Hřbitovní kvítí

Na mém novém bytě, v Artézské ulici, mi vadila jen jedna jediná věc. Ložnice i obývací pokoj měly velká okna s výhledem na hřbitov. Hřbitovy nemám rád - ať se tam zdržujete jakkoliv krátkou dobu, nakonec vždy narazíte na hrobeček, menší, než všechny ostatní, s nápisem Evičkam, Jindříšek - a tak podobně.
Naopak místní dámy důchodového věku se tam vesele scházely, někdy tam trávily celý hodiny. Po několika týdnech jsem si všiml, že se tam také každý den zastavuje nádherná bledá zlatovláska, proti jejímž světlounkým vlasům kontrastovaly téměř černé oči - ty naopak ladily k elegantím šatům. Obvykle usedala na čerstvé hroby, avšak co tam dělá jsem nevěděl. Napadlo mne, že se jí prostě líbí ta atmosféra, jenže mimo hřbitov bych ji takhle neodhadoval.
Náhodou na ni přišla řeč v hospodě. Místní opilec, postižený utkvělou představou o své neodolatelnosti, o ní přezíravě řekl: "Roztomilý ksichtíček, škoda, že ten mozeček za ním nefunguje. Ale kdyby ji nějakej pořádnej mužskej pořádně chytnul a...!" zasmál se - a nebyl to příjemný smích.
"A jak se jmenuje? Co na tom hřbitově vlastně dělá?" zeptal jsem se.
"Klaudie, dál nevím. Vždycky si tam sedne na hrob a vykládá nebožtíkovi, jakej měl pohřeb a tak. Je bláznivá jak kožich v červenci. Se živýma se nebaví, ale páč jsi tu novej, třeba budeš mít štěstí. Pak ji pořádně chytneš a...!"zachrochtal, všichni propukli v nezadržitelný smích vlastní všem hospodským týpkům.
...
Našel jsem ji rychle, ale ještě jsem nic neřekl. Seděla ke mně otočená zády, na čerstvém hrobě.
"Tak jakpak se cítíš, Same?" ptala se tiše, téměř šeptem. "Chápu, tak čerstvě po smrti asi nic moc, ale měl jsi opravdu krásný pohřeb. Přišla snad polovina vesnice - dokonce i ta tvoje slavná sestřenice, Eliza. Zahráli ti ´Amazing Grace´, jak sis přál. Bylo to velmi dojemné."
Ano, muž v ospodě měl pravdu - šplouchalo jí na maják.
"Klaudie?" oslovil jsem ji. Prudce se otočila.
"A vy jste kdo?"
"Filip." Podal jsem jí ruku. Nijak zvlášť mne nepřekvapilo, že i nehty na rukou měla nalakované černým lakem. Pokynula směrem k náhrobku. "Tohle je Samuel, ale toho zdravit nemusíte. Nikdy nebyl zvlášť výmluvný."
Myslel jsem, že žertuje, ale tvářila se naprosto vážně. Nemohl jsem si pomoct. "Klaudie, jste sice krásná, ale naprosto dokonale šílená."
"Myslíte?" naklonila hlavu ke straně. "Je to možné."
Odešel jsem.
...
Klaudie zůstala. Otočila se zpět ke hrobu. "No... Zítra budu pokračovat, ale už se stmívá, musím jít. Zítra se vrátím, ano?"
A ze země se ozvalo tiché: "Děkuji."