po delší pauze nové dílko
přidáno 29.06.2009
hodnoceno 2
čteno 1013(9)
posláno 0
„Jak jsi to mohl udělat?“ křičel na něho.
„Já to nebyl, to mi musíš věřit!“ bránil se.
„Sakra, vždyť jsi tam byl.“
„Jo, ale já to neudělal.“
„Všechno svědčí proti tobě.“
„Jo, já vím, já vím, sakra. Někdo to na mě chce hodit.“
„No jasně.“ řekl ironicky.
„Vážně, musíš mi věřit.“
„To těžko.“
„No tak, přece bys vážně nevěřil, že jsem to udělal.“
Odmlčel se. Nechtěl tomu věřit, ale bál se, že by toho byl jeho bratr opravdu schopen.
„Tak vidíš.“ Bral to jako důkaz toho, že mu věří.
„Ne.“
„Já vím, kdo to na mě chtěl hodit. Mára.“
„Mára? Proč by to proboha dělal?“
Zavřel oči. Tohle mu nemohl vysvětlovat. „Prostě to tak je. A on byl jedinej, kdo věděl, že tam budu.“
„Jak to mohl vědět?“
„Měli jsme se tam sejít.“
„Jo, ještě řekni, že tě tam vylákal. To je jak z laciného filmu. ‚Já to nebyl, oni to na mě hodili, bla, bla, bla…‘ Myslíš si, že jsem idiot?“
„Ne, to vůbec ne. Nevylákal mě tam, já jsem navrhl ten sraz.“
„A proč? Neříkals náhodou, že už s ním nechceš mít nic společnýho?“
„Říkal, ale něco mi dlužil.“
„Tobě to nestačilo?“ zeptal se udiveně.
Mlčel. Na tohle mu nemohl odpovědět. Nechtěl, aby věděl skutečnou pravdu.
„Proč tě věčně musím tahat z nějakýho průšvihu. Jako bych neměl dost svých starostí. Já nevím, proč bych se o tebe měl věčně starat. Ty jsi starší a já bych byl vážně rád, kdybych ti nemusel dělat staršího bratra.“
„Ty to nechápeš. Já jsem prostě nemohl jinak.“ řekl naláhavě.
„Ne. Máš pravdu, nechápu to. Byl jsi na tom stejně jak já. Co jsi udělal se svojí půlkou ze spoření, hm? Propils ji? Prohrál? Proč jsi taky nešel studovat? Nebo proč jsi aspoň nešel dělat něco pořádnýho?“
„Já ty prachy neprošustroval. Investoval jsem je.“
„Spíš proinvestoval ne?“ zase ta ironie.
„Ne. Investoval jsem je. Dobře. Jednou to třeba pochopíš.“
„Tohle nepochopím nikdy. Jak si někdo může takhle ničit život. Vědomě. To chceš, abych tě pořád tahal z nějakýho maléru? To ti to vážně nevadí?“
„Jo, máš pravdu, neměl jsem sem vůbec chodit.“ řekl zklamaně, „stejně to není bezpečný. Hledali by mě tu. A já rozhodně nechci, aby se ti něco kvůli mně stalo.“
„Kdo by tě tu jako měl hledat?“ zeptal se nechápavě.
„Mára, poldové… co já vím. Měl bych zmizet. Kdyby se na mě Mára ptal, tak řekni, žes mě neviděl. Bude to tak lepší.“
„A policajti? To jim mám taky lhát?“
„Ne, to po tobě nechci. Musím jít. Promiň, že jsem tě obtěžoval.“ Otočil se a odcházel.
‚Měl bych ho zastavit.‘ honilo se mu hlavou. Přeci jen to byl jeho bratr. Ale neudělal to. Osaměl. Došel k baru a nalil si skleničku. Byl zoufalý. Nikdy nepochopil, proč museli skončit takhle. Kdyby nebyli ve stejné situaci. Kdyby neprožívali to samé…, tak by se to možná dalo omluvit tím, že to měl těžké. Ale copak to neměli těžké oba? Ano, jenže on nechtěl skončit jako jejich otec. Od té doby, co jejich matka onemocněla trávil víc času v hospodě než doma, šel z průšvihu do průšvihu a jednoho dne prostě zmizel. Proč zrovna jeho bratr musí jít v jeho stopách. Možná nesl těžce tátův odchod, ale to on přece taky. Možná se tak úplně nevzpamatoval z máminy smrti, ale copak on na tom nebyl stejně?
Na den, kdy se dozvěděli, že jejich máma umře, nikdy nezapomene. Bylo mu sedmnáct. Alexovi dvacet. Už delší dobu se o sebe starali sami, protože máma byla nemocná, ale pořád věřili, že to dopadne dobře, že se vyléčí. Ale nevyléčila se. Po tváři mu stékala slza. Napil se. Na tohle vzpomínat nechtěl. Vstal a šel k počítači. Věděl, že Alexovi zase pomůže. Jako už mnohokrát. Stejně by ho ale zajímalo, jak „investoval“ svoje peníze.
Po mámině smrti to s nimi vypadalo špatně, ale potom Alex přišel s tím, že našel spořící účty na jejich jména, které jim založili rodiče, ještě když bylo všechno v pořádku. Byla na nich celkem vysoká částka. Tím se všechno měnilo. Najednou tu před nimi byla světlá budoucnost. Jenže Alex téhle šance nedokázal využít. Bylo mu to líto.
Už to bylo pár let. On už měl dostudováno, byl celkem úspěšný právník. Zatímco Alex se pořád pochyboval na hranici zákona. Nechápal to. Byli vychováváni oba stejně. Dětství prožili celkem spokojeně. Všechno se zkazilo až když jim máma onemocněla a táta to neunesl. To mu bylo patnáct. Alex už byl plnoletý. Celé dva roky až do máminy smrti se o ně staral. Proto nechápal, že pak najednou začal mít problémy se zákonem. Drobné krádeže a tak. Nikdy nic velkého, maximálně přestupky. Jenže poslední dobou to bylo horší. Nakonec mu už nedokázal pomoct ani on a Alex skončil ve vězení. Sice ne na dlouho, ale věřil, že i tak to pro něho musel být hrozné. Jenže on mu to nemohl odpustit. A teď, sotva se vrátil, už zase v něčem lítá.

Doufal, že tady ho nikdo hledat nebude. Bylo celkem těžké najít místo, o kterém by nevěděl ani Mára, ani Dominik, jeho bratr. Věděl, že mu ubližuje, ale nemohl mu říct pravdu. Takhle to bylo lepší. Nechtěl mu vzít veškeré iluze. Bylo zvláštní, že i když se denně dostával do styku se zločinci, pořád naivně věřil, že všichni nejsou tak špatní. Kéž by si to myslel i o něm. Věděl, že ho zklamal. Jenže byl přesvědčen, že tohle zklamání Dominik zvládne snáz. Možná by mu měl dát vědět, že je v pořádku, zatím. Ale nebyl si tak úplně jistý, jestli by o to stál. I když věřil, že ano. Když nic jiného, byl to aspoň jeho právník. Nikdy by ho nenapadlo, že zrovna on bude právníka tolik potřebovat.
V hlavě si pořád přehrával jejich hádku. Proč nešel studovat? Proč nedělá něco pořádného? Kdyby tak Dominik věděl… Možná, že měl pravdu, možná to mohl udělat jinak, v jednom se ale mýlil. On se o něho postaral.

Bylo už to pár dní, co Alex zmizel. Začínal o něho mít strach. Mára se u něho skutečně stavil a on mu vlastně ani nelhal, když řekl, že nemá tušení, kde Alex je. Divné bylo, že policie za ním nebyla. Od kolegy zjistil, že to ani nebylo nahlášeno. Nelíbilo se mu to. Tohle už nevypadalo nevinně. Do čeho se to zas jeho bratr zapletl? Navíc Mára nevypadal jako někdo, kdo je dlužníkem. Měl takový pocit, že mu Alex neřekl celou pravdu. Pokud mu tedy vůbec řekl pravdu. Co se tam skutečně stalo věděli asi jen oni dva.
Možná ho měl u sebe nechat a neměl se tak vyptávat. Možná, že to na něj Mára chtěl skutečně hodit. Věděl přece, že tam bude. I když role dlužníka a věřitele byli nejspíš prohozené. Čím déle o tom přemýšlel, tím víc se mu to nezdálo. Měl pocit, že všechno bylo trochu jinak. Protože proč by o tom jinak nevěděla policie? Kdyby to Mára chtěl hodit na Alexe, tak měl šanci. Jemu ale zjevně šlo o něco jiného. Jenže o co? Potřeboval zjistit, kde Alex je. Proto se rozhodl, že se podívá do krabice s jeho věcmi, kterou si tu u něho nechal před tím, než šel do vězení. Věděl, že by to neměl dělat, ale doufal, že tam najde něco, co by mu mohlo říct, kde je.
Došel do ložnice a vytáhl krabici. Chvíli váhal, jestli to opravdu má udělat. Alex mu sice vysloveně nezakázal, aby ji otvíral, ale měl pocit, že by si to nepřál. Přesto ji otevřel. Byla tam spousta fotek, na většině z nich byli oni dva, někde byli i s mámou a tátou, někde s kamarády… Pak tam byly nějaké dopisy. Na jedné obálce bylo napsáno „Dominik“. Vzal ji do ruky. Nebyla zalepená. Nakoukl dovnitř. Byl tam dopis. Pro něho? Od Alexe? Třeba by v něm mohlo být nějaké vysvětlení. Přemýšlel, jestli si ho má přečíst, když mu najednou zazvonil telefon.
„Dominiku,“ ozvalo se.
„Alexi? Kde jsi?“
„Jsem v pohodě. Jen jsem ti to chtěl dát vědět.“
„Bál jsem se o tebe. Byl tu Mára a… tys mi neřekl všechno, že ne?“
„Řekl jsem ti co bylo třeba. Měl jsi pravdu, svý problémy bych si měl řešit sám.“
„Ne, počkej, chci ti pomoct, ale musíš mi říct, jak to bylo doopravdy.“
„To neřeš, já to zvládnu. Musím končit, ahoj.“
„Ale…“ zkusil to ještě, jenže Alex už zavěsil.
Tohle nechtěl. I když mu vadilo, že musí Alexe pořád tahat z průšvihu, tak rozhodně nechtěl, aby všechno řešil sám. Myslel spíš, že by si mohl dávat pozor, aby věčně v něčem nelítal a ne, že se ukryje před světem a nebude chtít pomoct ani od něho. Měl pocit, že to přestává zvládat.
V ruce stále ještě držel ten dopis. Vrátil ho zpátky do krabice. Ten telefon bral jako znamení, i když na tyhle věci nevěřil. Byla to ale zvláštní náhoda, že se mu Alex ozval zrovna ve chvíli, kdy si ho chtěl přečíst.

Nakonec mu přece jen zavolal. Nechtěl, aby se o něho zbytečně strachoval. Ale taky už mu nechtěl přidělávat další problémy. Tohle bude muset vyřešit sám. Jenže ani jedno řešení, které se v tuhle chvíli nabízelo, nepřipadalo v úvahu.

Bylo to už asi deset dní, co byl Alex pryč, když za ním znovu přišel Mára.
„Čau,“ pozdravil a šel dál bez pozvání.
„Co chceš?“
„Víš, co chci. Kde je?“ šel dál do bytu.
„Já nevím, kde je.“
„Ale no tak, to ti nevěřím.“ nakoukl do ložnice, pak i do koupelny.
„Vážně to nevím.“ řekl naléhavě.
„Ok, tak budeme muset přistoupit k jinýmu řešení.“ vrátil se do obýváku a sedl si na pohovku.
„Jakýmu řešení?“ zeptal se obezřetně.
„Uvidíš. Buď mi řekneš kde je…“
„Nebo co? Zabiješ mě?“ zeptal se ironicky.
„To bych nerad.“ řekl s ledový klidem Mára a Dominik v tu chvíli věřil, že by toho byl schopen.
„Já vůbec nevím, o co tady jde. Alex mi nic neřekl.“
„Tomu se těžko věří. Jsi jeho brácha a taky právník.“
„To jo, ale právníka nepotřebuje, nebo snad jo?“
„Zatím ne. Ale je ve velkým průšvihu.“
„V jakým?“
„Ale no tak, aspoň ten telefonát jsi přece dostal, ne?“ Vzpomněl si, jak to celé začalo. Někdo mu zavolal, že Alex v opuštěné průmyslové zóně podpálil auto, ve kterém uhořel člověk. Alex přišel pár minut po tom telefonátu, ve chvíli, kdy se Dominik právě chystal tam jet. Když mu řekl, co se právě dozvěděl, tvrdil, že to neudělal a kvůli tomu se pak pohádali.
„Jo, ale Alex říkal, že to neudělal.“
„Takže přece něco víš. Co ještě říkal?“
„Nic, nic neříkal, prostě se sebral a zmizel.“
„No jak myslíš.“ vstal z pohovky, „když tu Alex není, tak se budu muset spokojit s tebou. Takže buď zaplatíš ty prachy, co Alex dluží, nebo jsi v průšvihu ty.“
„Jaký prachy?“ zeptal se překvapeně.
„Ale? Že by ti o tom Alex vážně neřekl?“ usmál se. „Dluží něco přes milion.“
„Cože?“ zeptal se nevěřícně, „na co potřeboval tolik peněz?“
„To se zeptej jeho. Každopádně teď, když tu není, dlužíš ty.“
„Ale já nemám tolik peněz.“ řekl a v duchu počítal, kolik by mohl dát dohromady. Možná, že by ty prachy i sehnal, ale rozhodně neměl v úmyslu to Márovi říkat.
„To je tvůj problém. Dám ti na to tejden, ani o den dýl.“ otočil se k odchodu. „Nebo najdi Alexe a já to vyřeším s ním. Je to na tobě.“ s těmito slovy odešel.
Sedl si do křesla a schoval obličej do dlaní. ‚Sakra, na co Alex potřeboval takový prachy? O co tady jde?‘ honilo se mu hlavou. Vzal telefon a zkusil mu zavolat. Samozřejmě byl nedostupný. Nic jiného ani neočekával. Napsal mu SMSku: „Byl tu Mára. Ozvi se.“

Skrýval se už něco přes deset dní. Pořád měl strach, že ho Mára nějakým způsobem najde. Nebo Dominik. Ale kdyby ho našel ten, tak by mu aspoň nehrozilo nebezpečí, což se v Márově případě říct nedalo. Pořád v duchu probíral všechny svoje kroky, doufal, že neudělal někde nějakou chybu, podle které by ho mohli najít. Ovšem jedna možnost ho nenapadla. Že ho přestanou hledat a zatáhnou do toho Dominika. Když si přečetl jeho SMSku, okamžitě mu zavolal.
„Dominiku, jsi v pohodě?“ zeptal se rovnou bez pozdravu.
„Jo, jsem. Alexi, co se děje?“
„Co chtěl Mára?“
„Říkal, že mu dlužíš prachy. Prý něco přes milion. Alexi, na co jsi potřeboval tolik peněz?“
„Ale ne, to ses neměl dozvědět.“ řekl nešťastně.
„Proč jsi sakra nepřišel za mnou?“
„Jak bych mohl? Hele, já mu ty prachy nedlužím od včera, chápeš?“
„Jak dlouho?“
„Nechci o tom mluvit. A už vůbec ne po telefonu.“
„Ok, tak mi řekni, kde jsi.“
„Ne, to ti říct nemůžu, čím míň víš, tím líp.“
„Ty to nechápeš. Oni už tě nehledaj. Prý se spokojí se mnou.“
„Ale ne, to ne. Tohle jsem nechtěl, nechtěl jsem, aby tě do toho zatáhli.“
„Pozdě, už se stalo.“
„Dobře, dobře, za dvě hodiny jsem u tebe. A je mi jedno, co se mnou pak bude. Zatím.“
Zavěsil. Takže už o něho nestojí. Jde jim jen o ty prachy. Jak mohl být tak naivní a věřit, že to dopadne dobře. I když… vždycky věděl, že ty prachy nejspíš nebude moct vrátit. Akorát ho nenapadlo, že by je mohli chtít po Dominikovi. Jenže to by se nestalo, kdyby neodmítl udělat to, co po něm chtěli.

Pořád přemýšlel, na co mohl potřebovat tolik peněz. Vždyť přece měli ty peníze ze spoření, to bylo skoro tolik… Napadlo ho, že vlastně nikdy neviděl žádný doklad o tom, že ty účty skutečně existovaly. Ale to je přece blbost… nebo ne…? V tom se ozval zvonek.
„Kde jsi sakra byl?“ zeptal se, sotva otevřel dveře. „Víš, jakej jsem měl strach?“
„Promiň,“ řekl Alex zkroušeně, „nechtěl jsem, aby tě do toho zatáhli.“
„O to přece vůbec nejde. Proč jsi mi nic neřekl?“
„Prostě jsem nemohl. Za jak dlouho přijedou policajti?“
„Cože?“
„No, předpokládám, že o tom vědí…“
Zavrtěl hlavou. „Ne, víš, oni to ani nemaj nahlášený, nehledaj tě. Možná, že si to Mára fakt jen vymyslel, možná, že se tam nic nestalo, že tě jen chtěli vyděsit.“
„Hm, to se jim povedlo.“
„Tak na co jsi potřeboval ty peníze? Vždyť jsme přece měli ty prachy ze spoření.“
„Hele, já… nedokážu ti to vysvětlit. Je to složitý a…“
Přerušil ho: „Nemyslíš, že bych měl konečně znát celou pravdu?“
„Jo, možná…“ odmlčel se. „Kde je ta krabice s mýma věcma?“
Došel pro ni. „Tady.“
Alex se v ní chvilku přehraboval. Nakonec vytáhl obálku s nápisem „Dominik“. Tu obálku, kterou Dominik držel před několika dny v ruce. Vyndal z ní dopis a podal mu ho.
„Takhle to bude jednodušší. Začátek přeskoč. Myslel jsem, že tohle budeš číst jen v případě, že se mi něco stane.“
Vzal si od něho dopis a začal číst.
„Dominiku, ani nevíš, jak strašně mě mrzí, že musíš číst tenhle dopis. Pokud ho čteš, tak jsem pravděpodobně mrtvý. Je mi líto, že jsem tě tu nechal, ale věřím, že se ti uleví. Nebudeš mě muset pořád tahat z nějakého průšvihu… Jenže je tu něco, co bys možná měl vědět. Nechci, aby sis myslel, že jsem zloděj a kriminálník. Možná jsem, ale věř mi, že mě to netěší o nic víc, než tebe. Já si to nevybral. Víš, vždycky jsi mi vyčítal, že jsem se nedokázal postarat ani sám o sebe natož o tebe. Ale já to udělal. Postaral jsem se o tebe, aniž bys to věděl. Naši nikdy žádné spořící účty nezaložili. Nechtěl jsem ti brát iluze, vím, jaks je miloval a žes vždycky věřil, že táta nebyl tak špatný. Kdybych tady byl, tak by ses to nikdy nedozvěděl, protože si myslím, že je pro tebe snazší myslet si, že ten špatný jsem já. Ty peníze jsem si půjčil, abys mohl studovat a měl kde bydlet. Vím, že by sis je ode mě nikdy nevzal, zvlášť kdybys věděl, jaké to přináší problémy. Ale ty si je zasloužíš. Vždycky jsem věděl, že budeš úspěšný. Jsi chytrý a já jsem hrdý na to, kam jsi to dotáhl a ještě dotáhneš. A jsem rád, že jsem k tomu mohl pomoct, i když mě mrzí, že se to dozvídáš takhle. Vždycky jsem tě měl rád a nikdy jsem ti nechtěl ublížit, ale vím, že jsem to udělal. Promiň. Omlouvám se za všechno a doufám, že alespoň teď mi odpustíš. Alex.“
Ztěžka polkl. Nebyl schopen slova. Takže to nebyla blbost. To, co ho napadlo, než Alex přišel, byla pravda. Žádné spoření neexistovalo. Byl tam, kde je, díky Alexovi. Jinými slovy, Alex byl tam, kde je, kvůli němu. Podíval se na něho a viděl, jak napjatě čeká, co řekne.
„Alexi,…“ řekl jen. Nemohl mluvit. Nevěděl, co říct. Najednou to všechno dávalo smysl.
Chvíli to trvalo, než Dominik pokračoval: „Takže žádný spoření neexistovalo…“
„Ne.“ potvrdil Alex.
„Ty prachy jsi si půjčil…“
„…abys mohl studovat.“ doplnil.
„Ale proč? Musel jsi přece vědět, že je nebudeš moct splatit.“
„Jo, to jsem věděl. Jenže já jsem nechtěl, abys žil na ulici. Myslel jsem, že to zvládnu. A zezačátku to bylo celkem v pohodě. Mára po mně chtěl vždycky jen nějaký drobnosti, testoval mě. Jenže pak to začalo být horší…“
„Jo, kvůli němu jsi šel do vězení.“
„Neměl jsem se nechat chytit.“
„To ho naštvalo? Proto chce ty prachy zpátky?“
„To ani ne. Nepráskl jsem ho, ale víš, pak chtěl, abych… no prostě… odmítl jsem to a tím jsem si podepsal ortel.“ odmlčel se. „Víš, napadly mě různý možnosti, ale že půjdou za tebou, to teda fakt ne.“
„Hm, ale zas bych se nikdy nedozvěděl, jak to bylo.“
„A nebylo by to lepší? Takhle jsi ztratil poslední iluze o tátovi…“
„Jo, ale vím, že ty nejsi tak špatnej, jak jsem si myslel. Proč jsi nechtěl, abych to věděl? To ti vážně nevadilo, za koho tě mám?“
„Tak jasně, že mě to mrzelo, ale já nemohl jinak. Nikdy bys s tím nesouhlasil a navíc, tys potřeboval věřit, že nás rodiče milovali a že nás tu nenechali jen tak.“
„Jo, ale taky jsem potřeboval bráchu, kterej by se o mě postaral.“
„Já se o tebe ale přece postaral.“
„Ok, dobře, ale víš jak to myslím.“
„Jo, já vím. Vážně mě to mrzí.“
Viděl, že mu to je líto. Vlastně teď teprve pochopil, proč byl věčně v nějakém průšvihu. Dal mu mnohem víc, než si myslel. Objal ho.
„Co teď budeme dělat?“ zeptal se Alex, když Dominik uvolnil sevření.
„Seženu ty prachy, vrátíme mu je a snad nás nechá na pokoji.
„Vážně je můžeš sehnat? Nebudeš mít kvůli tomu problémy?“
„Neboj,“ usmál se, „to nebude zas takovej problém. Bude to v pohodě, uvidíš.“
„Tak jo,“ řekl, a cítil, že po dlouhé době k sobě mají zase blízko.

přidáno 02.07.2009 - 14:08
Ahojky, taky mám pocit, že tomu něco chybí, akorát nevím co a nějak to neumím upravit...
přidáno 01.07.2009 - 12:51
Zdravím. Už jsem od Tebe opravdu dlouho nic nečetla, je to zajímavé, ale něco tomu chybí, Při čtení nezaujme-nevím. Takže mám z toho rozpačité pocity a určitě umíš psát líp.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Bratrská láska : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Tajemný cizinec
Předchozí dílo autora : Tak zas někdy...

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

IPad Pro

Na velkém iPadu Pro vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2020 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku