přidáno 23.09.2009
hodnoceno 1
čteno 1528(9)
posláno 0
Bylo 12.března roku 1944, v době války není každý den povedený a člověk by řekl, že ani nemůže být. Onoho dne však bylo teplu, slunce rozlévalo své paprsky po nejbližších kopcích a vzduch voněl jarem…
Toho dne jsem se cítil dobře, seděl jsem s Jamesem za kasárnami a kouřili jsme vyfasované cigarety…“Co myslíš Johne, co s náma bude po válce?“ zeptal se mě a znovu dlouze natáhl ze zbytku cigarety. V té chvíli jsem mu nedokázal odpovědět. Jen jsem pokrčil rameny. „Kdo ví Jamesi, třeba se konce ani nedožijem.“ V té chvíli jsem ještě nevěděl, že to co říkám, se částečně za nějakou dobu vyplní.

O týden později, 19. března nás přesunuli z tábora blíž k frontě. Když jsme vystoupili z náklaďáku, slyšeli jsme z dálky rány protiletadlových bateríí a štěkání kulometů, tady už šlo do tuhého. Všechny věci jsme si dali do kasáren a šli na večeři… V té chvíli jsem si všiml, že James je celý bledý a v očích má strach. Nedokázal jsem ho utěšit, sám jsem cítil něco podobného, jen jsem to asi lépe maskoval…
Příštího dne ráno nás vzbudila siréna a hluk letadel přeletujících na táborem. „Dělejte kluci, letectvo potřebuje ze země vyčistit pás jižního pobřeží od protileteckejch děl a přebytečnejch nácků!“ zařval velitel a běžel do další budovy. Tenhle povel působil účiněji, než kdyby vám někdo chrstnul kýbl s ledovou vodou do obličeje. Byl jsem okamžitě na nohou, popadl jsem helmu, pušku a pás s náboji. Ohlédl jsem se na Jamese.. Byl bledý jak stěna. „Jsi v pohodě?“ zeptal jsem se ho, i když jsem věděl že v pohodě rozhodně není. Jen potřásl hlavou na souhlas a nastoupil do náklaďáku se mnou. Sedl si vedle mě a vytáhl obálku: „Johne, vem si to a dej to ženě kdybych náhodou..“ hlas se mu zadrhl a sklonil hlavu. Bál se, viděl jsem to. Jen jsem si od něj mlčky obálku vzal a zastrčil si jí do náprsní kapsy. Asi po dvaceti minutách auto prudce zabrzdilo a my začali vystupovat. Ve vzduchu byl cítit kouř a hlína míchaná se zápachem krve. „Drž se za mnou.“ řekl jsem Jamesovi a sám jsem vyrazil kupředu. Asi kilometr přede mnou z kopce dolů jsem viděl první zákopy. Za nimi, těsně u pobřeží byly vidět děla, to byl náš cíl…
Pomalu jsem začal sestupovat z kopce dolů a skrýval se za křovisky lemující celé jižní pobřeží. První zákopy byly necelých dvě stě metrů..Ohlédl jsem se. James se klepal jak osika. Nabil jsem pušku a zpomalil. Vlezl jsem do zákopu ze strany. Za zákrutem jsem slyšel hlasy Němců. Rychle jsem vyrazil a namířil pušku na jednoho ze tří vojáků. James zamířil na dalšího. „Vzdejte se!“ zařval jsem a ukázal jsem jim aby dali zbraně dolů. Sotva mi rozuměli, ale pochopili. Všichni to byli mladíčkové, kterým z očí koukal strach a bylo mi jasné že do války nešli sami od sebe. V tom se ozvala rána a jeden z Němců se skácel k zemi s prostřelenou hlavou. Zabil ho James, celý se třásl a plakal. Věděl jsem že je zle, rána brzy přivolá další nácky. V tom jeden z nich vytáhl z opasku schovaného pod kabátem pistoli a zamířil na Jamese. Okamžitě jsem zamířil na Němce a vystřelil. Byl však o zlomek vteřiny rychlejší. Němec se sesunul k zemi, ale dutý úder jsem slyšel i za sebou. Poslední Němec u tekl zákopem a začal řvát na poplach. Otočil jsem se. James ležel opřený o stěnu zákopu a ruku měl položenou přeš střelnou ránu na břiše. Silně krvácel a krev mu vytékala i z úst.“ J-Johne“ s námahou sípal, „zastřel mě prosím.“ Podíval se na mě úpěnlivým pohledem. Věděl jsem, že má bolesti a takhle by umřel třeba až za hodinu. Vytáhl jsem proto pistoli a odvrátil pohled. Stiskl jsem spoušť a bylo po všem….Přikryl jsem mu tvář kabátem a vstal. Snad neskončím stejně, říkal jsem si v duchu a pokračoval kupředu. (…)



Vojín John Harrison zemřel dne 20.března 1944 u jižního pobřeží jako hrdina, který statečně bojoval za svojí vlast a věřil v dobrou věc. Jeho hrob Marylandu je s tisícovkou dalších připomínkou toho, jak válka krutá je…
přidáno 26.09.2009 - 13:51
Dobře Honzo, ale už jsem to někde četl :-)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
» nováčci
TrufalaNadej, Krtek
» narozeniny
miss.Lily [16], LoveWillTearUsApart [16], Benfred [14], Schafbock [14], prodigymajk [13], Eristees [9], CharlieB [8], romeo [4]
» řekli o sobě
NoWiš řekl o dvakredencedekadence :
Jednou mi hasila obličej, když jsem se popálil. Dodnes mi tam nerostou vousy. Prý to pak chutnalo jako karamel. Jednou mě popálila. Rusalka bez rybníčku, bolavá duše, námět na mý nejkrásnější básně. Kupodivu pořád šťastná, i když byste to do ní neřekli. Bolavá a šťastná. Jako odřený koleno v létě. Mám tě rád. Koleno, poleno.
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C

© 2007 - 2025 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming