Pohled do budoucna vede přes minulost...
přidáno 23.01.2009
hodnoceno 3
čteno 1052(19)
posláno 0
31.12 Tak mám vlastně dneska narozeniny. A musím říct, že ty nejpodivnější narozeniny v mým dosavadním životě.
První dárek jsem dostal hned ráno. Pan Stern, který už poslední tři dny vedle mě na palandě chrlil krev se už ráno neprobral. Hrobaříci, jak jim tady říkáme přišli hned kolem páté a spolu s několika dalšími vychrtlými ztuhlými těly ho naložili na dvoukolák a vydali se s ním na jeho poslední cestu. Hrobaříci chodí vždycky přesně, pracují rychle a tiše a to i na Silvestra. I když taková přesnost stojí za hovno, jak říkal jeden hospodský. Tenhle život v lágru je plný paradoxů. Strašně rychle si zvyknete na to, jak kolem vás lidé umírají. Druhým paradoxem je i to, že se s panem Sternem zase v pondělí uvidíme. Pracuju totiž v lágr komandu u pecí. Jestli je váš každý den tím možným posledním, začnete se dívat na věci úplně jinak. A jinak si užíváte i drobné výsady a radosti, jakkoli to může někomu připadat nechutný a morbidní.
U pecí dělám rád. Je tam teplo. A na víc my kominíci jak nám tu posměšně říkaj,máme volnej pohyb po celým lágru. Jsme za dobře i s šaržema, který se k nám choděj vohřát a lemtat grog. Jako jediný tady totiž fasujem rum. Ale hlavně to co z nás tady udělali, už s morálkou a jinejma hodnotama, který údajně platěj tam venku, nemá nic společnýho a tak si tady klidně mužem společně zamastit i karty. Tenhle zápisník a tužku jsem Sternovi štípnul z pod polštáře. Pokud se tak dá říkat tý slámě, vobalený smradlavým hadrem, který kdysi býval košilí. Hadr jsem vyhodil. Divně se lepil. A hlavně, přece jen bych byl nerad aby ty jeho noční můry,který tady děsí každýho, nějak přes tu směs špíny potu a slz přešly do mý hlavy. Brečel hodně. Děkuju nechci.
Pardon vlastně jsem se ještě nepředstavil. Je to asi naivní představa, že by mě těch pár počmáranejch stránek přežilo, ale třeba než si další majitel Sternova zápisníku uvaří z tý kožený vazby polívku a než mu projde traktem, tak si třeba na latrině těch pár stránek před tím použitím přečte. Taky stopa. Stopa člověka, kterej se narodil do posraný doby. A pranic na tom nezmění ani fakt, žes prošel jejím zažívacím traktem.Traktem doby,která tě strávila. Na začátku si byl chutné sousto, ale teď už jen nepříjemně visíš těsně nad otvorem obrovské smrduté latríny. Číslo 2043. Svoje jméno jsem nevyslovil už tak dlouho, že si ho už ani nepamatuju. Vzali mi všechno. Všechno co se jen člověku dá vzít. Důstojnost i jméno. Ale na co se tady bavit o člověku a jméně. Jsem prostě jen 2043 .




Silvestrovskej příděl jídla a cigaret je dost slušnej, i když mě to stálo pár modřin a šrám nad okem. To je jejich specialita vysypat chleba a cigára na jednu hromadu a pak se pobaveně dívat na souboj kostlivců. Je pravda,že tihle herci nikdy nezklamou a jako na povel kostmi nakonec vždycky zachrastí. Tuhle sviňárnu bych jim ani tolik nezazlíval, jako to,že polovina cigár končí za nehty dozorců. Když se tak rozhlídnu po tý zubožený partě nechápu odkud furt tahaj prachy, aby jim dozorce prodal ulitou krabičku. Teda odkud je tahaj, to vím celkem přesně, to je totiž tady to jediný místo,kde si můžete něco schovat. Některý kluci tu fungujou jako automaty. To je jasný. Vložíte minci nebo jiné platidlo a noc plná sexu je vaše. Dneska si k narozeninám asi taky štrejchnu, když už mám na pár dní tohle letiště. Teda přesněji řečeno po půl roce se můžu velmi pohodlně rozvalit na záda, a dvojnásobná porce slámy dělá z mé palandy u zdi hotové sexy hnízdečko lásky. Taky jsem na něj skoro rok čekal.Teda na to místo. Dědek co tu ležel přede mnou měl tuhej kořínek.Neřád. Snad nepřijede nový transport moc brzo a pár dní si ten prostor ještě užiju.
Sternovu deku jsem si teď musel svěsit z horní palandy, protože je promočená. Ten krásný krátký pocit blaha a uvolnění,než nastoupí rigor mortis. Ale hlavní důvod je ten,že už nemůžu snést ty závistivé pohledy propadlých očních důlku. Je to úděsná podívaná jak hladově ty lidské trosky přežvykují drobty chleba, každý ve svém koutku schoulený pod dekou ostražitě sledujíc souseda, vždy připraven hájit svůj mikroprostor. Nebozí. Něco podobného jsem viděl naposled když jsem byl s tatínkem v ZOO kde krmili divoké psy. Lidé a psi holt mají k sobě dost blízko. Asi si teď říkáte jak o nich můžu takhle mluvit, když jsem jeden z nich.
Nejsem. Na místní poměry jsem elita. Práce u pecí má totiž kromě tepla i jiné výhody. Denně v popelu najdu zlato,někdy i diamanty a jiné cenné věci. Očistný oheň odhalí všechno a nic před ním neschováte. Vzpomínám jak sem si jednou málem vylomil vo diamant zub. Kde se vám tohle stane?
Kdyby to bylo venku už bych měl vilu. Tady jí bude mít dozorce. Díky kurzu zlatý zub = krabička cigaret. To je zajímavý. Všechno je relativní i cena zlata.
Dneska bude holt dlouhej den. Pece jsme museli včera zahasit aby byl vidět ohňostroj. Ale přece jen bych byl raději tam. Tam vám to při tý chlapský dřině líp uteče a nemáte čas myslet na svůj vlastní svrab. A hlavně Vánoce, a teď Silvestr, to to bude kapat. To se zas v pondělí nezastavíme. Všichni jsou tu na dně a v tyhle dny obzvlášť. Tyhle dny totiž přivádí lidi na různý myšlenky. A od myšlenky k činu tu nemá nikdo daleko. Jsou na dně. Neumí se radovat z maličkostí a z dobře odvedený práce. To je to, co je nakonec spolehlivě dovede až k našim pecím. No alespoň nám to v pondělí líp uteče.Rukama mi tu prošly snad už dvě generace a to se holt bez mozolů a nějaký tý spáleninky neobejde . To víte.

Já v takovýhle dny zase myslím na to, jak jsme to jen mohli připustit? Když ono to všechno začalo tak nějak plíživě. Pomalu a nenápadně jako malé bílé mráčky, které se roztroušeně shlukují na letní obloze. Kdo tenkrát na začátku mohl tušit, že se spojí v obrovský temný mrak, který zahalí celou Evropu. Když tehdy přišly první zprávy z ciziny, že se tam ve jménu zdravějšího národa připravují proti nám restriktivní opatření nevěnoval jsem tomu ani nejmenší pozornost. To víte cizina je holt pro našince daleko a u nás se něco takovýho stát prostě nemůže. Jak jsme byli všichni tenkrát hloupí a naivní. Nějaký klasik prý kdysi řekl, že zlovůle a bezpráví má vždy prostor tam, kde chytří a slušní mlčí. Nebo tak nějak. No každopádně to vystihl naprosto přesně. Asi to byl fakt chytrej chlap.

Pár let na to už rozhodli o nás bez nás, a to byl první krok k tomu aby pár tajtrlíků diktovalo nesmysly celé Evropě. Je zajímavý, že to co potkalo nás - malou prodanou zemičku pak stejně postihlo i Francii Itálii a další země, o kterých jsem si myslel, že by nikdy něco takovýho nepřipustily. Pamatuju se, že když se vláda začala naší problematikou poprvé zabývat. To je zvláštní, teď si teprve uvědomuju, že tehdy jsem to spojení slyšel poprvé. Nikdy před tím mě nenapadlo, jak nebezpečné může být být problematikou. Tak tedy, když se tím svinstvem začalo, první úpravy byly jen zdánlivě kosmetické. O něco později už nám zakázali vstup do veřejných prostor, úřadů a podobně. Bylo to nepříjemné, ale i s tím se vcelku dalo žít. Zajímavá změna se ale udála u lidí, který jsem znal. Ze začátku jen koukali jakoby přes prsty. Přes ty prsty které na nás ukazovaly – To vy jste ti špatní. A jak už lidská přirozenost velí, musím ukazovat taky a hlasitěji , aby se snad ty prsty neobrátily proti mě.

Lidé které jsem měl rád se najednou báli, že k nim přijdu na návštěvu. A když už jsem k nim přišel povětšinou jsme jen vedli krátké rozhovory na chodbě. Jak na těch chodbách vždycky táhlo na to nikdy nezapomenu. Pak jsem k nim radši přestal chodit vůbec. Ty pocity studu a ponížení se ve mně melou do dnes.
Jak už to chodí začnete li utahovat šroub, musíte až na doraz. Snad nejhorší pro mě bylo, když nám zakázali stát na tramvajových zastávkách mezi ostatními. Ty pohledy lidí, které vám do zad vypalují stigma. Na ty nikdy nezapomenu. Tehdy se už ta zrůdná propaganda valila na plno a spousta lidí jí uvěřila. Někteří měli strach stát jen poblíž vás, jako byste měli lepru. Obzvlášť podařené byly početní příklady, které ve školách řešily malé děti. Kolik nová Evropa ušetří když už tu nebudeme. A tenhle režim opravdu počítat uměl. Vlastně jsem byl statistickým číslem už tehdy. Tak proč se divit, že jsem číslem i teď.

Pokud jednou vypustíte hydru bezpráví z klece, nikdy už ji nedostanete zpět. Netrvalo dlouho a zákaz se rozšířil i na restaurace a nám nezbylo než se scházet v malých skupinkách ve spleti bytů a popíjet pajcovanej chlast. Moji trafiku nejdříve popsali a pomalovali potupnými nápisy. Pak když přišlo nové nařízení, že musíme chodit viditelně označeni po ulicích bylo jen otázkou času než teror propukne na plno. Můj kšeft mi potom vypálili.
Jste-li vyvrhelem, ani snad nemáte chuť žít ve společnosti, která vás nesnáší. V nové Evropě pro nás prostě místo nebylo. A tak byl ve čtyřicátém zahájen program tak zvaného konečného řešení. A v jedna čtyřicátém už nás začali lifrovat do transportů. I já dostal samozřejmě předvolání do jednoho z prvních. Vzpomínám si, že mi to tehdy ani moc nevadilo. Tady mě nechtěli a na východě mi slibovali nový začátek. Začínat se dá všude a moje slatiňanská prateta Ester, která pamatovala ještě tu první válku, mě vždycky učila, že našinec má mít stále u nohou sbalený kufr. To jsem pochopitelně ještě nevěděl co mě tady čeká. Ti šťastnější z nás se dostali někam na převýchovu.
Sbalil jsem si pár osobních věcí, fotografii rodičů a s patnácti kilovým evakuačně předpisovým kufříčkem jsem vyrazil k nádraží. Kdysi jsem slyšel něco o dobytčích vagonech. Dobytčí nebyl, ale ten smrad uvnitř k tomu jistě neměl daleko. Byli jsme tu namačkaní jako sardinky. Po mnoha dnech příšerné a nedůstojné cesty, kterou snad ani nebudu rozvádět jsme konečně dorazili do tohodle východního pekla. První co nás zaujalo byly komíny, které chrlily oblaky černého kouře. Až o něco později jsem pochopil, že to navzdory všudypřítomné zimě není kotelna. To už mě tehdy z dálky vítalo obláčky očistného kouře mé nové pracoviště. V těsné blízkosti lágru stojí budova nějaké chemičky, kde se testují údajně nějaké nové odvykací léky. Ani nevíte jak jsem rád, že dělám tady ve spalovně a výsledky těch jejich experimentů sleduji jen z té opačné strany.
Ale teď mě omluvte. Jdu si lehnout a ještě musím najít toho nového čarokrásného Francouze, než mě někdo předběhne. Mám pro něj prvotřídní zlatý můstek na dvou stoličkách. To jistě neodolá. Jo sladká Francie je pořád Francie.
1.1.
Tak to byla jedna z nejúžasnějších nocí co jsem tady zažil! Etien je vážně klasa. Škoda jen, že jsem musel tak brzo do práce.To víte. Pec stejně jako smrt nečeká a hlavně další transporty jsou už na cestě. Nasadil jsem si tedy čepici a vyrazil do překrásně jasného mrazivého rána prvního dne roku 2043. Krásné narozeniny. Nadýchl jsem se zhluboka a z lehka si zapálil cigaretu. Lahůdka. Táta měl pravdu. Neměl jsem začínat kouřit.
Ale kdo to mohl tenkrát tušit že s náma kuřákama Unie takhle zamete.
A propos kdy jede transport vám? Na viděnou. Váš v úctě oddaný Mili Kopfrkingl
spalovač mrtvol

přidáno 23.01.2011 - 09:09
čakal som, že koniec nás uvedie do iného roku, než sa na prvý pohľad zdá. Ale rozhodne som nečakal, že obeťou budú milovníci tabaku :D

Tak ako tak... dobre viem, ako môže človeku liezť fajčiar na nervy. Na mojom pracovisku som jeden z dvoch nefajčiarov. Všetci ostatný pri práci vyhulujú, vrátane šéfa. A tak to musím trpieť či sa mi to páči, alebo nie.
přidáno 22.01.2011 - 23:04
Tak tahle představa je dost děsivá. Nezbívá než věřit, že tohle nikdy nedopustíme znovu. A v případě nutnosti se za ostatní dokážeme rvát. Ne že zas budeme držet hubu a krok, jak je lidským zvykem.
přidáno 29.01.2009 - 17:19
Tak tohle mi vyrazilo dech...naprosto úžasně napsaný!

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
2043 : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Apokalypsa

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

IPad Pro

Na velkém iPadu Pro vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2020 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku