Nervová dysregulace, nebo láska?

Občas vzpomínám na to,
jak je to mezi náma vždycky živý,
přitom -
dva roky pryč, skoro žádná normální věta,
a přesto -
narazíme na sebe a kolotoč se roztočí.

Občas mě to baví,
občas na mě dýchne touha po hloubce,
až se mi udělá mdlo.

Je mi blbě, když tě vidím,
protože je to živý
a přitom uzavřený.

Jako místnost bez oken,
kde vysává vzduch vysavač
a ty nemůžeš dýchat.
Každopádně - je to jedno.

Řekl jsi ne,
dokonce ne jenom jednou
a já stejně chtěla,
chtěla se nořit do toho pocitu
který se mezi náma vždycky vytvoří.

Proč ses na mě díval, když jsi mě nechtěl?
Proč jsi sebou vždycky trhnul, když jsem prošla kolem?
Když jsme teda podle tebe byli nic.

Jó jó, hypotézy...
A proto si už dáváš pozor. Abych si nic nemyslela.

Je mi blbě z našich neuzdravených nervových soustav,
protože nic jiného to není.
Žádná láska nebo chtíč,
jen nervová dysregulace,
z traumat, z hrůz,
kde můj systém pořád touží po uzdravení.

Tak jsme se na sebe nalepili.

Nenávidím tě a vlastně chápu.
Co s holkou, která se na tebe upnula,
a tys to prostě jenom neodhad?

Vyčítáš si věci, vidím ti to na očích,
a zároveň tě sere, že tě nenechávám chladným.
Že nemůžeš odolat mé myšlence, mé energii.

Zmítám se mezi tím
vzpomínat na nás s orosenýma očima,
nebo říct, že je to sračka.

Hm, proč to vůbec řeším?