Příběh vás zavede do úplně jiného světa. Do světa příběhu, kde všechno ožívá. Dobro však není všude... Docela dlouhé, spousta postav, ale každá je z ních velmí důležitá. Jenšpetka tajemství výjde najevo...
přidáno 17.09.2008
hodnoceno 0
čteno 960(4)
posláno 0
Kapitola první:
„Od nikoho pro nikoho“

Existuje jeden zvláštní velký a hustý les, který už před 350 lety lidé pojmenovali, jako les Mourth. V dětském jazyce to znamená, jako les příběhů. Moc lidí tento les nenavštěvují a tak je skoro celý zachován bez žádných změn.
Les Mourth už od prvního pohledu vypadá zvláštně, jakoby už tu stál miliony let.
Les tady jakoby ožívá, něco ho pořád udržuje tak v perfektním stavu a při životě.
Co se v něm skrývá? Je zatím velkou záhadou…

Den začíná. Sluníčko vylézá na oblohu a ozařuje tak jedno americké městečko, malé městečko Porteline. Městečko je malé, ale roztáhlé. Žije tu ani ne deset tisíc obyvatel, ve kterém žijí čtyři mladí puberťáci. Všichni chodí na stejnou školu v Porteline.Chodí na školu Lacina, která už tu stojí sto dvanáct let. Za těchto dlouhých let se na škole prostřídalo celkem šest ředitelů.
Jako prvním z nich byl docela známí profesor dějin Jorlan Estin, který byl na škole ředitelem velmi dlouho. Nastoupil tu ve svých už 41 let. Řediteloval tady neuvěřitelných dalších čtyřicet sedm let. Až do dob, kdy mu bylo nádherných osmdesát osm let, zemřel na stáří.
Zanechal však spousta spisů a potomků. Hned po jeho smrti nastoupil ředitelovat jeho syn, John Estin, kterému už bylo padesát osm let. Ten na této škole také dlouho řediteloval. Až třicet dva let, zemřel však ne na stáří, ale na zákeřnou tuberkulózu ve svých devadesáti letech.
Jeho syn však nebyl dalším ředitel. Spíše pokračoval ve snech svého otce.
John se hodně zabýval kreslením všelijakých map a mapek.
Po jeho smrti byl zvolen další nový ředitel, který jsem do města přišel až z Mexika, jenomže moc dlouho tu nevydržel. Ředitelem byl na škole jenom sedm let, potom jednoho se zabil při tragické autonehodě.
Po něm nastoupil, ještě dnes žijící vzdělaný, bystrý a chytrý Mattew Ande. 5editelovat nastoupil ve svých dvaceti sedmi letech. Na škole udělal hodně dobrých věcí. Když pak ale po sedmi letech ředitelování tady pustil Dana Anaje, kterému bylo třicet osm let let. Jeho rodiče jsou Rusové, kteří se tady do Ameriky přistěhovaly dva roky před narozením Dana.
Dan Anaj byl ředitel také docela dlouhou dobu. Na škole strávil více jak dvanáct let, odešel ve svých kulatých šedesáti letech. Proč?
Našel si a oženil se s jednou ruskou, která žije v Moskvě. Tam se také nakonec Dan odstěhoval.
Když mu bylo padesát jedna let, na v Moskvě ještě nastoupil jako ředitel na jedné střední škole, kde řediteluje dodnes.
Po Danu Anajovi nastoupil bývalí žák ředitele Mattewa Andeho, a to Justin Jass.
Na škole strávil čtyři roky, když ho potkala velká havárie ve vlaku, kdy se těžce zranil a skončil v nemocnici, kde strávil více jak jeden rok.
Teď je momentálně v domácí léčbě, které tráví o berlích.
Místo něho ho zastoupila jako jediná žena v dějinách této školy a to mladá (39 let) Elizabeth Mattov. Ta už je ředitelkou už tři roky. Ředitelka, poslední ředitelka, která patří na začátek celého příběhu, když tu se objevují naši čtyři hlavní hrdinové, Tom, Max, Adriana a nejstarší Jared.
Z nich jsou tu dva sourozenci a to Max (14) a jeho o něco starší sestra Adriana. Ti se hodně kamarádí s Tomášem (12) a také s velmi dobrým starším kamarádem a spolužákem Maxe, Jared Lessot.

Jared, to je takový chytrý průměrný žák, který po prázdninách nastupuje na střední.
Jared žije se svými rodiči o pár baráků dál, než ostatní jeho kamarádi. Jared žije se svými rodiči v rodinném domě v ulici washstreet. Rodiči Jareda jsou Stev a Katrin Lessotovi.
Max s Adrianou žijí o tři baráky dál, jejimi rodiči jsou Tom a Tesa Doullenovi, ti se tady do městečka nastěhovali před 16 lety, zatímco Lessotovi tu žijí už mnohém déle.
Posledním nejmladším kamarádem je Tom, Tom Talles. Ten žije směrem na západ o Lessotových, až v jedenáctém baráku, je to velmi hodná a laskavá rodina Tallesových.
Jeho rodiči jsou Setta Lucy.
Tom se hodně zajímá o kreslené příběhy, ze starých i nových dějin…

Tom si zrovna čte novou povídku, příběh s názvem Tellón. Tellón je jedno staré městečko, které se nachází hluboko v horách na jednom velkém kopci…
Když v tom zvoní telefon.
Tom rychle seběhne dolů po schodech ze svého pokoje, zvedne telefon a…
„Halo, u telefonu Tom“. „Je to kluk“ ozvalo se z telefonu. Byl to zrovna jeho otec, který volá z porodnice, jelikož Tomášova máma porodilo hezkého syna, jménem Braien.
Po tom, co Tom zjistil, že má malého bratříčka Braiena, ihned zaběhl za Jaredem.
Zazvonil a otevřel Jared.
„Mám bráchu. Mám bráchu“, pořád dokola opakoval s radostí Tom.
„Tak to je fajn, jak se jmenuje?“, zeptal se Jared.
„Braien“, odpověděl Tom. „A už to ví i Adriana?“, zeptal se Jared.
„Adria?“ takhle říká Adrianě. Mezi nimi to vypadá, jako by se měli rádi, ale zatím nikdo z nich neučinil první krok.
Tom to chtěl nějak oslavit. A tak navrhl noční venkovskou párty u „stromu Léta“-
Tenhle strom zasadili Tom, Max, Adriana a Jared před sedmi lety a to právě v létě.
Proto ho pojmenovali, jako strom Léta.
Den byl opravdu vydařený, spíše pro šťastného Toma. Velkou radost s toho měla i Adriana, jelikož ona miluje malé děti, ráda je totiž vozí v kočárku…

Všichni se tedy sešli v osm hodin večer u stromu Léta, kde už taky měli připraven oheň, jelikož v noci je tma a také trochu chladno.
Tomášovi kamarádi také dokonce přinesli pár menších drobností pro malého Braiena, štětkářka a plyšové hračky.
Potom se už pustili do večeře a to opékáním buřta. Noc byla opravdu krásná, bez žádných mráčku a proto bylo vidět na obloze spoustu hvězd na letní obloze.
Tom pak pronesl pár slov o malém Braienovi.
„Rok dva tisíce sedm v tohle městečku přineslo spoustu dětí, mezi nimiž je i můj bratříček Braien, který je už součásti nového příběhu, který si Braien vytváří, ale není tu jen jeden příběh. Je tu však další příběh, který určuje děj života…“, dokončil Tom.
„Hezký, hezký proslov“, dodala Adriana.
„no, znělo to tak trochu, alespoň já jsem to tak pochopil, jako příběh v příběhu.“Řekl Jared.
„Ano, možná ano, ale musíš tomu věřit, musíš být součásti příběhu, jako vítr, který vane vzduchem“, dořekl Tom.
Když v tom se z ničeho nic začal vát chladnější a silnější vítr, který hned pak zmizel.
Hned po tom z nebe “spadli“ čtyři hvězdy, které letěli zvláštně, jenom jedným stejným směrem a to směrem k prastarému a posvátnému lesu Mourth.
„Teď si přejte jedno přání“, řekl Jared…
„Už je hodně hodin, měli bychom jít už domů“, řekl Max.
„Ano, to máš pravdu“, řekl Jared, který se podíval na hodiny, „je čas jít“, dodal Jared
„Tak tedy zítra“, řekl Tom. Rozloučili se a šli domů.
Toma ale pořád provázel zvláštní chladný pocit, který nastal zrovna po jeho proslovu o příbězích.
Tom si vytáhl klíče z kapsy, zrovna došel ke dveřím a cosi spatřil na zemi.
Ležela tam jakási obálka. Tom ji sebral a odešel rychle domů, do svého pokoje.
Sedl si ke svému psacímu stolu a položil před sebe tu obálku.
Obálka byla, alespoň tak vypadala, celá ze zlata a byla od nikoho pro nikoho.
Jaký to zvláštní adresát…
Tom přemýšlel, jestli jí má otevřít, nebo nemá, ale zvědavost vyhrála a tak ji otevřel.
V obálce však ležela jakási velmi stará mapa. Tom se na ní podíval a začal přemýšlet, co má značit.
Trvalo mu to docela dost dlouho, ale nakonec jí rozluštil. Byla to mapa, která vedla přímo k prastarému lesu, lesu Mourth, v dětském překladu, jako les příběhů.
Tam prý leží jakási brána, nebo poklad s něčím moc drahocenným. Mapa poukazují až na druhý konec tohoto lesa, za kterým hned leží velké jezero Mott.
Tom si řekl, že hned na druhý den zaběhne za svými kamarády, poví jim a ukáže tu mapu, kterou našel ve zlaté obálce a pak se vydají do toho lesa…
Toma pak z ničeho nic se podívat na jednou smutnou povídku s názvem “Zrádce pána“. Je to tajemná stará povídka o dobrodruzích, kteří při svých cestách potřebují pomoc a další přátelé, ale před koncem této povídky se z jednoho přítele stane nepřítel, který se postavil dobrému králi světa, kterého pak následně zabil. Tím se rozpadla celá říše a dobrodruzi tam uvízli…
Tom neví proč, ho zrovna napadla tato smutná knížka. Jedno však věděl určitě a to, že zítra půjde, nebo půjdou na to místo, kde poukazuje ta mapa…

Kapitola druhá:
„Cesta do neznáma“

Slunce vychází a nastává další překrásný letní den. Je zrovna devět hodin a Tom se probouzí. Ihned si vzpomněl na včerejšek a hlavně na ten zlatý dopis a na tu mapu.
Tom pak ale začal přemýšlet, od koho by ten zvláštní dopis mohl být. Asi někdo chce, abychom tam šli a něco objevili, ale co?
Hned po snídani Tom zaběhl pro své kamarády. První se stavil u Jareda, tak asi v deset hodin.
Otevřel zase Jared. „No, co je“, zeptal se Jared.
„Neuvěříš, co se mi včera v noci přihodilo“, odpověděl Tom.
„Počkej, hned jsem venku“, řekl Jared a šel se obléci. Tom teda na Jareda počkal, než přišel.
„Tak co, co se děje?“, zeptal se Jared.
„Včera večer, když jsem chtěl zrovna otevřít dveře od domu, tak jsem na rohožce našel tohle“, ukázal Tom Jaedovi tu zlatou obálku a následně i tu mapu.
„Co to má jako být“, zeptal se Jared.
„Zatím to nevím, ale určitě to je mapa, která vede za ten prastarý es Mourth“, řekl Tom.
„Tak to je dobrý, kam má nás to dovést?“, zeptal se Jared, kterého to začalo více zajímat.
„Znáš ten les Mourth, v překladu, jako les příběhů?“, zeptal se Tom Jareda.
„No jasně, znám ho, co je sním?“, zeptal se Jared.
„Tam, za tím lesem, něco tam leží, co bychom tam neměli nechat“, řekl Tom.
„No, jak vidím, tak si ho asi prohlídneme, nebo snad ne?“, zeptal se Jared.
„Ne, máš pravdu, prohlídneme ten les“, řekl Tom.
„Ví už o tom Adriana a Max?“, zeptal se Jared. „Ne, ještě ne, ty jsi první, lae můžeme k ním zajít a říci o tom všem, alespoň by nás šlo více, bude sranda“, dořekl Tom a následně pak s Jaredem šli za Adrianou a Maxem.
Adrianě to neměli moc daleko, jelikož bydlí jen pár baráku od Jareda.
Když k nim došli, tak zrovna z baráku vyšel Max.
„Ahoj, co vy tu tak po ránu, jde se snad někam?“, zeptal se Max.
„Tak to máš teda pravdu, jde se někam“, odpověděl Tom. „Zavolej Arianu a přijďte ven“, řekl Jared. „Jo, počkejte tak patnáct minut“, dořekl Max. „Jasan“, odpověděl Tom a Jared.
„Kdy teda vyrazíme, co budeme dělat?Nabalíme si něco?“, optal se Jared.
„Asi ano, uděláme si takovou celodenní procházku, spíše výlet“, odpověděl Tom.
„Ok, to nezní špatně“, dodal Jared.

Po tom, co se tohoto dne setkali všichni čtyři, tak se dohodli, že dnes už je pozdě a tak na tu výpravu půjdou až zítra a také se tak stalo…
Další den, je znova jako vymalovaný. Modrá obloha, slunce svití, téměř žádný mráček. Je osm ráno a všichni čtyři se vydávají na dlouhou cestu hledání něčeho, o čem vůbec neví a vůbec, jestli tam něco je.
„Už tam budeme?“, optal se Max. „Ještě ne, ještě to je na dlouho, les je přece jenom větší, takže, jestli to něco má být na konci lesa, tak to ještě potrvá hodinku a půl“, odpověděl Tom.
Les ze vnitř vypadá opravdu o něco starší, než z vrchu. A navíc, je tu cítit zvláštní, takový prastarý, vzato příjemný vzduch. Prostě taková samá novota…
Zvenčí to vypadlo, jakoby tu moc zvířat nežilo, ale opak je pravdou. Polétávají tu různí ptáčci, různých velikostí. I srnky a jeleny tu nejde přehlédnout, jako dalších jiných lesních zvířat.
Čím blíže byli na konci lesa, tak tím víc les stárnul a také i zvěř vypadala staře…
„Tady se posadíme a na chvíli si odpočinem, co nato?“, zeptal se Jared, který se zároveň sedl na velký balvan pokrýt jemně mechem a kolem něho nádhernými rostlinami.
„Jo, dobrý nápad“, dodala Adriana a přisedla k Jarodovi, následně i ostatní dva, kteří byli překvapeni touhle překrásnou lesní přírodou.
„Tak co tu mám dobrého, chleba a kuřecí řízek s ledovým čajem, to ujde“, řekl Max
„tak to máš dobrý, já tu mám jenom chleba se salámem a s “teplým“ čajem“, dodal Tom, kdy se při tom posmívala Adriana s Jaredem.
„Jídlo je jídlo“, řekla Adriana. To jo, ale to moje…“, řekl Tom.
Po půl hodinové pauze se opět vydávají na cestu.
Po pár minutách cesty se však les začal znovu měnit v novodobý les, i zvířata jakoby omládli, když tu však se začali objevovat zvláštní zvířata, které v životě neviděli.
„Co to je?“, zeptal se Max. „Tak to vůbec nemám zdání“, odpověděl Tom.
„Zvláštní, co tento les v sobě ukrývá, mě to ani nepřekvapuje, vždyť v tomto lese nebyl nikdy nikdo“.Řekl Jared. „Tak to máš pravdu“, dodala Adriana.
Ostatní se zajímali o nový druh zvířat a ptáků, když v tom se zval Tom.
„A jsme tady, někde tu by to mělo být“, řekl Tom.
Všichni se pootočili a spatřili něco,co jakoby v životě neviděli. Tak překrásné jezero se zapadajícím sluncem?
„Slunce zapadá? Co je to za blbost, vždyť nejsme pryč ani pět hodin, natož dalších deset“, řekl Jared.
„Tak to je opravdu divný, jakoby jsme šli lesem celý den“, dodala Adriana.
„Ale to není možné, jedině, že by čas v tom lese utíkal mnohém rychleji, nebo, já prostě nevím“, řekl Tom.
„No, když už jsme tady, slunce zapadá, tak bychom se tu měli někde utábořit, domu raději nepůjdeme, bůh ví,co noc v lese chystá“, řekl Jared a ostatní s ním souhlasili.
„Ten poklad, nebo co to je, budeme hledat až zítra“, řekl Jared.
Po pár minutách měli tábor hotoví a přichystání ke spaní..
Je už tma, ohníček svítí a všichni jsou uloženi ke spaní. „Jeden z nás by měl hlídat, kdyby se doopravdy něco stalo“, řekl Tom. „Dobrý nápad, první hlídku si beru já“, řekl Jared.
Po Jardovy si to zamluvila Adriana a pak Max. Toma nechají spát, jelikož je mu teprve dvanáct let a byl by hodně ospalí pak…
Všichni už spí, až na hlídajícího Jareda, který v ruce držel svůj kapesní nůž, to kdyby náhodou.
Noc je opravdu černá, jenom měsíc svítí, který je v úplňku. Jared však v povzdálí něco slyší. Zvláštní šumění. „Něco tam je“, řekl si Jared. Ale nevěděl co a také to vědět radši nechtěl. Pořád to šumění bylo slyšet a také divné kroky. Že by srnka, či jelen? Myslel si Jared. Napětí opravdu houstlo. Jared byl však připraven na nejhorší, kdyby ho opravdu něco nebezpečného a hrozivého napadlo.
Někdo, či něco se dotklo Jareda, který se opravdu vyděsil k smrti. Už chtěl použít svůj nůž, když v tom. „To jsem já“, ozvala se Adria. „Jdu tě vystřídat“, dodala.
„Tak to mi opravdu nedělej, víš co se vůbec mohlo stát?“, řekl Jared. „Co něco se snad stalo?“, optala se Adria. „Ne nic, nic se neděje“, řekl už poklidem Jared, ale pořád mu však nedalo spát, co se tu onu noc tam v lese pohybovalo…

Dalšího dne se všichni probouzí s úsměvem ve tváří, jelikož ta okolní příroda a zvířata co se tu pohybovala, prostě nádherný pohled.
Hned po dlouhé snídani se vydávají hledat onen záhadný poklad, či co to je.
„Na té mapě není přesně, kde by ten poklad měl být?“, zeptal se Jared.
„Zřejmě ne, ten křížek, co označuje to místo pokladu je velmi nepřesné, nejde to z toho vyčíst“, řekl Max.
Po několika málo hodinách je znova slunce v poloze pěti hodin odpoledne, přitom Jared, Adriana a Max měli na hodinkách teprve osm hodin a to ještě neví, jestli osm hodin včera…
„Tak to vypadá opravdu divně, poklad nikde a čas utéká jako z vody. Tak kde to jen je“, řekl Jared a tak trochu už nervozity kopá do písku na pobřeží jezera.
„Auu, co to je, snad jsem si nezlomil nohu“, řekl zlostně a bolestně Jared, který padl k zemi.
„Co je, stalo se ti něco“, optali se ho ostatní. „Nevím, do něčeho, opravdu tvrdého jsem kopl, něco tam zřejmě je“, řekl Jared.
Ostatní se teda dali do hrabání písku, když tu náhle se zjevuje jakási divná stará truhla.
„To bude asi ono, našli jsme to, začali se všichni radovat. Dokonce i Jardovi se na tváři zjevil úsměv.
„A máte klíč?“, zeptal se Tom. „Cože, klíč, a kde ho tak mám sehnat“, zeptal se Max.
„Není to na té mapě“, optal se Jared. „To není“, odpověděl Tom.
„A co když to vůbec na klíč není a stačí to pouze otevřít“, řekla Adriana.
„Není zas tak blbá“, řekl a posmál se její brácha Max. „Víš co…“, řekla Adriana.
„Tak to tedy otevřeme, společně“, řekl Jared.
Všichni se tedy pousadili kolem té divné truhly, připravili se a pomaly jí začali otvírat, když v tom se z truhly začala zjevovat velká záře, která ozářila celé okolí.
„Co to je“, ptal se každý každého, „nevím“…
Po chvilce záře zmizela, byli však ještě tak trochu oslepeni tou záři. Pak oči pootevřeli více a to co spatřili, nikdy nezapomenou…


Kapitola třetí:
„Nový svět“

* * *
„Dobrý den, jak dlouho se už tady neukázali“, zeptal se jeden ze šerifů police, která pátrá po zmizelých čtyřech dětech. Jimi jsou právě naší hrdinové, dobrodruzi, kteří jsou momentálně úplně někde jinde…
„Budou to už tři dny“, odpověděli rodiče Jareda. „A nevíte, kam tak mohli jít, nebo kdo ji je mohl unést?“, zeptal se šerif Jeff. „Ne, to nevíme, vžitě se nám toto nestalo, nevím, co se jím mohlo stár“, odpověděla Jardova matka.
„Tak dobře, mojí muži a ostatní to tady všude dokola prohledají, budeme doufat, že se všichni vrátí v pořádku domů“, odpověděl šerif Jeff a odešel.
Všichni rodiče těchto dětí byli velice vyděšeny tím, co se jim zrovna přihodilo. Dokonce začali přicházet i někteří obyvatelé tohoto městečka a začali s hledáním pomáhat a více se rozhlížet po okolí, kdyby je náhodou objevili.
Jediné, co tu naší hrdinové nechali byl dopis, že se vypravili na celodenní výlet s předpokládaným návratem k večeru, ale nějak nepřišli. Připsali tam také to, že toto všechno je kvůli zvláštnímu dopisu a mapce, kterou našel Tom. Rodiče těchto dětí to začalo více zajímat, ale ovšem neměli kde začít pátrat, jelikož je adresát od nikoho pro nikoho a to je velmi divné…

O týden později se však přišla ukázat nečekaná návštěva s nějakými zprávy. Byl to mladý syn bývalého ředitele Mattewa Andeho a to Dan Ande.
Přišel tu, aby těmto rodinám, nebo aspoň jedné z nich sdělil nějaké informace o jejích mizením a tak trochu proč.
„Jenom se posaďte a mluvte“, řekla Jaredova matka Katrin. „No tak tedy dobře, ale bude to na dlouho a tak trochu zamotané“, řekl Dan. „Jenom mluvte, chci vědět vše“, řekla Katrin.
„Tak tedy dobře. Nevím jestli mi budete věřit, ale bohužel, zřejmě to je pravda. Potvrdilo mi to právě to zmizení těch pět dětí. Za tím vším stojí moc, síla a pradávná magie. To si nedokážu ale vysvětlit. Les Mourth v sobě skrývá mnoho mocného a pradávného. Je tam ukryta jakási truhla, kterou když otevřete, tak tím otvíráte pradávný, vzato velmi nádherný a kouzelný svět příběhů. Těch příběhů je tam hodně, to znamená, že až na jejím konci je cesta zpět do našeho světa. Přesně nevím proč tito děti tam museli jít.“ Zatím řekl Dan.
„Jenom pokračujte, zní to zajímavě“, dodal Stev, otec Jareda.
„Tak dobře“, odpověděl Dan a dále pokračoval. „Přejdu tedy k zřejmě hlavní postavě, kdo by za tím mohl vším být. Teď se ale držte, je to už bývalý, dokonce už mrtvý ředitel Jorlan Estin“, řekl Dan. „Co že? To je nějaká blbost, né? Ten je přece už sto let mrtvý, nebo snad ne?“, zeptala se Katrin.
„To máte pravdu, ale něco tu nehraje. Nikdo to sice neví, až na mě a dalších opravdu pár lidí. Po pěti letech, po smrti Jorlana byl jeho hrob prohledán, avšak Jorlan nikde. Prostě zmizel. Vůbec však není jisté, a nikdo to už nemůže dosvědčit, jestli doopravdy umřel. Jestli tedy zmizel, tak někde, kde určitě přežívá až do teď a zrovna potřebuje naléhavou pomoc. Když teda naléhavou, tak opravdu velmi naléhavou pomoc, jelikož on si nikdy z ničeho nedělá srandu, hlavně když jde o život. V tom dopise jsem poznal jeho rukopis...Něco se děje,někdo tu potřebuje pomoc, ale kdo a kde“, dořekl Dan.
„Počkat, počkat, jeho rukopis v dopise, jak to ale víte, když jste dopis nemohl ani vidět, nebo snad jo?“, zeptal se Stev.
„No, neříkám to rád, ale ten dopis jsem na Tomášovu adresu poslal já, jelikož dopis, ten zlatý dopis mi přišel dříve. Nevím proč, ale poslat jsem ho musel, i když jsem tak trochu tušil, že to není dobrý nápad“, řekl si smutně Dan.
„A to říkáte až teď, dopis jste poslal dětem a ani nevíte, kde je má ta mapka zavést a co tam na ně číhá!“, rozčileně říká Katrin.
„Promiňte mi to, ale jestli byli oni těmi vyvoleními, tak ten dopis dostat museli“, řekl Dan.
„Vyvolenými, o čem to zase mluvíte?“, zeptala se Katrin.
„To jsem vám neměl sice říkat. Jak bych to řekl, nebo spíše vysvětli.“Zapřemýšlel Dan.
„Nevím, sám si to neumím vysvětlit, přeložit, co to vyvolení pro ty děti znamená. Pomoct jím přímo nemůžeme, ale mimo jejích svět, jím bychom alespoň trochu mohli pomoci, sice ještě nevím jak, ale pracuji na tom“,odpověděl Dan a pak následně odešel se slovy, že je nenechá na pospas světa příběhů a že jím prostě pomůže…

***
Obrovská a silná záře zmizela, avšak všichni jsou lehce oslepeni a moc dobře nevidí. Když v tom se jejích zrak zlepšuje a to co vidí…
„Panebože, kde to jsme“, zeptala se Adriana.
„Tam kde předtím, asi ne“, odpověděl Jared. „Některé znaky tu jsou si podobné, ale jinač je to vše jiné. Jezero je sice jinačích tvarů, ale vzato ten les za námi, prostě jako předtím, možná trochu omládl“. Dořekl Tom.
„Vidíte to tam za tím jezerem, něco tam je“, řekl Max.
„To máš pravdu, vypadá to na velký zámek, či hrad“, odpověděl Jared.
„Tak tedy jdeme tam. Možná že někoho, nebo něco potkáme a tím zjistíme, kde to vlastně jsme“, řekl Tom. „Dobrý nápad, zpátky nevíme kam, radši napřed“, řekl Jared.

Okolní příroda kolem velkého jezera je opravdu krásná. Když v tom spatří něco, co ještě neviděli. Jakési mluvící malé zvířátko, podobající se na půl ježka a na půl zajíce. A ono to mluvilo, prostě nádhera. Bylo jich tu však další a další, co tu mluví. Dokonce i kolem létající hmyz si něco šušká, sice velmi potichu jemným hlasem, ale povídají si. Všechno tu je jako z ráje.
Po hodince cesty k neznámému zámku, či hradu naši hrdinové narážejí na jakou si osadu lidí.
Ovšem osada a lidé ve stylu středověkém a trochu starověkém.
Tito lidé, jak uviděli naše čtyři kamarády, tak se každý rozutekli do svých chýši a z povzdáli sledovali příchod, pro ně divných lidí s divnými věcmi na sobě.
Jared a Adriana chtěli navázat konverzaci, ale nikdo o ni neměl žádný zájem. A tak šli naši kamarádi dále k zámku. Spíše na půl zámek a na půl hrad. Divná kombinace, ale pohled to je krásný.
Cesta je ale začal být delší, než se z počátku zdála, jelikož ten zámek je na kopci, takže ještě další půl hodinka, hodinka k zámku.
Před zámkem se však začali už objevovat obytné chýše a domky, lidé si jich ani moc nevšímali, ale někteří zase až moc. Jeden z nich dokonce začal něco vykřikovat a pak někam rychle utekl, směr zámek.
„Snad se nic zlého neděje“, zeptal se Jared s úsměvem ve tváři.
Před bránou, která byla plně otevřena je však čekala nečekaná návštěva a to ozbrojená stáž, činicí pěti mužů v Šedých lesknoucí se kokových oblecích s velkými kopí v ruce. Jeden z nich však promluvil, kupodivu v angličtině.
„Páni a dámo, jste předvolání na královskou radu a následně zatčeni, o vašem osudu rozhodne jeden Arajských“, dořekl a šel. Naši hrdinové bohužel taky se slovy „Co znamená jeden Arajských?“, zeptal se Max. „Nevím, ale doufám, když už jsem tady, tak to poznám“, řekl Jared. „Královská rada, to zas tak špatně nezní“, dodal s úsměvem Jared.
„Víš co?“, řekla Adriana…
Za bránou zámku to vypadalo ještě krásněji, než zvenčí.
Nakonec se dostali ke dveřím, hlavním zámeckým dveřím, kde obsluha otevřela.
Za těmi dveřmi však byli další tři dveře, ovšem ne hned u sebe, jelikož to byla veliká místnost se spousty nádhernými ozdoby, obrazy a květinami.
Šli teda rovně, do prostředních dveří za kterými byli kulaté široké schody směrem nahoru.
Když došli až nahoru, tak se zastavili u dveří. Mezi tím Max dodal, že vyšli přesně sto schodů, když v tom se otevřeli velké dveře a za nimi byl obrovský a nádherný sál, kde na jejím konci a bocích jsou umístěny stoly. Přímo naproti však bylo královské křeslo, kde už zřejmě král, či princ zrovna usedl a to i s dalšími pány a třemi dámy.
Obhajoba začala kupodivu velmi rychle a to slovy.
„Odkaď vy jste a co jste zač, kdo vás poslal a proč?“ zeptal se rychle král, který se ani nepředstavil.
„No, víte, my ani nevíme, jak jsme se tady vůbec vzali a co tu děláme? Díváme se a kdo nás posla? My sami a mimochodem ´, vy jste?“, řekl a zeptal se Jared.
„Za to, co jsi řek bych vás mohl nechat rychle, či pomaly nechat zabít. Že to jsem ale já, tak já jsem mimochodem král Erol říše Anské“, řekl král, kterému by mohlo být už těch padesát, padesát pět let.
„Tak tedy jestli nevíte, odkaď jste se tady vzali, tak vám nasadím poslední možnost na vybrání,co a jak s vámi. Svolávám jednoho z Arajských“, vyslovil král Erol.
Napětí začalo opravdu růst. Když v tom se začali zjevovat zvláštní duté zvuky. Jakoby něco velkého přicházelo.
Když pak se otevřeli velké boční dveře, ze kterých vyšla sluneční záře, kterou clonila nějaká zvláštní postava, či co to bylo. Naši kamarádi neviděli, kdo a co to je, jelikož byli oslepeni slunečním zářením.
V tom ta neznámá věc hrubě promluvila.
„To jste vy, ti cizinci,co přišli okrást naší zem a následně ji zahubit? Nezaslouží si nic jiného než?“, v tom to dořekl a dále už nic…
„Co? Co si tedy zaslouží“, optal se nedočkavě král. „To ani já sám nevím, jejích činy jsou neúplné a skryté, nevíme přesně, co mají v plánu“, řekla skrytá postava divných tvarů.
„Kdo jste, ukažte svojí tvář a podobu“, řekl Max. „Zbláznil ses, můžou nás zabít a ty tu tak ještě začneš pitomě pokřikovat“, vynadal mu Tom.
Když najednou se neznáma osoba pohnula, dveře se zavřeli a pak…
„Kentaur, obrovský a starý kentaur“, řekl s údivem Tom. Max jenom zíral a řekl „co to je?“ „Ano, jsem kentaur, ne ale starý, my tak jenom vypadáme, ale konec všech slov a keců, jdeme, musím se poradit s mocnými“, řekl kentaur a odešel někam pryč.
Vojáci je potom znovu sebrali a odebrali je na opačnou stranu, než přišli.
Venku je už čekal kentaur ve svém speciálním oblečku. Nebyl tu však sám, byly tu ještě jakýsi čtyři mluvící větší jeleni, kteří vypadali opravdu hrozivě.
„Tak co, jste připraveni, nasedněte si na ty Erri a jdeme“, řekl kentaur a pomalu šel.
„Na Erri?To je zas co?“Zeptal se Tom. „To budou asi ti divní jeleni“, řekla Adriana.
Tak tedy na ty Erri nasedli a jeli…
Začalo se stmívat a na nebi se zjevovat černé mraky, bude asi pršet. Kam to ale naší hrdinové a kamarádi vůbec jdou? To se zatím neví…

Kapitola čtvrtá:
„Nový přítel“

Slunce zapadlo a nastala černá noc, která přinesla silný vítr a jemné mrholení.
Náš kentaur, který nás vede někam za „mocnými“ si rozžhavil svojí pochodeň a šel dál.
„Hej, promiňte, kentaure, mohl by jste nám alespoň říci, kam jdeme? A navíc, ještě jste se ani nepředstavil“, řekl Jared.
„Neříkám to všem, ale když vy jinač nedáte. Říkáními kentaur Aran, pocházím z této říše. No a jdeme, úplně někam jinam, že jsem řekl, jelikož vás já chrání“, řekl nečekaně Aran.
„Cože, vy nás máte chránit“, zeptal se Tom. „Vždyť jsme málem skončili někde, ani radši neříkám kde“. Řekl Max.
„To radši neříkej, budu se vám ještě mnohokrát hodit. Teď jdeme k pevnosti Unur, kde už čekají mojí lidé a přesněji vám zodpoví vaše otázky“, řekl Aran.
„A ta pevnost je kde?“ zeptala se Adriana. „Dva dyn a dvě noci a to ještě doufám, že nepůjdeme mnohem déle…“, odpověděl Aran.
„Nemohl byste nám alespoň trochu říci, co tu vlastně děláme a proč“, zeptal se Tom.
„Jste tu určitě kvůli truhle, kterou jste otevřeli, jestli, což pochybují že ne, tak se musíte dostat přes všechny říše až na konec. Ovšem v každé říši musíte nalézt tzv. klíč, kterým se dostanete do další říše. Nevím ale to, co vás, teda nás tam bude čekat. Ale kvůli něčemu tu jste a my se to snažíme vyřešit, proč.“Dořekl Aran.
„To nezní zas tak špatně“, řekl Jared a šli dále lesem v deštivě noci, kdy začalo více a více pršet. V lesích se za takového počasí pohybuje spousta dravých bytostí, jedna z nich je však sleduje…
Po chvilce se Errini začali cítit velmi znepokojeně, něco tu je, cítí to a bojí se toho.
„Co se děje“, zeptal se znepokojeně Tom.
„Tiše, ani slovo, nehýbejte se hlavně“, řekl Aran. „Něco tu je“, zeptal se potichu Max. „Hlavně nemluv“, odpověděl Jared.
Všude dokola se něco pohybovalo a začalo to vydávat divné zvuky.
„Dostřehu“, zvolal Aran. Errini nechali naše kamarádi postavit na zem, kolem nich se pak postavili do obranné pozice. To co však z nich vyšlo, vypadalo sice hrozivě, ale zato velmi obranné. Z těl Errenů vyšli ostré jehly, trčící ze všech stran. Dokonce i na nohách se jím zjevili ostré hroty, jako břitva.
„Co se tedy děje, před čím se to bráníme?“, zeptal trochu nejistě Jared.
„Doufám, že to není to, co jsi myslím“, řekl Aran. „A to mají být?“ zeptala se Adriana.
Když v tom ze všech stran z křoví vyšli hrozivě vypadající čtyřnohé stvoření, sice malých velikostí, ale vzato velmi vypasené. „Co to proboha je?“ Zeptal se Jared.
„To, čeho jsem se právě obával“, odpověděl znepokojeně Aran.
„My se nenecháme, je vás tady málo, takže radím vám, odejděte po dobrém, nebo bude zle“, řekl jim s jistotou Aran.
„Tak to nás ani nenapadne“, odpovědělo jedno z tvoření ostrým hlasem. „Předejte nám ty děti, slibujeme, že se jím nestane a vám taky ne, kentaure“, řekl s divným úmyslem jeden ze stvoření.
„Co oni jsou vlastně zač“, zeptal se Tom. „Jsou to černé šelmy,nejhorší ze všech dravých lesních zvířat. Kořist napadají v hejnech, někdy činicí až dvacet šelem“, odpověděl Aran.
„Aha, tak to jo, ale jak to, že jích je tu jen sedm“, odpověděl Jared.
„Nevím, jsou hodně chytří, zbytek může číhat opodál, jako záloha“, odpověděl Aran.
„My vám je nedáme, takže odejděte, než tady padnete“, řekl Aran.
„Tak to je bohužel špatná odpověď“ odpověděl jeden vůdce černých šelem, „smrt tedy vám“ dodal a rozběhli se směrem k dětem.
Vůdce z černých šelem zůstal opodál a sledoval, jak se jeho šelmy utkají s Erriny a jedním kentaurem. Ovšem vůdce šelem netuší, že tento kentaur patří k jedním Arajským.
Šest šelem chtělo prorazit obranu Errinů, ale nějak se jim to nedaří. Dvě šelmy se smrtelně nabodly na ostny a zahynuli.
„Tak to ne, zbytek, na ně!“. Svolal vůdce šelem.
Zbytek, nebylo jich zrovna málo, vyběhlo jich tak na třicet…
Teď tedy začíná pravý boj o přežití.
Kentaur mlátí a zabijí téměř jednoho za druhým, a přitom si něco sám pro sebe říká.
„Vy líné bestie, jste malý chlupatí křečci s ostrými tesáky jako tupý kámen“, řekl si s úsměvem Aran.
Jared a ostatní tomu boji jen přihlíželi, ale Jared a dokonce i Tom chtěli pomoci, ale žádnou zbraň neměli, tak jenom házeli opadalými klacky po těch šelmách. Nic moc, tedy…
Ale příval šelem pořad neustával. Přicházelo jích čím dál, tím více. Jeden z Errinu to neustal a padl k zemi. V tom se ale Aran opravdu rozzuřil na tolik, že svojí velkou sekerou se pořádně napřáhl a praštil ji o zem. Náraz byl tak silný a mocný, že se zjevila hnědě-modrá záře, která srazila k zemi všechny černé zlé šelmy.
Vůdce šelem se toho zlekl, tou mocí tohoto kentaura a řekl. „To není možné, ty jsi jeden z Arajských“, pravil vůdce a jakoby poklekl před ním k zemi.
Aran a ostatní se tomu velmi divili, co to vlastně dělá. Nebyl však sám, kdo poklekl. Všude dokola přišli další a další černé šelmy, které taktéž poklekly před velkým a mocným kentaurem Aranem.
„Co to má znamenat“, řekl Aran.
„My, teda já jsem to netušil, kdybych to věděl, vůbec bych na vás nezaútočil. Já měl úplně jiné plány“, řekl vůdce šelem, který se mimochodem jmenoval Sedro.
„Promiňte mi to, teda nám, zasluhují si trest a to smrt, ale zvaž to velmi pečlivě, jelikož my, se ti budeme velmi hodit. My jsme tady, abychom vám usnadnili cestu na konec celé říše.“ Řekl Sedro.
„A to ti mám jako věřit?“ Řekl Aran. „Věříš, či nevěříš, tak mě zabij“, řekl smutně Sedro.
Aran se tedy napřahoval a chtěl ho svojí sekerou zabít.
Pak už byl jenom slyšet náraz sekery… Naši kamári raději tomuto činu nepřihlíželi a před tím, než ho uhodil, tak se otočili. Mysleli si teda, že už Sedro je mrtev, ale jak se zdá, opak je pravdou.
„Děkuji ti jeden z Araiských, jsme tvými dlužníky“, odpověděl Sedro a se svojívelkou družinou odešli ještě se slovy, „když budeš chtít pomoc, tak zapískej na tento nástroj“, řekl a zároveň podal Aranovi takovou zvláštní malou píšťalku a odešel. Zmizel někde v noční mlze mezi stromy.
„Doufám tedy, že mluvil pravdu“, řekla Adriana. „To se ještě neví, ale uvidí“, dodal Aran.
„Tak honem, jdeme dále pryč z tohoto lesa, než nás napadne nějaká další věc…
Bohužel odcházeli o jednoho Errina míň, jelikož padl v boji. Max si teda musel sednou na Arana, který ani nevěděl, že ho má na svých zádech.
Nakonec les přešli a dostali se k velké řece, kde se utábořili, aby se vyspali a nabrali energii na další den…

***
Mezi tím se v normálním světě, ve světě lidí stalo hodně. Naši hrdinové jsou v jiném světě teprve pár dnů, zatím co v tom normálním už uběhl jeden měsíc…
„Asi jsem to rozluštil, teď vím už o něco víc, než předtím“, řekl si sám pro sebe Dan.
To tajemné zmizení Jorlana Estina i to, proč jsou ti děti zmizeli.
Dan totiž za ten měsíc hodně pročetl a mnohé zjistil a pak si to všechno spojil, až mu nakonec vylezlo toto.
Jorlan Estin už tu nějakou dobu musel vědět o jinačím světě o světě příběhů a jeho tajemství. Rozhodl se, že v tomto světě jakože umře, ale ve světě příběhů bude žít nadále až do doby, kdy si řekne“dost“. Ale jak to tak vypadá, něco se tam stalo, nebo stane. Někdo musí zvenčí zachránit svět příběhů, ale proč a hlavně jak. Proč zrovna ti děti, jsou ještě mladí, mohou přece i zahynout…
To jsou však už další nezodpovězené otázky, které se snaží nadále rozluštit Dan a rodiče Jareda.
„Něco ve světě příběhů je v nepořádků, něco se tak pomalu, ale jistě začíná dít, někdo, něco je ohroženo, dá se vůbec tomu zabránit?“ Pořád si tyto otázky pokládá Dan.
„Proč však dostal dopis zrovna Tom, proč to je Tom, že by něco věděl navíc, než ostatní jeho kamarádi, musím to nějak prozkoumat“ Řekl si Dan.
„Kéž bych se mohl podívat, kde ty děti jsou a co zrovna teď dělají“, řekl Dan…

***
„Pánové a dámo, vstávat, je ráno, honem rychle se najezte a vyrážíme dále na cestu. Zítra touto dobou už tam budeme“, řekl Aran.
„Cože? Kolik je hodin, chci ještě spát“, řekl unaveně Jared, který se otočil a spál dál. Ostatní se mezi tím vzbudili a začali snídat, ale Jared ležel. Aran pak přišel k Jaredovi, sebral si ho do náruče a hodil ho řeky se slovy, „snídaně, tak vylez z té vody a pojď jíst“, řekl Aran, jakoby nic. Ostatní se smáli. „Co je, snad ranní koupel, ne?“ Řekl Jared, aby to nevypadalo blbě…
„Teď budu tady chodit celý den v mokrých hadrech“, řekl si Jared.
„Ne, to nebudeš, všichni se vysvlečte a oblečte si zatím tyto věci, to aby jste nevypadali tak nápadně“, řekl Aran, který jim předa nějaké hadry z této doby.
„Co to zase je? V tomhle máme jako chodit?“ Ptala se ustaraně Adriana, ale marně, chodit v tom museli.
„Tak honem, vyrážíme na celodenní cestu, máme toho ještě před sebou hodně a to je teprve malý začátek, co vy ještě projít musíte“, řekl Aran.
„Panebože, do čeho jsem se to jenom namočil“, řekl si Jared. „Jenom nekecej, sám si tu chtěl jít, tak jdi“, řekl Tom…

Cesta naších hrdinů a přátel je velmi dlouhá a nebezpečná a to ještě neví, co všechno je ještě čeká a co je potká. Mají toho hodně. Musí totiž také nalézt tajný klíč, kterým se dostanou do další říše, ani Aran, abych popravdě řekl, neví, kde je ukrytý a ještě vůbec, co to je zač.
Je zrovna poledne a na slunci to hodně hřeje. Ve stínu je o hodně chladněji, ale kdyby tu nějaký byl…

„Mezi tím se dostává zpráva o tom, že jeden s Araiských selhal, teď je z něho hledaný vězeň, pod trestem smrti. Zprávy se tady šíří opravdu rychle, ani Aran nečekal, že tak rychle na to přijdou, ale zatím to neví…


Kapitola pátá:
„Pevnost“

Král Erol, svolává tajnou radu válečných kapitánů.
„My drazí přátelé a kamarádi, vítám vás na této tajné radě. Jak už možná víte, tak nás zradil velký přítel. Aran, je to jeden z Araiských, který utekl s dětmi někam pryč. Proto ho čeká okamžité vyhoštění z této země, pod trestem smrti“, řekl Erol.
„Kde ho máme, teda, kde je máme hledat, jestli je to Aran, kdo zradil, tak ho bude velmi, velmi obtížné ho objevit, natož pak ho chytit, či co sním máte v plánu, můj pane“,řekl jeden z kapitánů.
„Je vás hodně, svoláte stovky, stovky mužů, abyste dopadli Arana. Arana pak můžete pustit, ale ty děti chci zpět. Moc vám s tím pomoci nemohu, ale něco málo vím. Aran má někde na severozápadě nějakou svojí pevnost, tam se zřejmě vydal jako pro začátek a pak se následně pokusí opustit tuhle říši“, řekl Erol.
„Alespoň něco, hned vyrazíme, prohledáme tam každý metr po metru“, řekl jeden z kapitánů a odešli tedy hledat Arana.
Erolovi však pořád nesedí pár věcí. Proč sebral ty děti pryč, kam s nimi jde. Jestli jsou to ti vyvolení z jiného světa, tak by už nám pomohli, ale ne, oni odešli s Aranem, ale kam“, řekl si Erol.
„Počkat, počkat. Možná vím, kdo to bude vědět, ale ani já sám nechci pravdu znát“, řekl si Erol, který si nechal přivolat jednoho mága, věštce, který má říci Erolovi některé informace.
„Velký Loene, pověz mi, kam má Aran namířeno a také jestli ti děti jsou těmi vyvoleními, neboj, odměny dostaneš“, odpověděl Erol.
„Dobře, ale potom musíš opustit tohle království, tudle říši“, řekl Loen.
„A to proč, stane se tady něco?“ Zeptal se Erol.
„Ano, první příval, armáda, která nepatří k nikomu, zahubí vše. Tma, stíny a mlha, pohltí tady vše, žádná zeleň, žádná radost, ale pláč a smutek.“Řekl Loen.
Kdo, co, přijde zahubit mojí zem, budu bojovat“, řekl statečně Erol.
„Ne králi, vás bude potřeba někde jinde“, odpověděl Loen.
„Děti, co tu přišli, světlo, sílá a přátelství si s sebou berou. Naději mohou přinést celé zemi, všem říším, ale musejí to včas vše stihnout.“Řekl Loen.
„Takže jsou těmi vyvoleními, ale kam je to Aran vede“, zeptal se Erol.
„Do Středoříše. Dědic trůnu není tam, kde má být. Jestli usedne a stane se králem, říše jsou zachráněny. Ale musejí ho nejdříve najít. Ani já nevím, kde je“, řekl Loen.
„Tak tedy dobře, co mám dělat, kam mám odejít“, zeptal se Erol.
„Odvolej své muže, ať nezastavují Arana, ať ho nechají, bylo by lepší, aby jím ještě pomohli. A dále, odejdi můj králi, radím dobře. To co přijde, nelze porazit pouhými zbrani. Je k tomu zapotřebí něco, co zrovna tady není. Odejdi, budou tě očekávat v pevnosti “Inuk“, tam se dozvíš další informace, co a jak dále“, řekl Loen a pak odešel ještě se slovy, „naděje, nás provázej“ a zmizel někde ve tmě místnosti.
Erol byl velmi znepokojen těmito zprávy moudrého mága a věštce. Erol tedy neváhal a nařídil odjezd. Celé království se začalo stěhovat dále na sever. Co nejdál od Anské říše…

„Co potom, až budeme v té vaší pevnosti, co tam?“Zeptal se Tom.
„Tam se setkáme s mými přáteli. Tam se domluvím na něčem, něco si s sebou seberu a pak dále vyrážíme“, řekl Aran.
„Vyrážíme? A to jako zase kam?Zeptal se unaveně Jared. Vždyť pořád jenom chodíme, chodíme a zase jenom chodíme z jednoho místa na druhé“, řekl Jared.
„Nedivte se, já už jsem vám to říkal“, vy máte jedno poslání, které musíte splnit, i když nechcete“, řekl Aran…

Slunce zapadlo a Aran se s ostatními znova utábořil, aby tady přespali. Zítra už v poledne dorazí ke své pevnosti.
Mezi tím ji však vypátrali vojáci, muži krále Erola, který je už nedokázal odvolat.
Vojáci vypátrali jejích stopu, ale velmi obtížně. Stopy Arana nenašli, ale místo jeho stop našli stopy těch dětí, opravdu nepřehlédnutelné…
„Blížíme se k ním. Ani ne den cesty před námi,“řekl jeden kapitán vojáků.
„Kam to mají namířeno a co mají v plánu,“ dodal.

Hvězdy ozařovaly noční oblohu, jenom měsíc nebyl vidět. Pro někoho, že měsíc není vidět a jsou tu neznámé bytosti, znamená, že se blíží něco špatného, ale co. To je otázkou všech.
Malí trpasličí vědci zjišťují, co se děje a co se blíží, aby se mohli připravit na vše.
„Proč my, něco za tím vším stojí, nebo spíše někdo, kdo nás zná a povolal nás do toho to světa.“
Brzy ráno se nejdříve probudil Aran, aby mohl připravit snídani. Chtěl zrovna ulovit nějakou tu rybičku v potůčku, ale zatím nic. V tom si ale Aran všimnul ve vodě jak po něm pluje spousta zdvihnutého prachu a hlíny. Přišel k tomu blíž a čichnul si k tomu. „Už jsou tady,“ řekl si Aran a rychle běžel k dětem.
„Honem, vstávejte rychle, musíme okamžitě vyrazit,“ řekl Aran, který už byl připraven k odchodu.
„Co, co, se děje,“ řekl ospalým hlasem Tom. „Asi má dobré zprávy,“ řekl Jared.
„Myslím, že asi ne,“ řekla Adriana. „Co tedy děje,“ řekla Nataša.
„Vojáci, sledují nás už od vašeho útěku, musíme odejít, jsme už blízko, takže snad to stihneme včas,“ řekl Aran. „Od našeho útěku, já myslel že ty utíkáš s námi, nebo snad ne?“ zeptal se Max.
„Není čas na vyptávání, nasedat a odjíždíme,“dodal Aran a odjeli…
„Kde jsou, někde tady musí být,“ řekl jeden z vojáků. „Pouhou chvíli před námi,“ odpověděl vůdce této vojenské skupiny. „Chvíli? A to je kolik.“ Řekl si pro sebe další z vojáků…
Aran se snažil, aby vojákům utekl co nejdále mohl, ale čím blíže byly pevnosti tím blíže jim byli vojáci.
„Tam je ta pevnost, na tom kopci,vidíte ji?“ zeptal se Aran. „Ano, to vidíme,“ odpověděli děti. Pevnost byla opravdu krásná a velká a také velmi dobře schovaná.
„Jsou tam, vidíte je, lučištníci střílejte,“svolal kapitán vojáků.
„Pozor, už jsou tady, schovejte se, lučištníci střílejí. Utíkejte směrem k pevnosti, oni už ví, co s vámi, dořekl Aran.
„Co vy, budete bojovat? Je jich přece hodně,“ řekl Jared. „Nestarejte se, běžte, já je trochu zdržím.“
„Honem, utíkejte, zachvěli tam budeme,“ řekl Jared. „Co pak, musíme jim říci o Aranovi, ať mu jsou na pomoc,“ řekla Adria. „To máš pravdu, to teda určitě,“ řekl Max.
Po chvilce zběsilého útěku a obav, že někdo za nimi běží, se zastavili, jelikož nevěděli kudy kam.
„A co teď a kam?“ zeptal se Tom. „Tak to je v háji. Aran chtěl abychom dorazili k pevnosti, ale my jsme zklamali.“ Řekl Jared, který si pak sedl k zemi.
„Tady jsou, stát! Ani hnout, jste obklíčeni a zatčeni!“ řekl jeden z vojáků. Naší kamarádi byli ve velké pasti, ze které není úniku. „Co je s Aranem, kde je, co jste mu udělali.“Řekla Nataša.
„Ale, ten starý a lenivý kentaur, nebo co to bylo, zemřel, zabili jsme ho,“ řekl jeden z vojáků, který se při tom smál.
„To není pravda, vy lžete,“řekla Adria. „Tak za tyto slova, že my lžeme bychom vás měli zabít a to také máme v plánu“…
Když v tom, ze všech stran přilétávali šípy, mířené na vojáky. Když se kamarádi postavili, vojáci už byli mrtvý.
„Kdo a co to bylo?“ zeptal se Jared.
Když pak z lesa začali vylézat, ze všech stran nějací bojovníci se slovy, „To jsme byli my Přišli jsme vás zachránit, jak nám řekl Aran“ řekl jeden z bojovníků.
„Aran?“ zeptala se Nataša. „Takže žije,“ řekl Tom.
„Ano, to žije a teď honem pojďte s námi, asi jste trochu zabloudili.“ Řekl a pak šli směrem k penosti.

Pevnost byla opravdu krásná a veliká. Uvnitř žije spousta desítek lidí, spíše dobrovolných lidí. „Kam to jdeme, jestli se mohu zeptat,“ Zeptal se Jared. „Jdeme do hlavní síně, kde už také na nás čeká Aran,“ řekl jeden z bojovníků.
Cesta k síni byla dlouhá, cestou procházeli dlouhými chodby a velkými dveřmi, až nakonec za posledními dveřmi je čekal Aran.
Místnost ve které byly, je umístěn uprostřed kulatý stůl a opodál kolem velkého stolu je umístěno sedm velkých židlí. Každá židle jiných tvarů. Na zdech všude dokola byly různé nákresy a mapy. Dokonce tu je vyobrazeno sedm členů, sedm bojovníků, mezi nimiž je Aran.
„To jsem rád, že se vám nic nestalo,“ řekl radostně Aran.
„Počkejte, hned vám přineseme židle“, řekl jeden ze sedmi bojovníků.
„Co to je za místnost a ty nákresy na zdech, co to všechno znamená,“ zeptala se Nataša, které to velmi zajímalo.
„Jak vidím, je čas vám říci nějaké informace,“ řekl Aran. „Ještě ne, nejsou na to připraveni, musíme je vycvičit, naučit boje. Ještě ne Arane, chce to čas.“ Řekl bojovník po jeho levé straně. „Já vím, nejsou ještě na vysoké úrovni, ale čas je to, co teď zrovna nemáme, milí Ortessi. „Jak chceš, tak tedy začni,“ řekl Ortess.
„Na zdech tyto nákresy zobrazují různé příhody a děje, co stalo. Jak jste si už všimli, mě a dalších šesti bojovníků zobrazené na zdi, ano jme to my. Od leva stojí Reffos, Winlorr, Estee, uprostřed já a na pravé straně pak Deanorr, Serrv a posledním je Aphol.
Moc času nemáme takže rovnou k několika důležitým věcem.
Proč tu jste? Na to přímo pravou odpověď neznáme, ale víme co máte udělat.
Úkol není lehký. Tam, kam půjdeme není tolik krásy jako zde.“Řekl Aran.
„Zatím to zní dobře, ale co že to máme udělat?“Řekl Jared.
„Je to jenom taková malá věc, skoro byste ji nemuseli ani dělat, ale je to takhle. Ve Středoříši někdo chybí, někdo moc důležitý. Je to poslední dědic Středořišského trůnu. Jenomže on zmizel. On králem ani nechce být, to je špatný, takže až ho najdeme, tak bude těžký ho dosadit na trůn.“ Dořekl Aran. „Toho jako budeme hledat? A kde.“ Zeptala se Adria.
„To je právě to dobrý“,“chvíle napětí“, „my nevíme, kde ho hledat,“ řekl Ortess.
„No, tak ho půjdeme, hledat, sice nevíte kde, ale někde teda bude. Horší to snad ani nemůže být,“ řekl Max.
„Ehmm,“ zrovna polknul Ortess. „Něco je se snad děje?“ Zeptal se Jared.
„Tak tedy dobře, jestli hlavního dědice Středořišského trůnu nedosadíme tam, kde má být, tak nastane konec, takový konec, který nikdo nikdy nepamatoval.“ Řekl Aran.
„Konec? Jaký konec, čeho konec, někdo snad končí a vůbec proč,“ řekl zmateně Max.
„To říci nemůžeme, už tak je toho na vás moc. Jedno je ale jisté, musíme spěchat, jestliže to nestihneme včas, tak nejen, že všichni umřeme, ale vy se nedostanete zpět do vašeho světa lidí,“ řekl Reffos…
„Tak to s námi vypadá velmi špatně,“ řekl si Jared. „Jestli nenajdeme toho dědice, tak to dopadne velmi špatně,“ dodala Adria.

Kapitola šestá:
„Tajemství klíče“

„Vojáci, jsme už velmi blízko, Pevnost už není daleko. Blíží se bitva a my máme za úkol najít Arana s dětmi a pevnost zničit.“ Svolal hlavní vůdce této armády Wirres.
„Nejsme v tom sami, o místě, kde leží pevnost jsem informoval další vojska, takže Aran nemá velikou naději, že tudle bitvu vyhraje. Jediné, co mu zbude, je utéci pryč.“ Řekl si Wirres.
„V noci dorazíme k pevnosti, připravte katapulty a ohnivé šípy. Po této noci nebude ani památky po Pevnosti.“ Svolal Wirres.
Přes celý les se táhne nespočet vojáků pohybující se po cestě a mezi stromy. Není vidět jejích konec a na délku se snaží obklíčit Pevnost, ale ta je tak široká a postavená tak dobře, že ji snad ani obklíčit nelze. Bylo by na ní zapotřebí tisíce, desítky tisíce vojáků, aby pevnost obklíčili a útok na ní by vydrželi, jinač není šance…

„Já ti Arane nevím, není to pro ty děti doopravdy moc? Ještě k tomu vojáci, co k večeru jsou před bránami a také najít ten klíč. To nebude tak lehký, co když to nezvládnou.“ Zeptal se Ortess. „Já vím. Je to pro ně opravdu mnoho, mnoho věcí, co musí udělat, ale bohužel, jinačí možnost není a to ty sám víš.“ Odpověděl Aran.
„Pevnost padne, to už víme, zachránit ji nemůžeme.“ Řekl Aran. „Ale ostatní, zbytek rady si myslí, že když zůstaneme a budeme bojovat, tak Pevnost zachráníme.“ Řekl Ortess.
„To ne, nemáme čas, i kdybychom tady zůstali a bojovali, tak nikdy to neskončí. Budou jsem posílat další a další vojáky. Tisíce vojáků, až by jejich síla byla tak velké, už ani úniku by nebylo a navíc. Okolní krajina by zvadla. Nezůstalo by tady naprosto nic, žádného života. Tak to oni chtějí. Ne milí Ortessy, zůstat by znamenalo smrt, jsme v tom sami.“ Dořekl Aran.
„Já vím, vždy stojím při tobě, ale řekni to ostatním, snad mají tolik důvěry, jako já v tebe.“ Řekl Ortess a odešel.
Aran mezi tm pomalu přišel k oknu a podíval se ven.
„Blíží se už noc. A vojáci pomalu zapalují své svíce. Dny, kdy za nás bojovali všichni i ti nejmenší a nejstarší ze všech, jsou pryč. Už to takové, jaké to bylo kdysi. Teď je vše jiné, doba jiná. Něco se tam veku děje, ale co.“ Řekl si Aran.

„Tak co, o tedy budeme dělat. Budeme bojovat, nebo pomůžeme dětem k záchraně světa.“ Řekl Aphol, velmi dobrý bojovník, je synem bývalé Pholanské říše. Synem Pholanského krále Edora…
„Nevím, vůbec nevím, raději bych chtěl bránit Pevnost, ale něco mi říká, že mám dát přednost těm dětem a co vy?“ Zeptal se Deanorr. „Ano, přesně tak, také mám ten pocit,“ řekl Reffos a odstání také. V tom přišel Ortess se slovy „tak co pánové, bojovníci a ochránci řádů. Vidím to, že se dneska bojovat asi nebude“. „Ano, také si to myslím,“ dodal Deanorr.
„My jdeme samozřejmě také“, řekl přicházející Jared s ostatními kamarády. „No, také nic jiného vám nezbývá a vůbec, co to máte na sobě za hadry?“ Pousmál se Ortess s ostatními.
„To jsou naše nové obleky, ale ještě nemáme zbraně.“ Řekla Nataša. „To se už zařídí.“ Dodal stojící u otevřených dveří Aran.
„Takže dneska nic, ale později určitě,“ řekl Aphol. „Ano, dneska ne, hlavně ne tady v Pevnosti. Všichni už odešli, nikdo už v Pevnosti, kromě nás není,“ řekl Aran.
„A co ty staré…“ ani nedořekl Deanor a už ho Aran přerušil se slovy „neboj se, staré spisy a mapy jsou už také pryč v bezpečí“.
„Uf, jsem si oddech, takže můžeme už jít,“ řekl Deanor a odešli.
Jako Poslední z místnosti, tak také z Pevnosti odcházel Aran, který se naposledy ohlédl za sebe, na Pevnost, která už zítra nebude existovat.
Ale to je mi docela i jedno. Postavit se to dá vždy pořád…
Vojska činicí nespočet vojáků dorazila před pevnost, spíše pod Pevnost. Lučištníci s ohnivými šípy byly připraveny, tak samo, jako katapulty.
První útok zahájily katapulty. Těm se po několika opakovaných střelách podařilo zničit menší část z přední hradby, ale pořád nebyla proražena úplně. Dále na řadu přišli už vojáci, kteří se snažili prorazit hlavní bránu, což se jim nakonec také podařilo udělat. Bylo to ale k ničemu. Nikde nikdo, ani živáčka.
Wirres však byl rozčílen z této správy, nikde nikdo.
„Jak to že tam není nikdo!“ Křičel na vojáky Wirres. „Prohledejte každý roh! Každý metr za metrem! Pak tu Pevnost spalte do základu!.
„Nezbude tady ani památky po Pevnosti, vůbec nic,“ řekl Wirres.
Vojáci pak na příkaz Wirrese začali pálit vše, co v Pevnosti se jenom spálit dalo. Jelikož Pevnost je Postavena tak, že zvenčí nelze zapálit, ale ze vnitř. Ale i tak, nakonec Pevnost celá vzplála. Obrovský požár ozářil celou noční oblohu, která nebyla moc hezká…
Dalšího dne se Wirres probudil a málem zapoměl, kde je, jelikož ještě včera tady stála Pevnost a dneska tady není vůbec nic, jenom ohořelé zříceniny. Požár byl tak velký, že dokonce shořely i okolní stromy do vzdálenosti až padesáti metrů.
Dnes už tady celá armáda nebyla. Wirres si jich tady ponechal na okolo tří set vojáků a na šedesát jezdců a na dva katapulty.
„Pane, můj pane něco jsme nalezli,“ řekl jeden z vojáků. „Tak mi to ukažte,“ řekl Wirres.
„V nedaleké menší jeskyni jme nalezli nějakou starou, divnou mapu.“
„Ukažte mi ji, chci ji vidět“ řekl Wirres.
„Co to je? Tak divnou mapu jsem opravdu ještě nikdy neviděl. Je to vůbec mapa?“ Zeptal se Wirres. „No, jí myslím, že je, ale až tak úplně jistý nejsem“, odpověděl voják.
„Dejte tu mapu naším vědcům, ať ji rozluští co nejdříve,“ řekl Wirres. „Ano můj pane, hned to bude“ a odešel.

„Škoda, to kvůli nám přišli o Pevnost,“ řekl Jared. „Jenom kvůli nám,“ dodal. „Máš pravdu, kdybych tu nelezli, tak by se nic rakového nestalo,“ řekla Nataša. „Ne, kvůli vám to není, Pevnost by byla zničená i bez vašeho příchodu,“ řekl Aran, který je poslouchal. „Ale, jenom nás uklidňuješ, ale přitom to pravda není,“ odpověděl Max.
„Vojska by tady přišla tak, či tak. Nezáleží jestli Pevnost bude zničená teď, nebo o pár dní později, ale zničena bude i tak.“ Řekl Aran.
Všichni mlčeli, jenom smutně zírali do země, jako kdyby to bylo i nadále jejích vinou.
„Co tedy budeme dělat teď?“ Zeptal se Jared. „Jediné, co už nám v tuto chvílí zbývá, je najít klíč, posvátný a mocný klič, který otevře každou bránu do další říše.“ Řekl Aran.
„Klíč budeme hledat společně, ale jak použít klíč, musíte zjistit už vy sami,“ řekl Aphol.
„Ano, Aphol má pravdu, je načase vyrazit do starého kraje,“ řekl Aran.
„Klíč? To teď budeme hledat jakýsi klíč v tak velké zemi. To není normální. Co budeme pak ještě hledat.“ Řekl si Tom. „Bohužel, tak už to bývá.“ Pousmála se Adriana a odešli za klíčem.
Za klíčem do země, do kraje starých, prastarých. Kde mladí nežijí. Mocné bytosti se vyskytují od úpatí velké hory. Hora pokryta hustým lesem, ve kterém žije spousta bytostí a zvířat, právě tam někde by měl ležet klíč k otevření brány do další říše.

Někde daleko, ve starém kraji se zrovna svolala jakási divá rada, činicí pět lidí, pět mocných lidí a začínají se bavit o Aranové výpravě do Středoříše.
„Pánové, jak už možná víte, Aran zradil krále. Za to mu teď hrozí až trest smrti, co jí vím. No nic, jdu rovnou k věci. Adria, dívka putující se svými kamarády a s Aranem, něco u sebe má, něco moc důležitého, co nám pomůže otevřít bránu zla a pak dokončit to, co jsme už před mnoha lety začali.“ Dořekl hlavní vůdce této rady, jménem Anor. „A co ta Adriana má, co nám může teď pomoci a navíc. Pokud si dobře pamatují, tak před pěti lety jme přece odhlasovali o tom, že bránu zla neotevřeme, jelikož nevíme přesně, co v ni je, co brána skrývá.“ Řekl Sayel, jeden z členů rady. „To vím, ale před tím jsme nevěděli o tom, co má Adria, to nám také pomůže se ochránit před tím, co brána v sobě skrývá,“ řekl Anor.
„Tak co, jdete semnou?“…
„Vlci, a vy, obrovští a netopýři. Uneste Adrianu, ostatní když tak zabijte. A pamatujte Adrianu chceme živou.“ Řekl Anor, který vypustil příšery této země. Ostatní se těmto vlkům a těchto netopýru vyhýbají velmi dalekým obloukem…

Brána zla. Co je to vlastně zač a kde leží? Je to brána do světa démonů, do světa zla a temnoty. Nikdo tam nikdy nebyl i kdyby, nedostane se zpět. Ještě k tomu je brána zla někde ukryta, ale ti, co o té bráně vědí, tak se ji vyhýbají.
Už pohled na ní je hroziví, nevíte, co z ní může vylézt, nebo co je právě za vámi.
Brána zla vede, do podsvětí, do podsvětí všech těchto říší. Je však jenom jeden východ a vchod. Podle legend a bájí se tato brána nikdy neotevřela. Nikdy nikdo z ní nepřišel.
Brána zla zatím uzavřená, nikdy si nepřeje, aby ji otevřeli a přivedli tak na tento svět zkázu.
Ani blázen by se ji nepokoušel otevřít, až na pár lidí, zvědavých a ještě k tomu zlých lidí. Ti však přišli na to, že bránu zla nelze jen tak otevřít. Je k tomu zapotřebí jedná věc. Tu věc má právě Adriana. Tou věcí je zlatočerný malý amulet. Adriana ho nosí jako amulet pro štěstí už několik let.
Ten amulet dostala od svého dědy den před jeho smrtí…
Tento mocný amulet je klíčem k otevření brány zla. K úplnému otevření brány zla se přidá ještě pár mocných slov a je hotovo…

„Jme už blízko, vím to. Ten klíč, co hledáme je ukryt někde tady v tomto lese,“ řekl Aran.
„Už bylo také na čase, hledáme ho už celý den a pořád nic, jenom doufám, že ten klíč je tady určitě, jinač to je všechno na nic,“ řekl Jared. „Neboj se, určitě tady někde bude,“ uklidňovala ho Nataša. Jared byl z toho hledání už velmi nervózní, vůbec ho to hledání nebavilo, spíše se mu ani nechtělo, ale to je jedno…
Nastala noc a hledání klíče pro tento den skončila. Aran s ostatními se utábořili a připravili se ke spaní.
Obloha se k půlnoci zatáhla a začalo jemně mrholit. Potom přišla i hustá mlha. Na stráži v té době byl zrovna Deanor a každou chvíli ho měl vystřídat Aphol. Když v tom něco v dáli se velmi rychle a nepozorovatelně pohnulo. Deanor více zaostřil zrak, byl už totiž velmi unavený, ale bylo mu blbé budit Aphola a tak sám čekal a sledovat okolí, co se to tam děje.
Zvláštní a jemné zvuky se sem tam mihnuli, ale nic, co by bylo nebezpečné.
Zvuky se pořád přibližovali blíž a blíž. Někdo, či něco tu je. Pomalu začal vytahovat svůj meč a v tom: „Deanore, už si můžeš jít lehnout,“ oslovil ho Aphol. „Co? Jo, jo, už půjdu? Odpověděl znepokojeně Deanor. „Stalo se snad něco?“ Zeptal se Aphol. „Ne, jenom jsem se zapřemýšlel,“ odpověděl a chtěl si jít lehnou. Už se připravoval ke spánku. Ale něco se mu nezdálo, něco tu nehraje.
„Panebože! Kde je Adria!“. „Co se děje, co je s Adriou,“ zeptal se Aphol, když v tom se začali probouzet Aran i ostatní. „Co se stalo,“ zeptal se Ortess.
„Adria zmizela,“ řekl Aran.
„Pomoc! Pomozte mi!“ Volala zdály Adria. „Unesli mě! Pomoc!“ Pak už ji nebylo slyšet.
„Odkaď ty hlasy šli, je tu nějaká ozvěna a vůbec, kdo ji mohl unést,“ zeptal se Deanor.
„Co je s Adriou, kde je!“ Optal se zrovna Jared, který se zrovna s ostatními probudil.
„Netopýři, pravěká a mocná stvoření. Jedině oni dokážou z jednoduchého volání udělat takovou ozvěnu, že nepoznáte odkaď jde ten pravý hlas.“ Řekl Aran. „Co tady dělali a proč unesli zrovna Adrianu.“ Zeptal se Aphol. „Musíme za ní, jdu jí zachránit,“ řekl Jared a ostatní kamarádi. „Ne, to nemůžete. Je hluboká noc a hustá mlha. A navíc, jestli to byl opravdu netopýr, tak je ani tak nedoženeme. Lítají strašně rychle a nepozorovatelně.“ Řekl Ortess.
„Vy tady zůstaňte, já se s Deanorem a Ortessem za ní vydáme. Najdeme ji a přivedeme zpět.“ Řekl Aphol…
Nakonec se rozhodli Aphol, Deanor a Ortess, že ji půjdou hledat a kdyby něco, tak že se mají setkat u brány. Aran jde tedy druhého dne znovu hledat, tajemný klíč…

„Ale, ale. Co to tu máme. Adriano, doufám, že cesta byla velmi příjemná,“ řekl Anor. „Hned mě pusťte! Mojí kamarádi s Aranem mě zachrání. Každou chvíli tady budou.“ Řekla Adriana.
„To si nemyslím. Jsme na opačné straně této hory.“ Řekl Anor. „Na opačné straně kopce. Tak tady budou každou chvíli, nebo snad ne?“ Zeptala se. „To si nemyslím. Na koních by tady byly zítra, ale oni jsou po svých. Nejdříve tady budou do tří dnu, ale to už my tady nebudeme, jelikož nám dáš to, co my chceme. Takže nám to dej a my tě pustíme.“ Řekl Anor.
„Cože, co já bych vám měla dávat. A vůbec, co máte na mysli?“ Zeptala Adriana. „Ten amulet, malý amulet co nosíš na krku.“
„Žádný nemám,“ odpověděla Adria. „Ale, mám se snad podívat sám. Nechtěj abych to udělal za tebe. Raději nám ten amulet dej a vše bude v pohodě.“
„Tak tedy dobře, tu ho máte a teď mě pusťte.“ Řekla Adria.
„Konečně, tak dlouho jsem na tudle chvíli čekal, teď je konečně tady a já tak můžu rozpoutat to největší peklo na této zemi.“
„Tak jenom přes naše mrtvoly,“ řekl Ortess s Deanorem. „Co vy tady děláte! Vlci, mi drazí přátelé a netopýři, masa je tu dost. Tak se do nich pusťte.“ Svolal Anor své společníky.
„Adrio! Ty utíkej, jak jen nejrychleji můžeš. My je zatím zdržíme.“ Řekl Ortess. „Ano, běž a hlavně se neotáčej!“ dodal Deanor…

Cosi v dáli pobíhalo. Jakási osoba, která si hrála na nějakou flétničku, nebo co to bylo. Běhalo to ale tak rychle, že to ano spatřit nešlo.
„Co to je?“ Zeptal se Jared Arana. „Co myslíš? Toho Sonise, co tady poběha jako o život?“
„Ano, na co to hraje a co je vlastně zač?“ Zeptal se Jared. „To je právě to, co hledáme. Klíč. Musíte toho Sonise chytit a ten pák vám předá klíč. Tím že ho chytíte, tak mu prokážete, že jste schopní nést tak mocný klíč.“ Řekl Aran.
„Jo, ale chytit ho máme jak, když běhá pětkrát rychleji, jako my.“ Řekl Max. „To je pouze na vás, jedno si pamatujte. Nezáleží na tom, jestli ho dohoníte, ale jak ho chytíte. Zbytek je už na vás.“ Řekl Aphol.
„Tak tedy dobře. Kluci, jdeme na to.“ Sonise jim pořád utíkal a utíkal, až nakonec Jared dostal nápad. Řekl teda, ať ho Max s Tomášem navedou přímo ke stromu, za kterým bude čekat Jared. Zní to docela jednoduše, ale udělat to tak, to dá opravdu velkou práci.
Nakonec po skoro půl hodině dostali Sonise na tu jedinou únikovou cestu a to přímo ke stromu, za kterým čekal Jared.
„Mám tě.“ Řekl Jared, který se dotknul Sonise, který se okamžitě zastavil. „Takže jste to vy,“ řekl si Sonis. Tato píšťala na kterou hrají probouzím okolní zvířata a stromy k životu. Dodávám tady velkou energií a velkou radost. Ale tato flétna nemá jenom tuto schopnost. Je to flétna, spíše klíč, který vy hledáte. Klíč ke všem bránám do všech říši tohoto světa. Teď patří vám.“ Řekl Sonis a pak se někde vytratil, prostě zmizel jako duch.
„Co to bylo, kam zmizel?“ Zeptal se Jared. „Byl to on, je to duch lesa. Nikdy jsem si tím nebyl jist, až teď to vím.“ Řekl Aran.
„No, klíč tedy máme. Zbývá nám pouze najít bránu“, řekl Tom…

Mezi tím Adria utíkala co jen mohla, až se nakonec po půl hodině zastavila. Cela udýchaná. „Už nemůžu, už nemůžu,“ řekla si Adria a lehla si na zem. Po chvilce se postavila a to co spatřila. Před jejími oči ležel jakýsi obrovský dřevěný oblouk. „No ano, to je zřejmě ta brána, brána do další říše. Ale vlastně, klíč:“ Řekla Adria.
A tak šla dále, dál do kopce, až se za chvíli dostala na vrchol, kde nebyla sama.
Jakou náhodou na razila zrovna na své kamarády a Arana. Byla radostí bez sebe, že je zpět u svých kamarádu a Arana.
„A co Ortess a Deanor, kde jsou“, zeptal se Aphol. „Já nevím, chtěli abych utekla co nejdál. Oni mě mezi tím bránili, doufám, že žijí.“ Řekla smutně Adria.
„Neuvěříte, co jsem při cestě jsem objevila. Bránu, zřejmě to byla brána do další říše, ale když nemáme klíč.“
„Tomu bych moc nevěřil. Klíč totiž máme, sice trochu divný klíč, ale máme ho.“ Řekl Jared a ukázal ji tu flétničku. „Tak tedy jdeme. Veď nás Adriano k té bráně.“ Řekl Aran.
Když pak došli k té bráně, tak u nich už čekali Ortess s Deanorem, kteří kouřili dýmku. „Co vy jiného, než kouřit děláte.“ Pousmál se Aphol. „Jsem rád, že jste na živu:“ Řekl Aran.
„To my taky a co Adriana?“ Zeptali se. „Ano, taky jsem v pořádku.“ Odpověděla Adria.
„Tak tedy, jdeme na to,“ řekl Deanor. „Zapískej na ní,“ řekl Aran. „Dobře, zkusím to,“ ovdověl Jared a zapískal tedy na ni pár tónů.
Zpočátku se nic nedělo. „Že by špatné tóny?“ Řekl Deanor. A najednou se z té brány zjevila obrovská modrozelená záře, která pak zmizela. „To je vše?“ Řekl Max.
Za tou bránu už nebylo to, co za ni doopravdy je, ale jiná říše, do které pak vkročili. Brána se pak za nimi okamžitě uzavřela.
„Kde to jsme teď?“ Zeptala se Adriana. Jsme na území kentaurů. Nebojte se, jenom opravdu, opravdu malá menšina je z nich nebezpečná. Téměř je ani nemůžeme potkat a, když je potkáme, tak jednoho, či dva kentaury.“ Řekl Aran.
„No a co těch nejméně dvacet kentaurů před námi,“ zeptal se Jared…
To be continued

Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
PŘÍBĚH V PŘÍBĚHU 1 - truhla příběhů : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Piráti - Atlančští piráti

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

IPad Pro

Na velkém iPadu Pro vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2020 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku