Příběh jedenadvaceti dnů...
přidáno 07.10.2008
hodnoceno 4
čteno 1089(28)
posláno 0
„A zase pojedu do lázní! Jak já se těším!“, tak přemítala Ilona, když z poštovní schránky vylovila cestou z práce dopis, obsahující očekávaný poukaz.
„Bude prodloužená dovolená, letos to vyšlo krásně. Červenec, nejlepší letní měsíc přímo vybízel k lázeňskému pobytu.
„Jaké to asi bude po třetí? Setkám se zase s Patrikem, se kterým si po celé tři roky pilně dopisuju a udržujeme krásné přátelství? Bylo by to fajn!“
S takovými myšlenkami otevírám dveře svého bytu. Dýchne na mne atmosféra domova a naprosté samoty. Jako žena středního věku žiji již dlouhou dobu zcela sama. Bývalý manžel si před lety našel mladší a já rozchod odnesla zdravím. Následkem prodělané mozkové příhody trochu kulhám a lázeňský pobyt, který mi každoročně vylepšuje dovolenou, alespoň trošku nalije nových sil do žil. Moje první cesta vede k telefonu. Vytáčím známé číslo.
„Patrik?“, netrpělivě vyřknu očekávané jméno, když se po zvednutí sluchátka na druhé straně nikdo neozývá.
„No ahoj. Děje se něco Ilčo?“, ozývá se hlubokým sametovým hlasem a já bez jakýchkoliv okolků pokračuju.
„Jedu do lázní. Do našich lázní, chápeš? Patnáctého července. A co ty?“
„Nebudeš mi to věřit, ale budu tam o týden dřív než ty. Vezmu kytaru a už teď se těším, že se zase uvidíme“, slyším Patrika.
„Zazpíváme si, jako tenkrát, co?“
„O tom nepochybuj. A teď promiň, někdo mi zvoní u dveří. Tak za týden!“, telefon klapne a já si vybavuji naše první setkání.

Je to tři roky, co jsem do lázní přijela po prvé.Přidělili mi samostatný pokoj. Přes den bylo pořád co dělat. Procedury, masáže, plavání a cvičení v bazénu, povinné procházky do nedalekého lesa. Ale večery byly dlouhé. Jako takzvaná „křížková“ pacientka jsem nemohla opustit lázeňskou budovu. Je to podobné, jako na nemocenské. A tak jsem se věnovala čtení, poslouchání televize a ručním pracím. Až jednou večer jsem zaslechla zvučné struny kytary, krásný tenor, zpívající známou trempskou píseň. Pootevřela jsem dveře svého pokoje a zkoumala, odkud hlas přichází. O patro výš to bylo jasné. Protože ani mně hudba nebyla zcela cizí, vrátila jsem se pro svoji kytarku a nesměle zaklepala na dveře pro mne zatím neznámého zpěváka.
„Můžu se přidat?“, nahlížím pootevřenými dveřmi do pokoje, odkud se ozvalo hlasité „dál“.
„Ale, tak moc vás pohltilo moje zpívání?“, zeptal se muž mého věku. Seděl na pohovce, vedle sebe položené dvě francouzské hole.
„Krátím si večer. Vy taky?“, pronesl s pochopením, když zaregistroval moje kulhání.
„Hm. Taky. Přilákalo mne to vaše zpívání. Krásné…“, odtušila jsem a posadila se do nabídnutého křesla.
„Dáte si něco? Kávu, čaj?“, odkudsi vylovil varnou konvici a naplnil ji balenou vodou z lahve. Dala jsem si tenkrát čaj a při jeho pití jsem se dozvěděla vše, co mne zajímalo. Neznámý muž se jmenoval Patrik, trpěl roztroušenou sklerózou a v lázních byl také po prvé. Tahle zákeřná a nevyzpytatelná choroba ho zatím omezovala jen v chůzi. Byl veselý a společenský člověk, zabývající se vším kolem počítačové techniky a k jeho největším koníčkům patřila právě hra na kytaru, zpěv a jízda na koni. Prožili jsme tenkrát krásný večer, kdy jsme si společně „zamuzicírovali“, čajem si připili na tykání a po dobu lázeňského pobytu ještě hodněkrát i pro potěchu ostatních pacientů uspořádali večer u táboráku s kytarou na přilehlé zahradě… Už je to docela dávno a mně se přesto zdá, jako by to bylo včera. Od té doby si píšeme. O svých strastech, nemoci i radostech života.Občas si vyměníme nějaký mail, nebo si zavoláme. Vloni to nevyšlo. Patrik byl v lázních v zimě. Proto se letos budu moc těšit. Dlouhou dobu jsme se už neviděli….

S těmito myšlenkami jsem došla do kuchyně, uvařila si kafe a začala přemýšlet,co všechno si vezmu tentokrát do lázní s sebou. Týden utekl jako voda a já konečně s kufrem v ruce a mojí nepostradatelnou průvodkyní a kamarádkou kytarou vystoupila z autobusu ve známém lázeňském městě.

Patrik na mne čekal před lázeňským domem. Nebylo si ho možné nezapamatovat. Jeho postava se mi téměř okamžitě do detailů vybavila. Nejen pro jeho nezbytné francouzské hole. Jeho vytáhlá hubená postava a krásné hnědé oči, vystupující z vysokého čela se za ty dva roky ani trochu nezměnily.
„Vítám tě…“, Patrik se usmíval.
„Koukám, žes kytaru nezapomněla, a to je moc dobře“. Zlehka mne políbil na tvář. Jako zkušený harcovník mne obšírně seznámil s tím, jak to teď v lázních chodí. Novinkou bylo, že poblíže lázní si bylo možné zaplatit projížďku na kobylce, jejíž majitel tyto služby nabízel za úplatu jako součást léčby – hypoterapii.
„Byl jsem tam v minulém týdnu dvakrát a je to skvělé“, informoval mne.
„Víš, jak to miluji. A pohled z koňského hřbetu – zažilas to někdy? To je prostě nádhera… A pohladit koníka po jeho neuvěřitelně jemném chřípí, když od tebe očekává kostku cukru, snad ještě větší!“
„Na koni jsem nikdy neseděla. Nevím jestli to zvládnu“, řekla jsem pochybovačně.
„Určitě! Naučím tě. Langrinka je skvělá kobylka. Neublížila by ani kuřeti, víš?“.
Pomalu jsme došli až do lázeňského domu. Nevím, zda to byla jen náhoda, ale lázeňské pokoje jsme měli vedle sebe.
„To je fajn, viď?“, otočila jsem se na Patrika.¨
„Hm. Budeme mít k sobě blízko“, otáčel se a zavíral dveře svého pokoje.

Pomalu jsem ukládala věci z kufru do vestavěné skříně. Pokoj byl vkusně zařízený. Široká válenda, uprostřed stolek, dvě pohodlná křesílka a v rohu na zdi televize.
„Před rokem to tu nebylo“, konstatuji s potěšením. Na večery jsem si však v duchu plánovala docela jiný program.
„Bože, jak bych si přála, aby se moje přátelství s Patrikem změnilo v cosi jiného, intimnějšího…“ To byl můj tajný sen, aniž jsem tušila, zda bude opětovaný i druhou stranou.
V následných třech dnech nás oba pohltil „lázeňský kolotoč“. Po snídani jedna procedura za druhou. Dopoledne masáže, cvičení, pak oběd, odpolední procházka a plavání v bazénu s krásně teplou vodou, večeře. Kdo zažil, ví, že v prvních dnech je to nejhorší. Ztuhlé svaly bolí a člověk má jediné přání. Lehnout a spát. Proto jsme se s Patrikem na mém pokoji sešli po prvé až o víkendu. Byl krásný letní večer.Usadila jsem se v křesílku. Patrik odkudsi vyčaroval láhev vína a svoji nepostradatelnou kytaru. Nalil mi do připravené sklenice a usadil se naproti mně.
„Tak jakou si dáme, Ilčo?“, zeptal se a začal hrát….
Nejdřív jsem bez dechu poslouchala. Později jsem se přidala zpěvem a svou znalostí několika kytarových akordů. Ty sice pro moji potřebu postačovaly, ale s kvalitou Patrikovy hry se nedaly srovnávat.

Bylo už dlouho po půlnoci, když Patrik dohrál poslední píseň. „Každá trampota má svou mez“, v jeho podání na mne hluboce zapůsobila. Nevím, jak se to stalo, ale najednou jsem ho dlouze políbila. Neprotestoval. Objali jsme se. Pocítila jsem velký příval citů, téměř až k bolesti. Byla jsem šťastná. Zadíval se na mne dlouhým pohledem a znovu mne políbil. Pak se těžce zvedl z křesla a na moji otázku, zda za ním zítra večer mohu přijít, kývl a odešel do svého pokoje. Usedla jsem na svoji postel. Hlavou se mi začala honit spousta myšlenek, včetně těch pochybovačných.
„Ilono neblbni. Zkazíš tak dlouho trvající přátelství. Přece víš, že takovéhle vztahy nemají budoucnost, zadrž!“ Tak mi radilo mé druhé já. Ale pocit štěstí byl natolik silný, že jsem o tom odmítla dál přemýšlet.

Ráno jsem se probudila poměrně časně a okamžitě mne napadlo, jaké asi bude setkání s Patrikem za denního světla. Nebyl to všechno jen sen? Když jsme se setkali cestou do tělocvičny, krátce jsem ho políbila. Neprotestoval, ale ani to nijak nekomentoval. A co pro mne mělo být už teď varováním, ani se nesnažil mé city nějak oplácet. Vysvětlila jsem si to sama pro sebe. Také asi bojuje s rozpory svého svědomí, zda zaměnit naše přátelství za lásku…

Večer jsem za ním se svou kytarou přišla do jeho pokoje. Bylo to všechno jako přes kopírák. Opět jsme se nedostali dál, než k několika polibkům. Přes den jsme byli každý sám. Měla jsem dojem, že Patrik se mi záměrně vyhýbá. Že by se za moje kulhání styděl? Nemohla jsem tomu uvěřit. O víkendu jsme se odpoledne sešli na smluvené schůzce u Langrinky. Byla to opravdu krásná grošovaná kobylka. Zaplatili jsme majiteli a s jeho a Patrikovou pomocí jsem se vyškrábala do sedla. Sama se dnes divím, jak jsem se na koni udržela, ale bylo to tak. Horkost koňského těla mne prohřívala od konce páteře až do hlavy a bylo to opravdu příjemné. Musela jsem dát Patrikovi za pravdu. Pohled ze hřbetu koně na oranžovo žlutý kotouč právě zapadajícího slunce byl opravdu strhující. A když už jsem na kobylce seděla po několikáté a poddala se rytmu pohybujících koňských boků, dotkla se hřívy, až jsme oba splynuli téměř v jeden celek, z hlavy odpadávaly všechny rušivé myšlenky na Patrika a jeho zvláštní citový vztah ke mně, který jsem sama pro sebe nazvala „neláskou“.

Po návratu na pokoj však situace pro mne byla čím dál tím bolestivější. Patrikovy něhy zřetelně ubývalo a já přesto, že mně bylo stále hůř a hůř, se nedokázala zbavit pocitu své marné lásky. Další dny probíhaly stejně. Večer jsme se scházeli na pokoji a prožívali společné hudebně-intimní chvilky. Přes den byl každý sám, nebo v jiné společnosti a o moji přítomnost Patrik vyloženě nestál. Dával mi najevo svoji nezávislost. Postupně i večerní něhy ubývalo.

Nadešel poslední společný lázeňský víkend. Venku pršelo a tak jsme se s Patrikem opět sešli v mém pokoji. Byla jsem odhodlaná se na všechno zeptat. Nechápala jsem, proč se mi vyhýbal. Vždyť přece byl také postižený, jako já. Proto jsem tenhle důvod vyloučila. Že by měl nějakou jinou? Tohle jsem musela připustit. Na rozloučenou jsem koupila několik obložených chlebíčků. Pro tentokrát jsme vynechali alkohol. Patrik jej stejně s ohledem na svoji nemoc měl od lékaře zakázaný. Uvařil čaj a usadili jsme se naproti sobě.

„Co je s tebou? Dnes jsi nějaká zamyšlená, vážná. Děje se něco?“. Patrikův hluboký sametový hlas mne vrátil do současnosti, protože myšlenky jsem měla roztoulané hodně daleko.
„Nic, to bude v pořádku“, lhala jsem, neboť najednou mne opustila odvaha všechno vyřešit hned, tak říkajíc bez diplomacie.
„Je ti líto posledního večera? Všechno má svůj konec, co naděláš. Tak jakou si dáme? Která byla po celou dobu ta naše nejoblíbenější?“, snažil se Patrik naladit tu správnou atmosféru.
Nezbylo mi, než kousnout do tohoto kyselého jablka.
„Obávám se, že dneska mi asi do zpěvu nebude. Potřebuju s tebou mluvit“.
„Co je? Stalo se něco?“, nechápal, co mám na mysli.
„Ty nevíš? Trápíš mě a nevíš? Zjevně se mi vyhýbáš, přes den o moji společnost nestojíš a teď děláš, že nevíš? Slibovala jsem si od našeho vztahu trochu víc. Ale asi marně…“.
Tak a bylo to venku. Musím říci, že v tom okamžiku se mi znatelně ulevilo i když duše zůstala stále bolavá. Čekala jsem jen na Patrikovo vysvětlení.
Dlouho mlčel, jako by nevěděl, co mi má říci. Pak se zhluboka napil čaje a přisedl ke mně blíž.
„Ilčo, vím, že sis slibovala od našeho vztahu více. Také k tobě cítím sympatie. Ale prostě a jednoduše řečeno – podle mne je nemá cenu rozvíjet a já se toho i bojím. Proto jsem tak zdrženlivý. Nechci ti ubližovat. Podívej. Dobře víš, jak na tom jsem. Zatím chodím pouze o holích. Zatím…“. Odmlčel se.
„Ale já“, chtěla jsem dodat, že bych se o něho vždycky starala, ale položil mi ruku na ústa a pokračoval.
„Sama nejlíp víš, jak tahle nemoc končívá. Nechtěl bych bejt stoprocentně závislej na jediné milující osobě. Je to krutý, věř mi. Nejsme již nejmladší a proto si nemusíme mazat kolem huby nějaký med, promiň. A obráceně by to bylo stejné. Ani ty nejsi bez potíží a také nevíš, jak se tvoje nemoc dále rozvine. Ale za to já vím, že kdyby došlo na lámání chleba, tak já se svou chorobou bych se o tebe rozhodně postarat nedokázal. Nechtěl bych takový stav zažít, na to tě mám moc rád. Odpusť mi, že to říkám takhle bez obalu. Ale v našem případě to ani jinak nejde. A potom, jsem už zvyklý být sám. Mám svá pravidla, své zvyky, svůj byt, svoje zcela samostatné zázemí a nedovedu si vůbec představit, že tato moje nezávislost by se měla nějak změnit. Proto jsem při našich společných večerech postupně docházel k závěru, že nechci zkazit naše dosavadní vztahy a změnit naše dlouholeté a pro mne krásné přátelství v nějaký jiný cit. Promiň mi to, jestli můžeš a zůstaň dál mou kamarádkou, které je možné svěřit i to největší tajemství….“.

Poslouchala jsem beze slova a do očí se mi draly slzy. Ten večer skutečně na zpívání nedošlo. Oba jsme byli příliš rozechvělí a uvědomovali si, že život není peříčko. Rozloučili jsme se dlouhým polibkem a objetím a já Patrikovi poděkovala za jeho otevřený postoj k životu a za zachované přátelství ke mně i do budoucna. Druhý den ráno Patrik odejel a já v lázních strávila ještě týden.

Domů jsem se vrátila sice nabitá fyzickou energií, ale s unavenou duší. Trvalo docela dlouho, než jsem se vyrovnala s tím, že mezi mnou a Patrikem opravdu láskyplný vztah nebude. Vyčítala jsem si, že hned na začátku jsem neposlechla své druhé já. Ale čas zhojí každou bolest a zvládla jsem to. Takový je už osud. A mnohdy nejen nás, handicapovaných…

přidáno 16.10.2008 - 11:24
Posledních šest.

Jsem jen skromný písař básní
slůvek pár, rým a dost
v povídkové spleti třásní
nezvaný jen bývám host
O lásce psát co vznikla v lázních
či v kamionu kabině
ač přítelem jsem point jasných
slov vyhýbám se lavině

To poučení jemně šité
že vždy nelze jíti rovně
když zákon brání rozletu,
zná kamery oko skryté
střežící vždy neúprosně
regál v supermarketu

Svatba, kde trabant byl svědkem
z drastických vyrostla chvil,
tři tečky dám za dovětkem:
benzín se v lásku proměnil...
K té lásce už jenom krátce
k horšímu než příjde změna,
nerozhodná na křižovatce -
ve fontáně je utopená

Na závěr pak a to chválím,
jedna z moudrých příjde rad
bez výjimky, nejen mladým:
slavit, ale nechlastat!!!
přidáno 08.10.2008 - 12:24
Díky, Ivanko. Tvůj komentář mě rozesmál, ale jsem moc ráda,že se Ti to líbilo!
přidáno 08.10.2008 - 10:08
Tak tomu já říkám, udělat z mála hodně, nebo-li z malého popěvku, symfonii! Paráda!!!
přidáno 07.10.2008 - 20:28
opět příběh, který je v každé větě přímo prosáknut lidskostí... díky

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
LÁZEŇSKÉ INTERMEZZO : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : PŮLNOČNÍ ODPUŠTĚNÍ
Předchozí dílo autora : NEBYLA TO CELÁ ŽENSKÁ

»jméno
»heslo
registrace
» narozeniny
GreenEyes [13], Vlaďka [13], Trdlo [13], prostějanek [13], kleirin [10], knut [8], Jakub Barcal [7]
» řekli o sobě
kmotrov řekl o GULI :
Kdyby byl GULI můj soused, chodili bychom na terasu na točený, v odpařujícím se večeru četli svoje básničky a dohadovali se o Bohu-Nebohu. Bylo by to docela fajn.
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

IPad Pro

Na velkém iPadu Pro vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2020 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku