přidáno 24.03.2009
hodnoceno 3
čteno 986(15)
posláno 0
„Všichni zaujatě hleděli na vyvýšené místo, kde stála postarší žena s milou tváří a mistrně popisovala, že obyvatelé této prapodivné země mohou za určitých okolností i létat. To když se třeba zamilují. A hned na to vzpomíná: ,To nám tu jednou Frantík poletoval nad rybníkem a držel přitom Žofku v náručí... Za měsíc se rozešli. A taková to byla láska! Vždyť ten samotný let byl důkazem...! Až budu umírat, na tohle si určitě vzpomenu a bude mi líto, že já sama jsem nikdy nevzlétla. Mám manžela, ale s ním je všechno jiné. On není takový ten létací typ, spíš nás drží při zemi ... Možná je to i tím, že jsou jeho předkové z vaší země. A u vás lidé jen těžko poznají, že jsou opravdu zamilovaní. Slyšela jsem, že si to často uvědomí, až když o tu svou milovanou bytost nějakým způsobem přijdou,‘ brebentila rychle jejich průvodkyně. Pokračovala ve svém vypravování až do té doby, než si uvědomila, že její publikum už hodnou chvíli nekouká na ni, ale úplně někam jinam.

Pohledy celé výletní skupiny byly upřeny na tmavý les, z nějž stoupala pára a jak svítilo slunce, objevila se na obloze překrásná duha. Spousta dětí, které se do této země vydali na dobrodružnou expedici, o duhách zatím jen četly v knížkách a nebo se o nich učily ve škole, ale nikdy ji neviděly na nebi. Taková duha, jakou mohli všichni návštěvníci spatřit, se jen tak nevidí.“

Otočila jsem stránku a bráška hned zvednul hlavičku. „Marů, kde je obrázek?“ ptal se a sápal se malýma ručičkama po knížce, aby našel obrázek duhy. A duha nikde. Slíbila jsem mu tedy, že spolu někdy nějakou půjdeme najít… Ráda hledám duhy v pošmourných dnech. Ne ty na obloze. Jen takové ty neobyčejné chvíle v obyčejných dnech, které si stejně jako paní průvodkyně ze země Štěstí budu pamatovat na věky. S bráškou je ale hledat nemusím, to je pravda. S ním je to vždycky všechno zvláštní a jiné. Neuvědomuje si váhu svých myšlenek. Je přece „jen“ upřímný a říká to, co mu na jazyk přijde. On sám je pro mě často duhou.

Inu, na chvilku jsem se zamyslela a ten malý ospálek zatím prolistoval kus knížky, ale jakmile zjistil, že některé obrázky už viděl a k těm dalším by chtěl slyšet příběh, hned se zas dožadoval, abych pokračovala v předčítání. „Dobře, dočtu tuhle kapitolu, ano? Zbývá ještě jedna stránka. Pak už musíš spinkat. Za chvilku přijdou rodiče z divadla a maminka by nebyla nadšená, že takhle ponocuješ.“ „Marů, když já chci vědět, jak to je s tou duhou! Chci vědět, co jim ta paní o té duze řekne… Tuhle knížku mi čteš jenom ty. Zas zítra odjedeš a budeš mi číst až v pátek. Marů, čti už dál! Ať to stihneme!“

Našla jsem tedy ten řádek, na kterém jsem skončila, bráška se uvelebil v peřinkách a já jsem pokračovala: „Jejich průvodkyně napřed sice vůbec nechápala, co je na duze tak zajímavého, což bylo možná zapříčiněno tím, že se tahle duha ještě nikdy neobjevila při žádném z jejich vyprávění, ale jelikož návštěvníky z cizí země prováděla už pěknou řádku let, a také moc ráda poslouchala vyprávění svého manžela o tom, jak to v cizině chodí, velice rychle si uvědomila, že nádherné zářivé duhy nad lesy, které se objeví jen tak z ničeho nic, cizinci také neznají.

Zatleskala tedy, aby na sebe strhla pozornost, a když většina návštěvníků otočila hlavy zpět k ní, dala se znovu do vypravování: ,Uvědomila jsem si, že na tohle u vás asi také moc zvyklí nejste. To u nás totiž žijí takové lesní víly, kterým když se zdá, že je den moc obyčejný a všední, začnou tancovat. Jejich nožky jsou nakonec od tancování tak horké, že se z mechů začne vypařovat voda a ta pak vystoupá nad vrcholky stromů, kde spolu se slunečními paprsky, kterých se u nás vždycky pár najde, vytvoří nádhernou vílí duhu. Není to duha ledajaká, jelikož na obloze často dlouho setrvá a k tomu má tu kouzelnou vlastnost, že každého, kdo na ni pohlédne, rozveselí. Není tomu tak?‘ A opravdu. Ti, kteří se ještě před chvilkou jen nepatrně mračili či neměli na tváři alespoň náznak úsměvu, najednou zářili jako sluníčka. Smáli se a radovali a to vše kvůli jedné duze. Tuze se jim líbila a někteří bručouni nedokázali pochopit, jak jim mohla taková maličkost zvednout náladu.

,Že nevíte, čím to je? Spousta našich předních vědců se snaží přijít na to, jak je možné, že vílí duhy dokážou každého rozveselit. Zatím bylo dokázáno jen to, že je veselost přenášena z vílích nožek do vody, která se později odpaří a je obsažena v duze. Nevíme ale ještě přesně, jak se tento pocit přenáší z duhy na lidi, protože jsme nebyli ani tou nejmodernější technikou schopni zachytit jakékoli záření či něco, co by mohlo radost přenášet. Voda z mechů s vysokou koncentrací vílí radosti je ale používána k léčbě bručounů, kteří se nedokáží radovat z maličkostí a nakonec ani ze života. Do našich lázní dojíždí ročně stovky cizinců.‘

Na chvilku se odmlčela a zadívala se na pestrobarevný oblouk, který se ještě stále jakoby vznášel nad lesem. Usmála se, počkala až se dav turistů trošku uklidní a zavelela: ,Nyní bych vás poprosila, abyste mě následovali. O naší zemi už jsem vám stručně pověděla základní zvláštnosti a zajímavosti a teď bych vás ráda provedla tulipánovým údolím, kterým se naše země pyšní už odnepaměti a je díky němu světově proslulá. Tulipány, které nikdy neuvadají, tvoří podstatnou část našeho exportního zboží.‘

Skupinka v čele s průvodkyní se vydala podél zurčícího průzračného potůčku směrem dolů do údolí, které už z dálky zářilo nádhernými barvami a jejich smích a veselé výskání se rozléhaly široko daleko.“

Když jsem dočetla poslední řádku, ozývalo se vedle mě spokojené chrupání. Bráška usnul. Znamená to, že budu příští týden číst minimálně poslední dva odstavce znovu. Je to zlatíčko. Když vidím jak spinká a na tvářičce má úsměv, duha se mi rozsvítí v hlavě a pak se i mně samotné lépe usíná. Nepotřebuji pak vodu z mechů obsahující veselost tancujících víl. Skutečnost předčí fantazii. Stačí „jen“ ta malinká spící osůbka, co mi říká „Marů“.

přidáno 01.04.2009 - 21:10
Hezky napsané, dobře vyjádřené pocity, ale musím souhlasit s mirindou. Chtělo by to oddělit odstavce a realitu od vyprávění v knížce.Rozhodně by to pak bylo čtivější.
přidáno 25.03.2009 - 13:54
Je to pěkné a čtivé, ale chtělo by to trochu strukturovat text. Vynechat řádky mezi odstavci a taky oddělit realitu s vyprávěním v knížce.
přidáno 25.03.2009 - 09:11
jééé, krásně jsi to napsala, Marů ...

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Duha všedního dne : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Z pavoučí sítě uletivší motýli

»jméno
»heslo
registrace
» autoři online
kekebreke, Pajalord, Singularis
» narozeniny
pavlis [13], Mitzi [13], wtf [12], micromys [11], dec11 [2], Rebejah [2]
» řekli o sobě
Singularis řekla o Sebastián Wortys :
Zcestovalý umělec, filozof a snílek v jedné osobě. Stvořitel 3D mouchodlaka na fazolové ovládání, nesčetných neologismů a spousty dalších výplodů nezávislé mysli. Svérázný, ale inteligentní a schopný. V jeho dílech je víc, než se na první pohled zdá. Občas mívá opravdu geniální myšlenky.
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

IPad Pro

Na velkém iPadu Pro vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2020 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku