Vlkodlak (pracovní název)

Alexandra se probudila brzy ráno zase potom strašném snu. Vstala z postele. Podívala se z okna, který měla hned vedle postele. Dívala se na les, pro ni byl neznámý. Znovu se musely stěhovat. Bylo jí 11 let a nepamatovala si, že by někde žila déle než rok. Vždy žily v krásných malebných městečkách v Americe. Tady poprvé cítila, že by zde ráda bydlela už na pořád. Tohle místo jí přirostlo k srdci. Hned jak si přečetla typickou americkou uvítací tabuli na kraji města.
Když sešla do kuchyně. Máma už stála nad sporákem a smažila vajíčka. „Dnes budeme mít míchaná,“ řekla a mrkla na svou dceru. Dobře věděla, že ty má nejradši. Hlavně když přidá do nich trochu pálivé chilli.
„Těšíš se na novou školu?“ zeptala se Sára, když vešla do kuchyně. Byla ještě rozespalá. Bylo vidět, že ani nebyla v koupelně. Což bylo normální. Sára nebyla moc ranní ptáče.
„Dnes se jdeš poptat do těch novin?“ zeptala se Thea. Když uviděla Sáru, která vypadal jako strašidlo. Všude jí trčely vlasy. Oči ještě zalepené od spánku.
„Jo,“ odpověděla ospale a rozmrzele zároveň.
„Už jsi ze školy skoro rok, takže začít pracovat je snad základ.“ Thea nebyla Sářina matka, ale poslední dobou začala Sára dost divočet. Vůbec se jí nelíbilo, jak teď vede svůj život. Jak ukončila univerzitu. Začala se flákat a vstávat, kdy se jí zachtělo. Nebylo výjimkou, že přišla z práce a ona byla ještě v posteli.
„A ty dnes jdeš do práce ne?“ odbila ji a trochu doufala, že tím pádem si lehne znovu do postele.
„To víš, že jdu. Tak se běž rychle nachystat, vezmu tě k místní redakci,“ nenechala se odbít. Sama dobře věděla, jak by to dopadlo. Takže změnila taktiku. Už to nebude, že ona si odjede a Sára si bude pospávat.
„A hni sebou vezeme Alex do školy. Ať hned první den nepřijde pozdě,“ snažila se Sáru popohnat.
Měli asi hodinu. Takže se Sára jakž takž dala do kupy. Bylo vidět, že tě pár měsíců flákání jí úplně odtáhlo od reálného života. Stejně měla dnes pohovor, kterém Thee neřekla. Nikdy si moc nevěřila. Nechtěla, aby Thea věděla o pohovoru. Kdyby se jí nepovedl strašně by se před ní styděla.
Upravit se aspoň trochu k světu jí trvalo dvakrát déle než předtím. Dokonce zjistila, že by mohla navštívit kadeřníka, protož vlasy jí vůbec neposlouchaly. Jelikož je měla kudrnaté, tak měla co dělat je nějak zkrotit. Vlastně se to ani moc nepovedlo.
Pohovor si domluvila, ještě před příjezdem sem. Slyšela od jednoho svého spolužáka, že místní šéfredaktor je legenda. Z počátku mu nevěřila, protože proč by někdo takových kvalit dělal v takovém zapadákově. Jako správná novinářka si to ověřila. Novinářkou chtěla být snad odjakživa. Proto si vybrala studium žurnalistiky. Byly to její nejlepší roky v životě. Nebyla na koleji vždy tam dojížděla. Jelikož nikdy neměly peníze nazbyt. To jí ale nikdy nevadilo. Thea se snažila vždy najít něco blízko, když musely opustit místo, kde jsme byly podle ní už moc dlouho.
Potom co ji Thea vysadila u redakce. Trochu znervózněla hlavně když viděla ve výloze svůj vzhled. „Na prvním dojmu hodně záleží,“ dumala, jak to zařídit. Podívala se na hodinky. Zjistila, že má ještě dvě hodiny čas.
Rozhlížela se po okolí, jestli neuvidí aspoň kadeřnictví. Vlasy byly teď více viditelné a zanedbané. Měla štěstí kadeřnictví nebylo daleko.
Po návštěvě kadeřnictví měla ještě čas zajít si do místní kavárny na šálek kávy. Káva jí vždy uklidňovala. Teď to potřebovala.
„Dobrý den, co si dáte?“ zeptala místní servírka.
„Dala bych si dvojité espresso.“
„Moc návštěvu tu nemáme. Jak se vám tu líbí?“ zajímalo servírku, když přišla s objednávkou. Byla vidět, že má dlouhou chvíli. Zákazníci se daly napočítat na jedné ruce.
„Líbí se mi tu,“ řekla Sára ze zdvořilosti. Nechtěla se moc vybavovat. Chtěla svou mysl soustředit na pohovor. Bude to její první pohovor. Byla strašně nervózní.
„Jak se tu dlouho zdržíte?“ ptala se dále.
„Před pár dny jsme se sem nastěhovaly,“ odpověděla. V duchu se modlila, ať to servírce stačí.
„Kam přesně?“
„Kolik budu platit?“ ukončila příval otázek. Bylo vidět, že servírka je dost zvědavá na to, aby ukončila rozhovor. Hodila do sebe šálek kávy, přitom si popálila jazyk.
Vydala se k redakci místních novin, kde jí čekal pohovor. Vstoupila do menší místnosti, než čekala. Vevnitř byly jen dva stoly a jedna místnost pro šéfredaktora.
„Přejete si?“ zeptal se bez pozdravu muž sedící u jednoho stolu.
„Dobrý den, mám tu domluvený pohovor,“ odpověděla nesměleji, než měla v úmyslu.
„Šéfe, máte tu pohovor,“ zavolal.
Sára byla z toho to výjevu úplně mimo. Tohle fakt nečekala. Ze dveří vykoukl muž ne moc v dobré náladě.
„Jakeu, o tomhle jednání jsme snad už mluvili. Aspoň před cizími se mnou jednej s respektem,“ zatvářil se ještě víc naštvaně. Podíval se na Sáru. „Pojďte do mé kanceláře,“ řekl a podíval se přísně na Jakea.
„Omluvte mého synovce. Matka ho moc dobře nevychovala. Je asi u nich normální pokřikovat po celém domě,“ jeho výraz zjihl.
„Dobrý den, jmenuji se Sára,“ začala, jak nejzdvořileji uměla.
„Omlouvám se. Dobrý den, jsem šéfredaktor Thomson,“ představil se.
„Máte s sebou nějaký životopis?“
„No vlastně jsem ještě nikde nepracovala,“ odpověděla a snažila se dívat co nejméně do jeho očí.
„Jakou máte školu?“
„Studovala jsem na univerzitě žurnalistku.“
„Dobře. Začít v malém městě si myslím je dobrý nápad,“ podíval se na ni. „Tak to s vámi zkusíme.“ Sára jen zamrkala. Tohle vůbec nečekala. „Jestli chcete začít už dnes. Není v tom žádný problém,“ byl na ni tak rychlý, že jen pokývala hlavou, že může. „Určitě jste si všimla, že redakce nemá zrovna velký rozpočet. Také nečekejte žádné velké články. Jake je tu fotograf já píšu články. Teď by to tedy mohlo být, že napíšete články. Já je zkontroluji. Máte štěstí tenhle víkend se koná menší akce. Tak se na ni vydáte a napíšete článek.“
S tím jí propustil z kanceláře. Sedla si ke stolu a studovala místnost. Jake se na ni usmál. Byl tak v jejím věku. První den byl spíš seznamovací. A také se Sára dozvěděla, že se moc nenadře.