Pátek - I.

Budík se ozval v půl sedmé.
„Ne,“ zamumlala jsem a překlopila se na druhý bok. O pět minut později znova. A za dalších pět. Teprve na pátý pokus jsem kapitulovala a pomalu se posadila. Pátek. Den, kdy se chce vstát nejmíň, ale musí se.

Noční košilka se na mě lepila, bradavky trčící v košilce na stojáčka, protože v ložnici bylo chladno. Protáhla jsem se, bosé nohy do studených pantoflí, hlavu ještě někde mezi snem a povinností. V koupelně se světlo rozsvítilo nepříjemně ostře, ale po chvilce se oči přizpůsobily.

Pustila jsem vodu, opláchla si obličej, pak celé ruce. Rozhodla jsem se, že si umyju i vlasy – měla jsem na to čas a možná i potřebu začít ten den s čistou hlavou doslova. Teplá voda z nich smyla zbytek ospalosti. Zabalila jsem je do ručníku, který jsem si stáhla na čelo jako turban, a na zamlžené zrcadlo prstem načrtla čáru jen tak, aby bylo vidět na sebe.

Vypadala jsem přesně tak, jak jsem se cítila – unaveně, ale nějak přítomně. Přesto jsem se usmála. Z čisté záchrany obyčejnosti.

V kuchyni jsem si pustila konvici a zatímco se voda vařila, prošla jsem si v hlavě dnešní rozvrh. Děti, třídní kniha, sborovna, úkoly, kopírka, možná schůzka s Lenkou po vyučování. Prostě pátek.

Káva voněla po zvyku a tichu.

Když jsem se vrátila do ložnice, postavila jsem hrnek na noční stolek a otevřela skříň. Hromádka oblečení, kterou znám nazpaměť – trička, mikiny, džíny, šaty, spodní prádlo. Nic překvapivého.

Otevřela jsem spodní šuplík a sáhla po spodním prádle. Prsty se mi místo bavlny dotkly něčeho jiného – chladnějšího, hladšího. Vytáhla jsem černé latexové kalhotky s dvěma dildy. Na okamžik jsem ztuhla, pak se pousmála. Zapomenutý dárek z rozlučky, který jsem po tom večeru prostě schovala do šuplíku a přestala o něm přemýšlet.

Teď tam byly. V rukách.
„Vy tady pořád jste,“ řekla jsem si polohlasně. Položila jsem je na postel a šáhla po bílých tangáčích od GirlsWithoutClothes s napisem "Nahota není hřích." Pohled mi zavadil o ten nápis. Co neudělat prostě něco jinak? Položila jsem bíle tanga vedle latexových kalhotek, ze kterých na mě koukaly dilda. Tenkrát byly super. Vzala jsem je do rukou a začala je oblékat.
Zvažovala jsem, jestli mám pokračovat. Ležely mi u kotníkú a čekaly, až je vytáhnu nahoru.
Ale ten den už měl od začátku pomalý rytmus a zvláštní náladu, ve které se dělají malé bláznivé věci, aniž by to člověk plánoval.

„Jen je vyzkouším,“ pomyslela jsem si a začala se oblékat.

Materiál byl chladný, když se dotkl kůže, ale rychle se přizpůsobil teplu těla. Bradavky mi z toho vzrušení stály, jako vojáci v budce na hradě v Praze. Táhla jsem latexky nahoru a cítila jsem vzrušení, jak latex klouzal po dobře oholených nohou ve včerejší sprše. Dilda se dotkly rozkroku. Povzdychla jsem si. Mám do toho jít?

Otevřela jsem vedlejší skříň, kde jsou schované sexy hračky a vytáhla jsem lubrikant. Kápla jsem si do ruky a namazala pečlivě obě dilda a utřela zbytky lubrikandu do stehna.

Čupla jsem si, vzala jsem dildo one, přejela jsem si s ním po kundě a začla zasouvat. S lubrikantem do šlo krásně a v čupu ještě lépe. Ani jsem nemrkla a dildo mi vyplňovalo dírku. Nádhera. Dokonale vyplněná. Anální bylo malinko horší, ale je to o hlavě, když chci, tak to jde. Pomale jsem obkroužila dírečku a zatlačila. Šlo to snadno, ikdyž anál moc nemusím, ale po včerejším análním mini kolíčku to šlo dobře.

Božínku, ten pocit naplnění obou dírek je úžasnej, ještě jak se ty dvě dilda třou tenkou stěnou mezi kundičkou a análkem. Usadila jsem kalhotky na místo a koukla do zrcadla, vzrušila jsem se. Tohle je prostě boží.

Přetáhla jsem přes ně džíny, natáhla tričko, mikinu, vyfénovala vlasy, nanesla lehký make-up. Když jsem se naposled podívala do zrcadla, vypadala jsem stejně jako každý jiný pátek. Jen já jsem věděla, že pod obyčejným oblečením mám svůj malý, tajný experiment, který mi neustále při pohybu připomíná, že dilda jsou uvnitř.

Sedla jsem si k oknu s hrnkem kávy a dívala se ven na probouzející se ulici. Nebe mělo barvu rozlitého mléka a světla z aut se míhala mezi domy. Dlaní jsem přejela po džínách a musela se usmát. Nikdo nic nepozná, ale já vím.

Vzala jsem kabelku, kabát a klíče.
Na chodbě jsem se na chvíli zastavila a zhluboka se nadechla. Ještě mám šanci to sundat.
Ten zvláštní den, kdy člověk ještě musí být zodpovědný, ale v hlavě už cítí víkend.
A někdy – i kousek malého tajemství, které patří jen jemu.

⸻

Ve sborovně to vonělo po kávě a papírech. Na stole hromada třídních knih, vedle zastrkané dopisy z ředitelství, mezi tím rozpis suplování, který visel vždycky u kopírky. Vzala jsem si svůj papírek a teprve pak si všimla zvýrazněného řádku.

„Tereza – suplování – tělesná výchova (hodina 3. a 4.)“

„No to snad ne,“ vydechla jsem.
Zvedla jsem oči. Kolegyně se smála od protějšího stolu. „Jo, máme rýmičku u tělocvikářky,“ poznamenala pobaveně.
„Já jsem si právě zamilovala ten pocit, že sedím,“ odpověděla jsem suše.
„Pátek. Ideální den na pohyb,“ dodala s hraným optimismem.

Sáhla jsem po rozvrhu a pro jistotu se ujistila, že to není omyl. Nebyl.
V hlavě se mi promítl celý harmonogram: místo klidné hodiny přírodovědy s dětmi v lavicích – tělocvična, běh, pohyb, převlékání… a já s vědomím, že mám pod oblečením něco, co se na cvičení rozhodně nehodí. To by ještě nějak šlo, ale já si nevzala kalhotky a převlékáme se ve sborovně.

Kunda se mi stáhla, asi podvědomí, aby mi připomnělo co tam mám. Co tam zůstane.

Vyučování ubíhalo a v hlavě pořád ta myšlenka.
„To zvládneš,“ říkala jsem si v duchu. „Je to jen dvouhodina. Děti budou běhat, ty budeš pískat.“

Když přišla přestávka, zamířila jsem do kabinetu, kde byly klíče od tělocvičny. Vzduch tam voněl po dřevu a gumě z podlahy, typická směs školní tělocvičny, která se nikdy nezmění. Na lavičkách ležely zapomenuté míče, síť na volejbal, staré švihadlo.

Stála jsem tam chvíli, přejížděla pohledem po prostoru a snažila se naladit do role. „Jasně,“ pronesla jsem nahlas, „jen běhání, lehká rozcvička, žádná akrobacie.“ Přejela jsem rukou v rozkroku, asi s pocitem, že je to sen.