konec první části
přidáno 03.10.2008
hodnoceno 0
čteno 845(4)
posláno 0
Hrad byl obklopen mlžným oparem. Ve vzduchu byla cítit všudypřítomná zima a mráz. Od jezera se odrážely odlesky skal, na které chabě dopadaly paprsky oranžového slunce, co vystrkovalo svou velkou hlavu za obzorem. Serenus se probouzel a opět ho vítala tak známá a omamná vůně zázvorového vína a anýzu.
Postel s nebesy, v níž ležel, se vzdušně zachvívala v průvanu vedoucího z otevřeného okna. Světle modré hedvábí se tvářilo spíš jako lože z pavučiny, ale nebyla v něm zima. Serenus se zase probouzel do toho podivného světa, který mu ale vlastně připadl jako druhý domov.
Do kruhové komnaty vešla ona. Na sobě měla dlouhé pavučinkově fialkové šaty a její oči si jej ametystovým žárem měřily. Propalovaly jej jako by byl jen kouskem papíru. Hrála si s ním, víla, mučila jej všemožnými slastmi a touhou. Ale mnohokrát nevěděl, zda to není jen jeho sen.
Přešla ode dveří ke stolku, na němž stál džbán a natrhané pruhy hedvábí. Vzala je odnesla k Serunusovu loži. Najednou byl zraněný. Anebo byl už od začátku? Co se mu stalo, že má břicho, hruď a ramena zbičované a potrhané? ... začala mu omývat rány.
„Byl jsi pryč celou noc, můj pane,“ šeptala mu tiše a při tom mu do ran vtírala jakousi mast, která zpočátku pálila a otupovala svaly, ale pak působila konejšivě a rozlévala mu do celého těla teplo.
„Bloumal jsi horami. Došel jsi až k moři. Nesmíš příště vstupovat do města, lidé by tě zabili, kdyby věděli, kdo jsi. Mí sluhové tě našli a přivedli zpátky. Musím ti ošetřit, rány, pane, abys mohl opět vstát.“
Serenus zvrátil hlavu dozadu a prudce stiskl víčka, jak jej prvý dotek masti pálil. Vše se mu míhalo v paměti, nic si nepamatoval. Komnata se točila.
„Kam jsem šel?“ zadrmolil.
„Našli tě po pás v moři s rozpaženýma rukama. Volal jsi na někoho, můj pane, ale jazykem, jemuž jsem nerozuměla.“
„Moje sestra ...“ zaúpěl a pokusil se vstát. Strhla ho zpět a vetřela mu mast do hlubší rány na břiše.
„Nemáš sestru, můj pane. Žiješ tu už dlouho, tvá rodina zmizela už před lety.“
„Řekni mi ... kde to vlastně jsem?!“ Byl zmatený a bolest mu rozpalovala hlavu a svalstvo. Nemohl přemýšlet. Něco postrádal. Někoho.
„Jsi za Hrází, můj pane. Na Diamantu.“
„Cože? Ten hrad u Diamantových skal? Kdo jsi? Proč mě tak mateš?"
„Pane, uklidni se, zde jsi v bezpečí,“ řekla jen a to bylo vše. Pak upadl do dalšího dlouhého spánku. Ve snech se mu míhala šedočerná obloha mezi rudými listy salazamů, bolest v nohou a pálivé oděrky od pichlavých popínavců s jedovatými trny. Mísila se mu vůně jehličí a anýzu. Jehličí a anýz. Anýz a jehličí. Stále dokola. Pozbýval už sil. Byl štvaný kýmsi kamsi. A netušil proč. Někdo si s ním hrál. Hnal ho. Mučil. Pomalu, ale jistě, zabíjel.
Musel utíkat dlouho. Nesmírně dlouho. Chodidla měl rozdrásaná. Svaly mu tuhly. Nezbývalo mu sil... Sereno!

Když se probudil podruhé, byl v Lestuamu. Nad ním se skláněla Aurora a něco tiše mumlala. Cítil se lehce, jeho mysl byla otevřená, tělesnou bolest necítil. Rozlepil oči.
„Auroro...“ zamumlal.
„Serenusi, já vím, co mi chceš říct.“
„Jak..jak jsi to odkázala?“
„Teď musíš ještě chvíli odpočívat, až tvou mysl vyčistím, budeš hodně spát a pak ti vše řeknu.“
„Dobře ... dobře,“ zabručel a zavřel oči. Vše se s ním hned zatočilo a on cítil, jak se propadá do slastných hlubin tmavého spánku beze snů.

Poznával tu místnost. Jednoduché omítnutí kruhového prostoru, kolem byl rozestavěný nejpotřebnější nábytek, vše bylo malé a prosté. Úzké okno bylo otevřené a bílý závěs se sem tam zavlnil v líném větru.
Naproti jeho posteli seděla v křesle žena, bledá a hubená skoro jako duch, v rukou držela velkou tlustou knihu a skoro ani nevnímala, že se Serenus probral. Dokonce ani nezvedla oči.
„Sereno,“ zachrčel. Měl sucho v krku, musel spát velmi dlouho. Viděl trochu rozmazaně, chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že v křesle před ním nesedí jeho sestra, ale Aurora. „Auroro.“
Aurora se trhnutím probudila a s vyjeknutím přiskočila k Serenusovi. Podala mu sklenici s vodou.
„Ach, Serenusi, už jsem myslela, že se ani neprobereš. Přestávali jsme doufat.“
„Auroro, co se stalo? Vůbec nic nechápu..“
Aurora se posadila k němu na postel a chvíli se zarytě dívala do země. Pak si povzdechla. „Víš, Serenusi, je toho hodně, co ti musím říct.“
„Potřebuju to vědět, Auroro..“
„Nevím, jestli na to máš dost sil..“
„Mám.“
„Ale Serenusi..“
„Mluv už konečně!“
„Dobrá,“ kývla Aurora a také se trochu napila. „Všechno začalo, když si Nevenina dcera, tedy jedna z mnoha jejích dcer, víla ze Severu, umanula, že tě musí mít. Všechno jsem to viděla v tvojí mysli, kam na čas uchýlila svou mysl i ona, aby tě přivlekla k ní na Diamant.“
„Takže ta chůze lesem, ta zbořená katedrála, laň....to všechno způsobila ona?“ skočil jí Serenus zmateně do řeči.
„Ano,“ potvrdila mu kývnutím a pokračovala. Mluvilo se jí těžce. „Zřejmě tě chtěla okouzlit, chtěla, aby ses do ní zamiloval, proto ti otravovala mysl různými vidinami a sny, vytvářela ti v hlavě iluzi, že žiješ jinde, na jejím hradě, a přitom jsi ležel v lese a spal. Chtěla tě tak přilákat. Miluje tě, ale ty se jí nesmíš podvolit, Serenusi. Málem tě připravila o život, když tě chtěla pomocí kouzla přesunout za Hráz. Už jí to nesmíš dovolit.“
Serenus chvíli mlčel a snažil se trochu se rozpomenout. Takže to byla víla? Ta dívka, která ho ošetřovala v tom neznámém hradu? Ta nádherná bytost, která mu darovala plášť? Už tehdy k ní zaplál citem. Vybavil si jedno z jejich milování v lese. Viděla Aurora i to? napadlo ho. Ale k čertu s tím. Chtěl ji zas vidět. Ano, měl by se za ní vypravit...
„Serenusi?“ zamračila se znepokojeně Aurora. „Na co myslíš?“
Serenus jako by se probral a zjistil její přítomnost. Zamračeně vstal z postele a začal horečně sbírat několik košil a váček s několika mincemi.
„Co to děláš?!“zakřičela rozzlobeně Aurora a vyskočila z postele. „Co si sakra myslíš, že děláš?“
„Jedu za ní. Každý máme svůj osud. Ona je ten můj, teď to vím.“
„Serena ti to nikdy neodpustí.“
„Já vím. Ale třeba mě pochopí. Jednou.“ Hodil do brašny poslední nezbytné věci, připnul si k pasu mervel, přehodil si přes ramena plášť a prošel kolem zoufalé Aurory ven na chodbu. Slyšela už jen, jak rychle schází po schodech a pak se jeho kroky ztratily v tichu spícího hradu.
Po celých devatenáct let ho nikdo nespatřil.

Hnal se s větrem o závod širokou plání k Umučeným kamenům. Už projel Šíjí, ke Kaarneyolu se raději ani neohlédl. Minul Trojstěžníkov a hnal se dál k vysoké mase černých kamenů. Prý tam vede skrytá chodba podzemím až za Hráz. Prý má východ za jezerem, na Diamantu.
V uších slyšel hučet vítr, zvony, píšťaly, jako kdyby jej doprovázely na cestě za osudem.
Když stanul před Umučenými, připadal si malinký jako pijavice. Vysoké, černé hrubé kameny. Ve vrcholcích splývaly se stmívající se fialově ocelovou oblohou. Šel z toho strach. Ne, strach ne...spíš respekt. Ale i přesto se Serenus vydal do útrob skal na hřbetě svého šedáka, mervel pevně svíraje v pravé ruce.
Kde mohl být? Kde jen mohl být? Snad za nějakými skrytými dveřmi? Možná měl nejdříve zajít do knihovny, aby se v některé ze zakázaných knih dozvěděl, jak staří druidové Zwollenské pasti a Jitřních Blat začarovali vchod do tajného tunelu. No, ale na to bylo už pozdě. Ani už neočekával, že by jej našel, když jeho šedák zaržál a zůstal stát na okraji hluboké propasti. Na dno bys nedohlédl, ztrácelo se v černočerné tmě, kdesi v hlubinách země.
„To je ono,“ zamumlal si pro sebe Serenus a sklouzl ze sedla. „Myslím, že se budeš muset vrátit, Sino,“ promluvil k šedákovi a podrbal jej za uchem. Kůň si odfrknul a čumákem strkal Serenusovi do břicha, chtěl se rozloučit. Měl svého pána tak rád.
„Dobrá, Sino, tak už utíkej,“ sundal si ze sedla brašnu a pak plácl šedáka pláštěm do hýždí. Sino se rozjel ven ze skal a Serenus osaměl.
Chvíli přemýšlel, jestli je to správné, obcházel po okraji propasti. Ale dlouho se nerozmýšlel. Roztáhne křídla a spustí dolů jako plachtovka. Ale proč mu nejdou roztáhnout? Ti druidové asi dobře věděli, jak si vstup za Hráz ohlídat. Dobrá, rozhodl se. Ovázal si brašnu pevně přes rameno a kolem pasu a skočil do propasti jako by skákal šipku do vody.
Padal snad neskutečně dlouho. Cítil, jak jej tíha brašny stahuje, jak mu přidává na rychlosti. A pak najednou....nepadal, vznášel se v obláčku prachu. Ve vzduchu se podvědomě otočil, aby byl nohama dolů a sestoupil na dno. Při nádechu ho udeřil pach hniloby a vlhko. Vytáhl svůj mervel a rozsvítil ho.
Všude rostly krápníky, tak trochu si připadal zpátky na Ztraceném mlžném ostrově. Ale tady to bylo jiné, tady se začínal jeho život. Ze dna propasti vedly dvě chodby. Musel chvíli přemýšlet, než uslyšel tichý hlas. Radil mu, aby hodil do vzduchu mervel a ke které se otočí špičkou čepele, tak druhou chodbu si má vybrat. Podivné, pomyslel si Serenus. Ale v posledních měsících se dělo tolik podivných věcí, že bez váhání udělal, co mu hlas řekl. Hrot mervelu se zastavil u levé chodby. Podivné, řekl si, neboť levá strana byla vždy považována za zrádcovskou, meč se většinou držel v pravé ruce. Levou ruku používali pouze písaři a šarlatáni.
Serenus se nakonec zamračeně vydal pravou chodbou. Cítil, jak v ní letí průvan a nese s sebou kapky mořské soli, cítil pach hniloby, všude okolo. Ale šel dál. Ač mu byla zima. Ač měl brzy plášť i veškerý šat mokrý. Šel, protože si myslel, že je to správné.
Šel, dokud se neztratil ve tmě.

ikonka sbírka Ze sbírky: Bouře v horách

Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Bouře v horách VII. : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Píseň pro Světlanu
Předchozí dílo autora : Bouře v horách VI.

»jméno
»heslo
registrace
» autoři online
Zitra
» narozeniny
Gabrielle Taroka [13], Jan Urban [13], Ayla [13], AnnA [13], steala [7], Naty526 [7], Ptr001 [6], Liliana [6]
» řekli o sobě
Mitzi řekla o LoveWillTearUsApart :
Byl jednou jeden sladký sen, který vlastně možná ani nebyl tak sladký... Na to, abych pohádku dokončila, nemám nervy, zbývá mi jich už jen na snění.
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

IPad Pro

Na velkém iPadu Pro vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2020 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku