poslepu

poslepu narážím do zavřených dveří
je jich plná místnost
další, další, stovky dveří
žádný z nich nejdou otevřít

vím, že tam nejsem sama
že někde v rohu, možná u dalších dveří
čeká nicotnost
s významem a důvodem
musím jimi projít
narazit
nechat je být součástí

zatím jen tma
pulzující bolest a pár sedřených dlaní
necítím strach, žádný
děs mě zaplavuje, to on
žízní po bezmocnosti a ztracenosti

otáčím se a ztrácím cit v nohách
cítím, že už je všude světlo
někdo ho vpustil si hrát
hrát si se mnou
pořád nic nevidím
a zvuky zanikly, vím
že by se něco mělo stát
ale pořád se nic neděje

strach se mísí s děsem
chtěla jsem ho z toho vynechat, ale on
mě rád vidí na kolenou