O tom jak se výlet malého chlapce změní v horor.
přidáno 02.03.2009
hodnoceno 0
čteno 1035(15)
posláno 0
Byly už čtyři odpoledne, když se Adam rozhodl zajet podívat na konec města k řece. Normálně musel doma hlásit, že jde někam dál od domu, ale tentokrát mu to přišlo zbytečné. Máma byla zaneprázdněná věšením prádla a táta ještě nebyl doma z práce. Stejně bude hned zpátky, ani si nikdo nevšimne jeho nepřítomnosti.
Nasedl na své modré kolo, které zdobilo pár šrámu z nevydařených jízd, ale žádna jeho havárka Adama neodradila, aby jezdil pomalu. I tentokrát kolo pořádně rozšlapal.
Za pár minut dojel na konec města, kde byla k hlavní silnici napojená malá cestička vedoucí přímo k řece. Cestičku lemovaly vysoké keře, takže to vypadalo jako tunel bez střechy. Byla úzká a na kole se po ní nedalo jet. Adam nebyl u řeky poprvé, měl už svojí tajnou skrýš na kolo, hned v druhém keři bylo místo, kde se dalo dobře schovat.
Schoval kolo a vydal se k řece s radostným pocitem, že by mohl chytit nějakou větší rybu, kterou se doma pochlubí a bude pochválen. Se zasněným výrazem pokračoval k řece, vůbec si nevšímal okolí, nebylo si taky čeho všímat, tolikrát už šel po téhle cestičce a nebylo na ní nic k vidění jen keře a stromy.
Hned co došel k řece, vyhrnul si kalhoty, až po kolena. To bude stačit, pomyslel si Adam, voda v těhle místech není hluboká. Vrhl se do vody, vysokými kroky došel zhruba doprostřed a nehybně stál a pozoroval. Pár ryb už zahlédl, ale on přišel pro něco většího. Kolem nohy se mu otřelo něco slizkého, lekl se, ale hned se zaměřil pohledem, kdo se opovážil. Zahlédl svůj úlovek. Pstruh rozměrů, jakého snad ještě neviděl. Pstruh se Adama také vylekal, rychle se schoval pod kámen, tak metr za ním.
Adam se v duchu zaradoval a pomalu, aby rybu nevyplašil, se přibližoval ke kameni. Dokázal se přiblížit, aniž by pstruh uplaval, pomalu se sklonil a byl připraven strčit ruce pod kámen. Dělal to velmi pomalu a obezřetně, jak ho kdysi učil táta. Otvor pod kamenem byl jen jeden, takže pstruh neměl šanci uniknout, jediná cesta vedla do Adamových rukou. Strčil ruce pod kámen a nahmatal slizké rybí tělo. Pořád sebou škubalo a bojovalo o svobodu, ale po pár minutovým souboji Adam pevně chytil pstruha a vytahoval ho z jeho úkrytu.
Už viděl svůj úlovek, na tváři se mu objevil široký úsměv vítěze. Z jeho pocitu vítězství ho vyrušil štěkot psa. Trochu se vyděsil, ale pstruha z rukou nepustil, ten se odmítavě mrskal. Adam narovnal hlavu, a když uviděl majitele toho hrubého štěkotu, úsměv mu zmizel nadobro.
Na břehu od cestičky kudy přišel, stál velký německý ovčák, ostrým pohledem sledoval Adama s otevřenou tlamou, z které malými čúrky tekly sliny a vykukovaly nažloutlé špičáky. Když se Adam narovnal celým tělem, pes začal štěkot střídat s vrčením. Adama nenapadlo nic jiného, než hodit svůj úlovek po psovi a vzít nohy na ramena. Pstruh lehce vyklouzl z jeho rukou a letěl přímo po nečekaném hostu.
Adam se dal na útěk, běžel na druhý břeh, co nejdál od psa. Uvědomil si, že nikdy na téhle straně řeky pořádně nebyl, ale to byla teď vedlejší záležitost. Rychlými kroky vyběhl z vody na břeh a utíkal, jak nejrychleji uměl.
Zatímco Adam utíkal, pes chytil bez problému pstruha ještě ve vzduchu a skousl. Po tlamě mu začala stékat krev a vnitřnosti, to mu očividně nevadilo.
Adam doběhl k mírnému stoupání půdy, na jejímž vrcholu začínal les. Do kopce běžel skoro po čtyřech, pomáhal si rukama, jak jen to šlo. V polovině se odvážil ohlédnout, co viděl, mu pomohlo na jeho tempu ještě přidat.
Pes s tlamou od krve spolkl rybu a skočil do vody. Neohrabaně přecházel na druhou stranu řeky za Adamem a při tom hladově štěkal.
V lese bylo ticho, celým prostorem bylo slyšet jen štěkot a dech strachujícího se chlapce.
Adam s hrůzou vyjekl a běžel dál do lesa. Hbitě se vyhýbal stromům, sem tam se podíval přes rameno a doufal, že uvidí jen stromy. Pes se ho držel a viditelně dobíhal. Adamovi se spustily slzy z očí a pohlcoval ho strach, jaký ještě nezažil.
Pomalu mu docházel dech, snažil se nadechovat pravidelně, ale už to nezvládal. Když při nádechu ztratil kontakt se zemí, v tu chvíli mu blesklo hlavou, že nejspíš asi omdlel a zatímco bude bezvládně ležet na zemi, pes si na něm bude pochutnávat.
Ale neomdlel. Nohou mu přejela palčivá bolest, lesem se rozléhal jeho křik. Vběhl přímo do propasti a dopadl tvrdě na nohu. Nikdy sice neměl nic zlomeného, ale v tomhle případě si byl jistý, že má v noze více části kostí, než původně.
Rychle se rozhlížel po propasti. Byla tak tři metry hluboká, po stranách visely kořeny stromů. Věděl, že teď už neuteče. Z téhle jámy se nedostane, a i kdyby jo, pes by ho okamžitě rozsápal. V tom ho popadla panika, kde vlastně ten pes je. Ohlédl se a na kraji propasti stál. Skloněná hlava, tlama od krve, ostré zuby venku, z kterých kapaly sliny obarvené na rudo. Pořád vrčel, ale bylo i vidět, že do jámy za klukem nemůže, bylo mu jasné, že by se z ní nedostal.
Pes pomalu jámu obcházel a nespouštěl zlověstný pohled z Adama. Ten ustrašeně sledoval, co bude dál.
Asi tak deset minut vydržel pes jámu obcházet, pak ještě chvilku stál a nakonec to vzdal a zmizel z klukova obzoru.
Adam si trochu vydechl a začal čelit dalšímu problému. Jak se dostat z téhle díry. Může zkusit vyšplhat po kořenech stromů, ale co jeho noha a co když pes jen kousek dál čeká, až vyleze. Popadla ho beznaděj, zakryl si dlaněmi tvář a rozplakal se.
Pochvíli se sebral, slzy tekly dál, ale byl připraven bojovat. Pomalu se zvedal ze země, za pomocí opíráni o stěnu jámy. Noha strašně bolela, procházela jí bodavá bolest. Když se mu podařilo vstát, rozhlédl se a viděl ideální kořeny.
No co, řekl si, jestli tam čeká tak se znovu spustím dolů, sem za mnou nepůjde, na to je snad dost chytrý. Začal šplhat po kořenech, šlo mu to dobře, byl skoro nahoře. Vykoukl nejdřív pomalu a rozhlédl se, nikde psa neviděl. Rukou se chytil okraje, začal se přitahovat, ale celý kus břehu se s ním zřítil zpátky do propasti. Spadl přímo na zlomenou nohu, slyšel jen další křupnutí kosti, bolest k nevydržení a pak už nic.
Omdlel.
Když znovu otevřel oči, slunce zapadalo. Adam nikdy sám v noci v lese nebyl, proto dosavadní strach vzrostl až na maximum. Po těle mu proudila neskutečná bolest, zapříčiněna různými odřeninami, pohmožděninami a hlavně jeho zlomenou nohou. Teď už ale nebyla jen zlomená. Když Adam uviděl, jak z jeho nohy trčí kost, okamžitě se převrátil na bok a zvracel.
Znovu se rozplakal. V duchu si nadával, proč někam vůbec jezdil, mohl zůstat doma, teď už by nejspíš ležel v posteli a pomalu usínal. Nevěděl to jistě, ale určitě už bylo spousta hodin, byla už skoro tma a v létě je tma až po deváté hodině. Kdyby aspoň řekl doma, kam jel.
Ve všem tom naříkání málem zapomněl na důvod proč je v téhle jámě. Snažil se nahlas nevzlykat a zaposlouchal se do okolí, zda neuslyší žíznivé dýchání s vypláznutým jazykem, jak to psi dělávají.
Neslyšel nic. Lesem se táhlo dokonalé ticho, sem tam v dálce zahoukala sova, ale žádné známky po jeho nepříteli.
Adam se rozhodl, zkusit se postavit. Začal se zvedat na rukou, ty se mu roztřásly, jak by zvedal něco hrozně těžkého. Padl zpátky na zadek, takhle to nepůjde. Převrátil se na bok, na levý bok, tam kde má zdravou nohu a tam kde jsou jeho zvratky.
Znechuceně zkřivil ústa, při pohledu na jeho polostravený oběd. Ve stejnou chvíli hned nad ním, kousek opodál praskla větev. Někdo na ni šlápl, taková větev se nezlomí jen tak. Adam vyjekl, ale hned si přikryl ústa dlaněmi.
Ozvala se další zlomená větev, tentokrát i něčí zafunění. Adam se roztřásl s dlaněmi na puse, aby nevydal žádnou známku, že dotyčný lámač větví není sám. Začal se potichu převalovat na záda. Bezvládná končetina se mu sesunula z levé nohy a dopadla na zem. Náraz způsobil Adamovi další bolest, ani dlaně nezabránili výkřiku.
S jeho výkřikem celý les utichl, žádné lámaní větví. Adam poznal, že to cosi ho slyšelo, slyšelo a teď si pro něho přijde. Tohle nebude jen nějaký pes, to bude jedna z těch oblud, co viděl v televizi. Vždycky vychází v noci a žerou malé děti, tak to bylo v tom filmu, hrozně se pak bál, musel spát u rodičů.
Chvíli bylo ticho, až se ozvalo šustění křoví, znělo to, jak by se něco do toho křoví zamotalo a nemohlo ven, ale tohle určitě nebyl jeho společník, to musel byt nějaký tvor, stejně vyděšený jak on.
Další funění se ozvalo z opačné strany. Tam se nemohl dostat, aniž bych ho neslyšel, pomyslel si Adam, musí být dva.
Adamovi se zastavil dech, slyšel tlukot vlastního srdce. Byla už úplná tma, neviděl dost dobře, ale zdálo se mu, že vidí, jak něco na kraji propasti stojí. Bylo to vysoké, pořád ho to sledovalo. Čekal, až po něm natáhne své dlouhé ruce a zlomí ho vejpůl. Ale stálo to tam bez pohybu, stejně jak Adam.
Nad ním se opět ozvalo funění. Bál se podívat. Věděl, že za ním stojí úplně stejná obluda. Zafoukal silnější vítr a obluda se trochu naklonila na stranu. V tom Adamovi došlo, že tam nestojí žádna obluda, ale obyčejný strom. Oddychl si, ale hned se zase zarazil, co to funění, problesklo mu hlavou, stromy nedýchají.
Začínal být z toho všeho unavený, k tomu ho zmáhala otevřená zlomenina jeho nohy. Víčka se mu zavíraly, ale zvuk, který zaslechl, ho probral.
Lesem se nesl štěkot psa. Určitě to byl ten ovčák, kvůli kterému tu teď leží a nemůže se hnout. Pes štěkal stejně, jak u řeky, zlověstně a hladově. Takže někdo tu musí být. Funící příšera.
K štěkotu se přidalo vrčení. Tohle trvalo celkem dlouho, dokonce ho to uspávalo, víčka se mu zavíraly, až to nevydržel a zavřel je. Se zavřenými víčky slyšel ránu, jakby pěstí, stejně jak v těch legračních filmech, po plesknutí pes zakňučel a bylo slyšet, jak rychle utíká pryč.
Teď už si Adam jen pomyslel, že je na řadě on. A usnul.
Když zvedl víčka, do očí mu svítilo silné světlo. Vykřikl, ale hned poznal, že se nejedná o žádnou příšeru ani psa, byl to muž s baterkou a slyší jak křičí: „Tady je, mám ho!“

Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Jáma : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Šťastní i po smrti
Předchozí dílo autora : Dům Luwdyových

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

IPad Pro

Na velkém iPadu Pro vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2020 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku