Nevím, proč jsem ji sem nedala dřív. Moc se mi ta povídka líbí. 29.3.2006 ... Jako by to bylo včera.
přidáno 27.03.2009
hodnoceno 3
čteno 995(9)
posláno 0
Bouchnutí dveří. Vzlyk. Slzy. Křik. Zoufalost. Smutek. Ponížení. Vztek. Zlost. Seděla opřená o dveře pokoje a upřeně se dívala před sebe. Uslyšela dole křik a mlácení dveří. Zoufalost. Smutek. Ponížení. Beznaděj. A znova. Zoufalost. Smutek… Zvedla ubrečené oči a bezděčně jimi utkvěla na telefonu. Ne! Zapomeň na to! okřikovala se. Nebudeš mu volat! Radši běž za svým klukem! Smutně se ušklíbla. Ten by mi tak pomohl! Ale kdybych vzala ten telefon a radši zavolala… Ne! Prostě to nedělej! Už nemohla zadržet svou ruku sápající se po telefonu.

Neslazené kafe. Nikdy ho nepila. Kdepak jen je ta cukřenka? Jak může někdo pít tak hořký kafe…
"Zdá se, že válka už je doopravdy tady," hlásí hlasatel v rádiu nevzrušeně. Vážně? To je ale novinka! Kdo by to byl řekl! Jinak to přeci ani nemohlo dopadnout.
Šála. Bunda. První jarní dny jsou chladné. Klíče. Cigarety. Peníze.
"V kolik se vrátíš?"
Aha. Na svačinu mě nečekej.
"Pozdě, mami." Jak je možné, že už jí to ani nepřekvapuje?
"Dneska má koncert prázdná cedule." Jak by mohla zapomenout?
"V kolik se vrátíš?"
"Pozdě, mami, pozdě. Budu spát u ségry."
Lhostejnost.
"Tak ahoj!" naposledy matku pozdraví.
"Ahoj. Žádný drogy."
Neboj, mami. Přijdu pozdě, mami. Jen tak mě nečekej. Kdybys tak věděla, mami… Sbohem.

Bouchnutí dveří. Jedna pusa na uvítanou. Druhá pusa. Proč jen musí tak hezky vonět?
"Tak co se stalo? Vypadáš dost mimo, princezno!"
Princezno! Kdyby to tak slyšel můj kluk… Vztek. Zklamání. Lítost. Jednou rukou se opíral o volant, v druhé držel cigaretu a prohlížel si jí, jako by si chtěl vrýt do paměti každičký detail její tváře.
Chci pryč z tohohle světa! Chci utéct! S tebou! Chtělo se jí křičet.
"Utečeme," zaprosila sotva slyšitelně. Vrhl na ní jeden ze svých laskavých pohledů.
"Tak jo!" najednou se začal šíleně smát. "Utečeme spolu. Před světem. Před válkou. Před tvým klukem. Před tvými rodiči. Utečeme a budeme už vždycky jen spolu. Ano?"
Místo odpovědi ho začala nadšeně líbat. Nevěděla, jestli se má smát nebo brečet. A proto dělala obojí. Věděla, že on to také tak cítí. Oba to v tu chvíli věděli. Ani jednoho z nich to však nezajímalo.
Přijdu pozdě, mami, pozdě.

Tma. Ticho. Co se děje? Aha. Je noc. Ale kde to je? Nepohodlná sedačka jí tlačila do zad. Najednou si vzpomněla na včerejšek. Útěk. Slzy. Auto. Zběsilá jízda. Únava. Stesk. Slzy. Slzy. Slzy. Slzy. Pořád jen samé slzy. Kdy to skončí? Nervózně se zavrtěla. Vzdech. Vystrašeně otevřela oči. Ležel vedle ní. Ulehčeně se zasmála. Dívala se na jeho klidnou tvář a přemýšlela, co všechno se ještě večer stalo. Zvedla se, vystoupila z auta, protáhla se, zapálila si cigaretu a vydala se hledat obchod s potravinami.

Probudil se jako každé ráno. Rozhlédl se kolem sebe a uviděl, jak si sluníčko razí cestu skrz zamlžená skla auta. Natáhl ruku, aby pohladil svou společnici a zjistil, že už s ním není. Smutek. Nikdy nezůstane chvíli na místě. To se mu na ní vždycky líbilo. Jeho oči pátraly po stopě, kterou by po sobě zanechala. Taška. Nechala tu svojí tašku. A bundu. Ulehčeně si oddychl. Asi si šla jen odskočit. Natáhl se po její bundě a hodil jí přes sebe. Krásně voněla. Miloval její vůni. Jak tak ležel, vdechoval její vůni a přemýšlel o tom, co všechno spolu prožili, dveře se otevřely a on spatřil nejmilovanější obličej na světe. Usmála se na něj, nadšeně zamávala taškou s jídlem a vtiskla mu polibek do překvapeného obličeje. Odněkud se objevila láhev tequily.
"Mám?" zeptal se s úsměvem, láhev držel kousek nad jejím břichem.
Přikývla.
Žádný drogy. Neboj, mami…

"Pusť rádio."
"Proč?"
"Chci vědět, jak to vypadá s válkou."
"A na mně ti nezáleží…"
"Ale to víš, že záleží! Jenom…"
"Chtěla jsi před světem utéct a teď s ním chceš být ve spojení. Už ti vůbec nerozumím…"
"Máš úplnou pravdu. Vykašli se na rádio. K četu se světem!"
Spokojeně si zapálil cigaretu.
"Měli bychom dopotřebovat zásoby," zazubil se spiklenecky. "Zbyla ještě nějaká tequilla?"
Přijdu pozdě, mami, moc pozdě.

Když na ní padla krize, stulila se mu do náručí a nechala se utěšovat hlasem, který milovala, slovy, které tolikrát chtěla slyšet, polibky, které si tak moc přála cítit… A jak tak ležela v jeho objetí, krize se pomalu začala vytrácet a jí bylo najednou příjemně.
A teď zrovna ho potřebovala! Chtěla si vychutnávat teplo jeho těla a vůni. Tak moc ho teď potřebovala. A nebyl tady.
Beznaděj a zoufalost. Auto jí najednou připadalo jako klec. Hlavou se jí honila jen jedna otázka: kde je? Rozhlížela se kolem sebe jako zvíře v zajetí.
Zmítána nejčernějšími myšlenkami usnula. Ale ani spánek jí nepřinesl útěchu. Doprovázena těmi nejhoršími sny vykřikovala a plakala ze spaní, vzápětí se probouzela zalitá potem. Mírná námraza na oknech, to už nebyl sen. To byla realita. Chvění po celém těle. Ta samota je ale studená!
Dveře se otevřely a on v nich. Z těla se začala vytrácet zima. Najednou jí bylo příjemně. Sklonil se níž, usmál se a pohladil jí po tváři. Chtěla mu něco říct, ale nemohla si vzpomenout, co to bylo. To už se ponořila do říše snů.

Telefonní budka. To je to, co potřebuje.
"Ahoj mami. To jsem já."
"Ahoj."
Co teď? Takovou reakci nečekala. Čekala nadávky, výhružky, přemlouvání, slzy… Ale tohle ne.
"No… Jak se máš?"
"Docela dobře. A co ty?"
"Mám se dobře, mami. Všechny doma moc pozdravuj. Myslím na vás."
"Byl tady Jirka. Řekla jsem mu, žes jela na výlet. Že sis chtěla odpočinout."
"Díky," hlesla. Ani slovo. Vůbec nic mu nenechala jako vysvětlení. "Říkal ještě něco?"
"Ptal se, jestli tě ještě někdy uvidí."
"Zavolám mu. Díky mami."
"Vrátíš se?"
"Vrátím. Brzy. Ahoj mami.!
Pípání v telefonním sluchátku jí oznámilo, že právě zavěsila. Objala špinavé zařízení telefonu a dala se do pláče. Z peněženky vytáhla fotku svého kluka a hodila jí na zem.

Dny se prodlužovaly. Najednou bylo všude slyšet zpěv ptáků, vítajících jaro. Vůně jara proudila přímo do otevřeného okénka, dotkla se tváře, aby trochu napomohla jejímu veselí, ale marně.
Příchod jara vyloženě milovala, její tvář usmívající se na všechny kolem tak vždycky vypadala ještě veseleji. Ale teď se jemný vánek jen otřel o její pleť a rychle si to namířil opačným směrem. Věděl, že by nedosáhl an její myšlenky, které se teď zastavily na jednom místě, jako by potřebovaly nabrat síly na další cestu. Kdy ho potkala? A toho druhého? Samé takové zvláštní shody. Setkání s princem, který spal na zadní sedačce, bylo jako vystřižené z románu. Neuvěřitelná skutečnost! Antirealita! Zasmála se svojí filosofické náladě. Natáhla se po krabičce cigaret a jednu si zapálila.
"Nekuř v autě, když spím." Napomenul ji.
"Promiň," odpověděla nepřítomně. Momentálně jí to bylo úplně jedno.
"Nezlob se, beruško. Nemyslel jsem to tak." Zamáčkl cigaretu v popelníku a zatáhl jí k sobě na zadní sedačku.
"Co to děláš?" vyjekla. Podrážděnost v jejím hlase byla předstíraná. Vlna lásky se jí přelila přes srdce. Byl to jediné, co jí zůstalo. Věděla, že do následující chvíle musí vložit celou svou bytost. Udělal to tak. A nelitovala.

"Mluvilas s tou mámou?" S výrazem absolutní spokojenosti na ní zamilovaně zamrkal. Uvelebil se pohodlněji a položil jí hlavu do klína.
"Jo, mluvila. Říkala, že se mají dobře," nervózně si pohrávala s jeho prsty.
"A co dál?" zeptal se opatrně. "Zmiňovala se o klukovi?"
Přikývla.
Jeho pohled ji dál vyzvídal.
"Byl u nás. Ptal se na mě a taky jestli mě ještě někdy uvidí. A pak se ptala máma… Nevím, co mám dělat!" setřela slzu.
Konejšivě jí pohladil po ruce.
"To bude dobrý! Máš mě, já tě v tom nenechám. Rozmysli si, co doopravdy chceš. Jestli budeš chtít domů, odvezu tě tam."
"Chci, aby tě u nás měli rádi," řekla smutně.
"To jen tak nepůjde," povzdechl si. "Ale už dost snění! Tohle všechno jsou sny! Teď a tady, to je realita! A nemůžu popřít, že teď jsem rád v reélném světě…"
Nevinnější úsměv v životě neviděla.
Postupem času si snažila uvědomovat, co jí chybí a za co je naopak ráda. Přemýšlením nad touto problematikou strávila hodně času, ale většinou se to týkalo nocí. Hned, jak si to urovnala v hlavě, začala sestavovat plán, jak sblížit svoje rodiče a člověka, kterého milovala (teď už si tím byla jistá). Problém byl v tom, že oni ho prostě nesnášeli. Teda matka. Otec ho neznal. Ale její matka je proti němu zaujetá. Velice ji to trápilo. Scházeli se vždy potají. Nesměla o tom vědět. Teď to ale bude jiné! Umínila si a dala se do tvoření ideje.
Bouchnutí dveří.
"Jsi si jistá?"
"Stoprocentně."
"Jak chceš. Víš, že pro tebe udělám vždycky všechno."
"Vím to. Děkuju."
Padla jejich poslední pusa. Nastartoval motor. Chvíli jeli mlčky, když najednou…
"Počkej!" vykřikla. "Jedeme se podívat támhle!" Neprosila. Dala mu vybrat; navždy s ní nebo bez ní?
"Domov čeká," řekl jen a rozjel se po zarostlé cestě, o kterou se už léta nikdo nestaral. Pomalu se vyhnul ceduli "Zákaz vjezdu - nebezpečí úrazu!" a hned potom se opřel do pedálů. Stromy, nebe, slunce, ptáci - to vše se míhalo kolem nich. Jejich auto se přidalo k hejnu vlaštovek. Brzy se také odpojilo.
Jeho ruka, tisknoucí v dlani ruku své společnice už nebyla studená a nejistá. Strach se vytratil z jeho duše. Už nikdy se nebude bát. Nikdy. A nikdy už ji neopustí.
přidáno 01.04.2009 - 21:00
Velice dobře napsané, s napětím, udrží pozornost čtenářů, nemůžu jinak, než chválit.
přidáno 29.03.2009 - 12:12
Taky mam ten pocit... Dala jsem ji sem proto, že mi tu chyběla. Vm, že někteří tady už ji znají. Každopádně děkuju.
přidáno 29.03.2009 - 11:31
cetla sem ji na literu, mam pocit ze pres ni sme se seznamili a ze sme si o ni psali...o ty povidce...je dobra...moc se mi libila a libi porad

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Uprchlíci : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Valentinka
Předchozí dílo autora : Na popel mě spal

»jméno
»heslo
registrace
» autoři online
štiler
» narozeniny
saman [10], Mannon [13], renekl [7], Hagrid [9], Tajemná [8], Marc Le Fleur [1]
» řekli o sobě
Yana řekla o Sucháč :
Realista, který se občas toulá v oblacích ( to je to první co mě napadne ). Vnímám, že má jasno, ale přesto tomu občas uniká a je mu dobře v tom rozervaném světě básníků, muzikantů, bohémů, a to se mi líbí. Vnímám, že stojí nohama pevně na zemi, ale rád se od země odpoutá. Píše básničky plné radosti ze života, z lásky, z lásky a obdivu k ženám. Ví své a když se občas přežene mráček, brzy ho nahradí sluníčko. A ještě si cením toho, že dokáže pochválit, povzbudit, ale i taktně zkritizovat. Sakra co napsat negativního??? Asi jen to, že ho vlastně vůbec neznám...
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Ipad mini 5

Čtení i psaní na iPadu vás bude bavit!

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2021 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku