoku.
„Neznal jsem to tady, pane, hned odejdu,“ zablekotal Pavučín a začal couvat.
Muž naproti němu vykročil a světlo jednoho z domů dopadlo na tvář, jakoby rozkrojenou dlouhatánskou jizvou. „Ono na Stínově se vám může stát spousta nepříjemných věcí pane...“
„Pavučín,“ zajíkl se loutkař.
„Zajímavé jméno, pane Pavučíne, jak jste k němu přišel?“
„Osud nejspíš. Jsem loutkař a asi bohové...“ Pavučín nevěděl jak pokračovat.
„Tak bohové. Myslíte, že vás bohové ochrání před všemi nástrahami půlnočního Morporku?“
Pavučín naprázdno polkl. Ani nevěděl proč, otevřel truhlu a vytáhl z ní dvě loutky. „Můžu vám zahrát divadlo, pane...“ nervózně se usmál a utřel zpocené čelo.
„Skvělý nápad. Zahrajte mi divadlo. Co takhle o našem setkání? Uvidíme, jestli se vaše verze bude lišit od té mé.“ Muž si stoupl naproti Pavučínovi, který roztřepanýma rukama tahal za provázky a loutky pod jeho vedením tančily.
„Pane?“ zkusil Pavučín nesměle.
Muž se zašklebil. „Tak co, loutkaři, začneme?“
„Jistě, hned, jenom... Omluvte mou nezdvořilost, ale když ty loutky mají být jako vy a já, tak bych potřeboval jeden váš a jeden můj vlas. Vložím ho do každé z loutek.“
„A nač to?“
„Stará pověra všech loutkařů.“
„Á, jistě. To jsou ti bohové, co vás obdařili jménem a nadáním, že?“ Zjizvený se zasmál a podal Pavučínovi vytržený vlas. Pavučín k oběma loutkám přivázal jeden a odkašlal si.
„Dobrý den, milostivý, kampak máte namířeno?“ hlas se mu třásl a panika sílila. Vždy byl hrdý na to, že dokázal vymyslet vtipnou repliku, která diváka pobavila, že dokázal odhadnout co se komu bude líbit, a že diváci z jeho představení vždy odcházeli pobaveni. Teď mu ale všechny nápady došly a v duchu slyšel, jak písek hodin života nenávratně odtéká.
„Ále, hledám hostinec k přespání.“
„Tak pozdě v noci?“
„To víte, člověk nemá vždycky, jaksi, čas...“ Pavučín pomalu skončil a nervózně se podíval na zjizveného.
Ten pokýval hlavou. „Možná jsem ve vás vkládal příliš mnoho nadějí, pane Pavučíne,“ a bodl nožem.

Zjizvený se překvapeně podíval na mrtvé tělo před sebou. Patřilo jemu.
„Co se to stalo?“
STARÁ LOUTKAŘSKÁ POVĚRA, OBÁVÁM SE.
„Co teď bude? Se mnou, a tak.“
VÍTE, NA TO SE PTÁ KAŽDÝ.
„A jaká je odpověď?“
INDIVIDUÁLNÍ.

Pavučín se konečně odvážil otevřít oči. Zdálo se mu, že koutkem oka zahlédl Smrtě těsně před tím, než je zavřel, a byl tudíž překvapený, že teď ho nevidí.
Zjizvený muž ležel na zemi a tvářil se překvapeně. A taky mrtvě. Pavučín se podíval na loutku, kterou držel v ruce. Byla přeseknutá. Rychle hodil tu druhou figurku do bedny a začal utíkat pryč.

Ze střechy pomalu slezl černý stín a poklekl k mrtvému na zemi. Pak vzal do ruky obě půlky rozťaté loutky a opatrně je schoval někam do hlubin svého obleku. Ještě jednou si prohlédl mrtvolu a nevěřícně zakroutil hlavou.
Pak vylezl zpět na střechu a zmizel.

Pavučín ležel ve svém pokoji v hostinci U Tlustého Hrocha a přerývavě dýchal. Dveře byly zabarikádované zevnitř a bednu schoval pod postel. Očima těkal po stropě a v hlavě si pořád přehrával události dnešní noci.
Opatrně vstal a vytáhl truhlu zpod postele. Úplně ze dna vydoloval knížku zabalenou v prastarém hedvábí.
„Johann Wofgang von Kolowrat – Die Magie Des Marionettenkunst,“ přečetl nahlas. Jeho prapradědeček tu knihu napsal ještě v dobách, kdy jeho rodina žila v divokém a nebezpečném Überwaldu. Od něj se počítala loutkařská tradice a dědila se z otce na syna.
Pavučín opatrně otevřel knihu a dal se do čtení.

Uběhl den, který nebyl ničím výjimečný nebo zajímavý. Bartoloděj Cvak se chystal zavřít holičství a odejít domů, když uslyšel, že někdo otevřel dveře.
„Zavíráme, přijďte zítra!“ zavolal přes rameno a pak už ucítil jen úder a tupou bolest na temeni.
Když se probudil, byla už tma. Rychle zkontroloval všechny věci, ale nic se mu neztratilo. Ba naopak, ten lupič ještě uklidil a nechal mu na stole pět zlatých. To bylo víc, než si vydělal za celý týden. Nechápavě zavrtěl hlavou a šel to povědět ženě.

Pavučín vyndal z bedny všechny loutky, které ten večer potřeboval ke svému divadlu a pomalu, metodicky se začal chystat. Dlouho přemýšlel a jeho plán neměl chyb. Nejlepší hra vyžaduje nejlepší předvedení. Herce, kteří nebudou vypadat jako loutky, kteří budou jako živí. Žádné kulisy, ale skutečné prostory. Pavučín na to přišel. Celou noc přemýšlel a konečně věděl. Magie umění loutkařského byla jinde než v divácích. Ti byla jen kulisa, skutečný loutkař je nepotřeboval.
Začalo mu škubat v oku. Pavučín si ho protřel a začal s rituálem, přesně jak říkala kniha.

Petr Dejsem se probudil a posadil na posteli. V první chvíli ho napadlo, proč to dělá, ale pak si uvědomil, že je krásná Helena a že musí jít svádět Doktora. Ani se neoblékl, vyšel z domu a namířil si to k přístavu.

Tik v Pavučínově oku už nešel zastavit, ale on si toho nevšímal. Ohromné skladiště bylo prázdné a potemnělé, jen svíce, které rozestavil kolem jejich hlediště vrhaly stíny, které by se možná jinému zdály strašidelné.
Všichni herci už se shromáždili a stáli před ním, chyběly mu obsadit poslední dvě role. Smrť a Doktor. Pavučín držel v jedné ruce loutku a v druhé vlas, který ukradl tomu holiči. Ale co když je to vlas ženy? Nebo starce, dítěte, slabomyslného? Postava Doktora je klíčová, herec musí být podle představ tvůrce, to je přece jasné. Pavučín upustil vlas a protřel si zuřivě mrkající oko. Pak si vytrhl vlas a vetknul ho louce do těla. Tak, a je to. Teď je zaručeno, že doktor bude přesně podle autorových představ. Zbývalo obsadit posledního herce.

Vesmír je důmyslně vymyšlené místo. Všechno má svůj smysl, všechno má své bohy, a všechno má své Smrtě.

* * * * *

Pavučín uchopil dvě loutky a jako na povel dva z herců vystoupili z řady. Pavučín se na ně podíval a začal si kousat ret. Bylo mu jich líto, ale oběti musí být. Loutku Smrtě už měl přichystanou.

Jedna loutka pozvedla meč a probodla druhou.
Jeden herec zabodl druhého a ten se svalil k zemi.
Krátké máchnutí kosou...
Smrť Loutek už čekal. Kosa zasvištěla vzduchem a bylo po všem. Loutka dopadla na zem a dřevěně to zadunělo.
Smrť byl nachystaný. Herec vstal a při pohledu na své tělo se rozplakal.
TUDY PROSÍM.
Herec zmizel a Smrť vykročil za další prací.

Pavučín vzal loutku Smrtě v ten moment, kdy mrtvá loutka dopadala na zem, a řekl slovo.
Smrť Loutek dokončil práci a chtěl jít, ale něco ho brzdilo. Loutka Smrtě se na něj šklebila svým nekonečným úsměvem a on chtě nechtě do ní vstoupil.

Smrť se zastavil. Teď měl zmizet. Měl udělat krok a být u dalšího, kdo ho potřeboval, ale jeho noha dopadla zase na zem toho starého skladiště.
Smrť se podíval na Loutkaře, který zatleskal rukama.
„Můžeme začít!“ zakřičel Pavučín a chopil se loutek.

* * * * *

JSEM POSLEM Z PEKEL,
STVŮROU MRTVOU,
SEHO ZACHCEŠ MŮŽEŠ MÍT.
TVOJI DUŠI,
VÍCE NECHCI,
A BUDEŠ SI ŠŤASTNĚ ŽÍT.

NEJSEM SI ZCELA JISTÝ, JESTLI ZROVNA TOTO JE PRAVDA.

Pavučín se na Smrtě podíval a klouby na rukou mu zbělely, jak zatnul pěsti. Takhle si to nepředstavoval. Všichni hráli špatně, vůbec se nedokázali vžít do role. Nejhorší byl ten Smrť. Měl budit hrůzu, měl plivat oheň a dštít síru (i když Pavučín už dopředu tak nějak počítal s tím, že tohle možná umět nebude), ale on byl rozpačitý, jakoby vůbec nevěděl, jak se zplozenec pekla chová.

„Čeho zachci, díš, ty zrůdo,
Však co pak budeš míti ty?
Má má duše pro tě cenu
vše, co toužím, splniti?

KDYBY BYLO NA MĚ...
EHM, PARDON. JÁ NIKDY NEBYL STO NAUČIT SE DELŠÍ TEXTY.
TAKŽE:
MYSLIŠ, MALÝ SMRTELNÍČE,
ŽE NEZNÁM ĎÁBLOVY CHTÍČE?

„Pak Mefisto, neváhej,
podepsat mi smlouvu dej.

Konec prvního dějství!“ zakřičel vyčerpaný Pavučín a přejel pohledem své herce. Jeho sluha Wagner hleděl nepřítomně před sebe, Smrť se pod tím pláštěm, co mu dal, ošíval, a krásná Helena se dloubala v nose. Byl to od něj tragický omyl, nezkontrolovat ty vlasy od holiče. Krásnou Helenu hrál nějaký oškliva a i přes paruku, kterou mu nasadil, vypadal pořád jako hruška, které někdo nasadil klobouk a přilepil řídký knírek.
Pak tu samozřejmě byla ta nepříjemnost se Smrtěm. Myslel si, že ho dokáže plně kontrolovat, ale on očividně dokázal aspoň částečně vnímat okolní svět. Ostatní byli plně pohlceni jejich rolí, ale Smrť si uvědomoval, že něco je špatně.

* * * * *

Skončilo druhé dějství a Pavučín seděl na židli, v oku mu cukalo a v noze měl neovladatelný třas. Druhé dějství bylo ještě horší, než to první. V poslední scéně se mu Smrť přiznal, že bohužel do pekla nikoho odnést nemůže, že tak to nefunguje, a že celkově pochybuje o tom, jestli Mefisto je ve skutečnosti jeho jméno. Aspoň, že sluha Wagner hrál tak, jak si to představoval.

* * * * *

„Wagnere, příteli jediný,
jsem starý, mívám vidiny,
pojď ke mě, starci hloupému,
jenž duši dal tvoru pekelnému.

Teď jste vy na řadě!“ zařval vzteky Pavučín a ukázal na Smrtě.

Á, JISTĚ
JAK TO TADY JE...
POZDĚ DOKTORE MLÁDÍ LITOVAT,
POZDĚ MODLIT SE A SMRT ZAKLÍNAT.
Smrť sebou trhl. Najednou se probudil. Už věděl, kde je a hlavně kým je. Světlo svíček se zalesklo na čepeli kosy. Mohl odejít, mohl jít a dělat, co chtěl, ale on tu měl ještě práci.

„Prosím, Mefisto, ještě den,
dej mi den a noc a v noci sen,
ať neumírám nešťasten.“

MY MĚLI DOHODU, VŠAK JISTĚ VÍŠ,
TEĎ PŘIŠEL DEN A TY ZJISTÍŠ.
ŽE SOBĚ DÁVNO NEPATŘÍŠ.

ŽE PEKLO MOC NAD TEBOU MÁ,
ŽE CO JE JEHO, NEVYDÁ.

Pavučín se na něj překvapeně podíval. Jaká změna. Jeho hlas se nesl tmavou prostorou a rezonoval s odrážející se ozvěnou. Byl tak přesvědčivý, že Pavučínovi naskočila husí kůži. Ale to je jedině dobře. Takový příběh si zaslouží dramatický konec.

„Mefisto, já přísahám,
že dáš-li mi ten den,
sám přijdu ke tvým branám,
a nevyjdu již ven.“

KDEPAK, MISTŘE PAVUČÍNĚ,
TOHLE JE TVŮJ KONEC,
ČAS POMALU SE ODSÝPÁ,
UŽ ZAZVONÍ JEN ZVONEC.

„Takhle ten rým není!“ překvapivě zavolal Pavučín. Smrť k němu vykročil, a loutka v loutkařových rukách ožila, aniž by s ní cokoli dělal.
„Co to děláš?!“ vypískl strachy a tik v oku nabral první světelnou rychlost.
MĚLI JSME DOHODU, JÁ SVOU ČÁST SPLNIL, A TEĎ JE NA TOBĚ, DODRŽET SLOVO.
Pavučín sklonil zrak ke svému předloktí, na němž byla malá ranka. „Je to jen hra! Toto není skutečnost.“
ALE I HRY MAJÍ SVÁ PRAVIDLA.
„Co se nestane s loutkami, nestane se ani s námi!“
MŮŽEME SE VSADIT.
Smrť vytáhl ze svého pláště hodiny a ukázal je Pavučínovi.
„Je na nich moje jméno...“ hlesl Pavučín von Kolowrat a upustil loutky na zem.
Smrť sekl kosou v ten moment, kdy poslední zrnko písku v přesýpacích hodinách opustilo skleněnou baňku.
Smrť Loutek se rozmáchl a loutka doktora se utrhla ze svých lanek.
Pavučín si stoupl. Tik v oku zmizel a ruce už se netřásly.
„Jak to? Loutky mě měly poslouchat!“
A NENAPADLO VÁS, ŽE TO FUNGUJE NA OBĚ STRANY?
Pavučín se rozplynul a Smrť zmizel.

Jeden ze stínů se odlepil od stěny skladiště a vyšel ven. Samozřejmě, že ne hlavními dveřmi.
Když o pár desítek minut procházel chodbou Cechu vrahů, někdo na něj zavolal: „Kde jsi byl, Psí Nudo!?“
„Shlédl jsem zajímavé divadlo s poučným koncem, Odkragli.“
„A jaké bylo poučení, Psí Nudo? Určitě něco metafyzického, že?“
„Vůbec ne, Odkragli. Napadlo tě někdy slovní spojení loutková vláda?“
„Ty jsi magor.“
„Dobrou noc, Odkragli.“

přidáno 26.11.2007 - 19:17
Oooooooooj no Pratchetta miluju a tohle... no... Doufám, že jsi to vyhrál ^_^... Jen jednou tam máš dvě stejná slova za sebou, ale jinak mě tam do očí nic moc nebylo... Samozřejmě, že napodobit Kantůrkův styl je v podstatě pokus o sebevraždu, ale myslím, že se Ti to povedlo více než výborně... V jednu chvíli se mi tam zdálo, že postavy z originálních Pratchettových knih jsou příliš nahuštěné, ale brzy to přešlo... Vymyslet vlastní příběh, který by do tohoto světa šel zapasovat je opravdu umění... Zaslouženě 100%!

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
O loutkách a lidech : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Sněděná cesta
Předchozí dílo autora : Skříňka na sny

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Casino-hry.sk

Kasina Slovenske.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Apple iPhone a iPad

Proč si koupit iPhone nebo iPad? Zkušenosti z první ruky.

© 2017 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku