přidáno 05.09.2008
hodnoceno 0
čteno 884(4)
posláno 0
„Sestro,“ zavolala žena s dlouhými plavými vlasy na mladší dívku, která seděla před krbem, ve němž hořel oheň, a vyšívala. „Sestro!“
„Co potřebuješ, Abigail?“ zvedla Aurora hlavu. Její starší sestra, královna lestuamská, se snažila zapnout si šaty, ale nedařilo se jí to kvůli zvětšujícímu se bříšku, v němž nosila nového kralevice. Proto volala Abigail na svou sestru, aby jí pomohla drobounké knoflíčky pozapínat. Nedosáhla si na záda.
Aurora nebyla ještě ani v půli celé délky zad, když z nádvoří zazněly hlasité zvuky píšťal ohlašujících příjezd významné návštěvy.
„Ach...to jsou oni! Rychle, Auroro! Zapínej!“ zamumlala Abigail v panice a neklidně se zavrtěla. Aurora se snažila sestře vyhovět, ale ztuhlé prsty ji pramálo poslouchaly.
Do královnina pokoje vtrhnul král. Kim Cassius se zamračil, když viděl, že jeho žena ještě není oblečená. Odstrčil Auroru a sám šaty obratně pozapínal. Beze slov nabídl své ženě rámě a odvedl ji z komnat. Aurora se rozběhla za nimi.
Na nádvoří se seběhlo mnoho služebnictva. Každý se chtěl podívat na novou lostrimanauskou královnu, paní Kaarneyolu. Už od dne, kdy průvod vyrazil z Lostrimanau, se nesly zvěsti o její kráse, ale nikdo ji neviděl. Proslýchalo se i, že je to dokonce mladá Serena Saqeiská, která do Bílého města přijíždí s novým králem Lostrimanau jako jeho manželka. Ale nikdo nic nevěděl přesně.
Brána z modrého tepaného kovu se pomalu otevřela a na nádvoří vjel průvod oděný v jantarových, tmavě hnědých a černých barvách. Jako první se z průjezdu skrz hradbu vynořili vlajkonoši. Nesli korouhve s lostrimanauským znakem. Za nimi vyjeli král s královnou obklopeni strážemi a po nich branou prošli další rytíři a pár pážat nesoucích další vlajky.
Abigail a Kim vyšli ze zámku a zůstali stát na posledním nízkém schodě. Čekali na příchozí.
Průvod zastavil těsně před nimi. Nejprve z koně sesedl král. Pomohl královně a pak společně došli před druhý královský pár. Serena a Abigail si padly do náruče.
„Tolik jsem tě tu postrádala,“ řekla Abigail, zatímco Serenu pevně objímala. Sereně z očí utekl pár drobných slziček. I Abigail měla slzy v očích, když viděla, že je Serena zdravá a šťastná. Při jejich posledním shledání byla smutná, vysílená a smířená s tvrdým údělem, ale nyní...nyní kvetla.
„Ani nevíš, jak jsem postrádala já vás. Všechny,“ odpověděla Serena a pak se obě ženy pustily. Serena se ještě přivítala i s Aurorou. Pak se královny vrátily na svá místa po bocích svých mužů.
„Vítám tě, králi Kaarneyolu,“ sklonil Kim Cassius mělce hlavu.
„A mně je ctí přijmout tvé pozvání na turnaj, králi Lestuamu,“ odpověděl Severin a napodobil Kimovo gesto. Podali si ruce. Po skončení celé uvítací ceremonie se oba dva páry odebraly do zámku a nádvoří se vyprázdnilo. Z chodby se ozval uvolněný smích dvou mužů.
Severin se už neobával, že by vládla nějaká napjatá atmosféra. Už když tu byl naposled, mezi ním a Kimem se uzavřela jakási nepsaná dohoda, pouto, které nebylo podmíněné nebo předstírané. Jakoby se odjakživa znali, ale přesto si byli dál uctivě cizí. Jako by se dva bratři potkali po mnoha a mnoha letech a znovu se poznávali.
Čtveřice usedla ke slavnostní tabuli, která byla přichystána pro příjezd kaarneyolských. Podávalo se uzené vepřové se zeleninou, badyánové taštičky sypané skořicí, citronový puding a pilo se slazené víno. Při večeři zněl síní smích a veselé štěbetání.
„Musíš mi o tom všem povídat,“ brebentila nadšeně Abigail, „stalo se tolik věcí..nerozumím tomu, Sereno. Ale jsem moc ráda, že jsi tak šťastná!“
„Ach, Abigail, stalo se toho mnoho, to ano. Dny na Kaarneyolu se zdály nekonečné, ale pak jsem našla nový smysl... začala jsem cvičit šest dívek, aby založily dívčí gardu! Jen si to představ – kdyby hrozilo našim zemím nebezpečí a nedej bože by se rozpoutaly nějaké boje, ženy by byly schopné bránit své děti a domovy, i když by byli muži pryč. Není to úžasné?!“
„Sereno, to je skvělý nápad! Ale pověz mi, venier, jakto, že ses vdala za Severina?“ Abigail otevřela do široka oči a panenky se jí rozšířily vzrušeným očekáváním.
Serena se nadechla. „Vlastně to byl osud, už dávno,“ a pak Abigail vyložila vše, co se stalo na Kaarneyolu. Abigail se při tom někdy smála, někdy bledla...ale pokaždé nakonec souhlasila se Serenou.
Navečer se všichni začali rozcházet do svých komnat. Serena šla mezi posledními.
„A kde je můj bratr?“ zeptala se ještě odcházejícího krále. Kim se k ní otočil.
„Nikdo ho už týden neviděl, má paní. Nyní ti přeji dobrou noc,“ uklonil se a odešel s Abigail do jejich komnat. K Sereně se přitočila Aurora.
„Sereno, viděla jsem ho předevčírem,“ zašeptala tak, aby to nikdo jiný neslyšel.
Serena vytáhla obočí. „Kde? Povídej, Auroro.“
„Zapřísahal mne, abych to nikomu neprozradila.“
„Mně to říci můžeš.“ Ale Aurora zavrtěla hlavou, zarděla se a rychle odběhla pryč. Serena se zamračeně zadívala na potemnělé schodiště, po němž dívka vyběhla.
„Děje se něco, má paní?“ zeptal se Severin, který k Sereně přistoupil, vzal ji kolem pasu a když viděl, že se mračí, vtiskl jí do vlasů polibek.
„Serenus se už dlouho neobjevil.“ Severin zvážněl.
„Jak neobjevil?“
„Týden ho nikdo neviděl.“
„Hm, to je špatné. Ale přece by se mu nic nestalo. To bys cítila, ne?“
„Ano. Spíš bych řekla, že se někde zatoulal. Nebo se zapomněl v nějakém městě.“
„To se mi k němu nezdá..“
„Uklidni se, můj pane. On se vrátí. Potom si to s ním vyřídím. Nyní se pojďme prospat,“ navrhla Serena. Severinovi přeběhl přes tvář uličnický stín.
„Ano, půjdeme se ´prospat´.“ Vyzdvihl ji do náruče a vynesl ji po schodech do komnat, které dříve patřily Sereně. Ale ještě dlouho nespali.

Oslavy Velkého turnaje byly v plném proudu. Každý den se u králova trůnu střídaly průvody všech, kteří jej přijeli pozdravit a složit mu hold. Přijely všechny mocné rody, zástupci územních celků, vzdálení kralevicové a šlechtici. Město se plnilo barvami korouhví různorodých hostů. Zlatými číšemi Wlleyů ze Sevehradu na severu, indigově modrými drakosokoly Frigaů z Fierellových prstů na východě Středobodí, azurovými prapory posetých lasturami Tolleriů od Calistového zálivu, zlatorudými šípy vládců Jihu a černostříbrnými liškami pánů Severních Luk.
Na tržištích se stavěly ohromné pavilony, kde každý rod vydával na odiv nejkrásnější, nejbojovnější nebo nejstrašnější zvíře ze své domoviny. Na mnoha místech byly k vidění ohromné klece s ptáky, všude se rozléhal halas obchodníků nabízejících své zboží a prodávajících jídlo – sušené jižanské ovoce v mokrém cukru, ostré bobulky hořičných tobolek, pražené stonky sladkých šťavelek, cibulové koláčky sypané bylinkami, různé druhy piv z mnoha různých zemí a krajů, výběr cukrovinek z paláců jižanských kurtizán apod.
Před stany rytířů účastnících se turnaje, které stály na prostorné louce před otevřenými hradbami města, se to hemžil stejně jako za hradbami. Pážata brousila nože, leštila zbroje, chystala praporce, stejnokroje pro koně, náhradní břevna, kopí a mnoho dalšího. Většina rytířů se ale připravovala na nastávající souboje uvnitř svých stanů. Někteří se došli zchladit k řece nebo ukonejšit své zvědavé smysly do středu dění a příprav.
V celém Podloubí vládl halas. Rytíři si připíjeli a hovořili o svých zemích, turnajích, které prodělali, a ženách. Podloubí byla ta část Kaarneyolu, kam ženy prakticky nechodily. Táhlo se po celém obvodu hradu a nemělo konce ani začátku. Odevšad tam vybíhaly vchody.
„U nás na Mělčině máme dívky tak krásné jako samotné nymfy z Jihu. A severské víly se před nimi také musí klanět,“ chvástal se přiopilý mladý rytíř. Jeden Vysokohrázan ve středních letech jej ale praštil do ramene a hlasitě zahalekal: „Jen se nepředváděj, ty žabinče! Na Vysokých Hrázích žijí ženy s nejemnějšími vlasy a nejtvrdšími svaly!“
„Přátelé!“ ozval se najednou někdo z davu. „Přátelé, chraňte se roznítit tu šarvátky kvůli ženám. Vysokohrázanky i dívky z Mělčiny jsou krásné jako samo nebe, to bez pochyb. Ale zajisté jste již i vy slyšeli o tajemné krásce z Diamantových skal Jiného světa. Já sám jsem ji viděl.“
„Takže je to pravda?“ zeptal se chladně Severin. Díval se na starého rytíře, který seděl uprostřed svých druhů Jižanských Morgrunnů. „Je pravda, že opravdu není jen pouhou legendou?“
„Ano, je to tak. O její kráse se vypráví až v Rammonje na samé Jablkové slupce. Je tak krásná, že kterýkoliv rytíř by pro ni byl ochoten položit život. Ano, králi, je to skutečně pravda,“ odpověděl starý rytíř a zhluboka se napil rozmarýnového vína. Severin se zamyslel nad mužovými slovy.
„Proč ji tedy nikdo nikdy neviděl?“ Ze stínu jednoho úseku Podloubí se vynořil Serenus. Musel být opilý, ale ne příliš.
„Ptáš se proč, pane, a já ti odpovím. Říká se, že je to dcera samotné Neveny. Že žije v Diamantových skalách s kyselým jezerem, které nepřepluje žádná člověkem postavená loď a nepřeletí jej žádný živý tvor z tohoto světa. Říká se, že ji hlídají tajemní tvorové pocházející ze Druhého břehu. Pověst praví, že ji nemůže obyčejný člověk spatřit. Ale já ji viděl. není daleko odsud.“
Serenus se zachechtal. „Dej si radši víno, starý rytíři, tuhle pověst zná přeci každé dítě. A každé dítě také ví, že je to pouhopouhá pohádka, kterou si stařeny krátí chvíle při večerních sedánkách.“
„Proč si to myslíš, můj pane?“ odložil starý rytíř číši s nedopitým vínem a pozorně se na mladého anděla díval.
„Protože...“ starý rytíř i Severin čekali, jak Serenus zdůvodní svůj posměch. Nic však neřekl. Možná neměl chuť přiznávat, že již všechny dívky ve městě důvěrně poznal.
„Serenusi, je-li skutečně pravda, že je ve městě, máš právo ji najít, abys uvěřil Chlonelovým slovům. Pokud ji objevíš, může se stát tvou ženou a můžeš s ní odejít k Diamantovému jezeru. Když ne,“ zvedl Severin obočí, „když ne, tak tě ožením za dívku, kterou sám vyberu.“
Serenus chvíli mlčel. Mělce dýchal a mračil se. Pak přikývl.
Severin se rozesmál. „A nyní chci slyšet hudbu!“ Kim Cassius ho mocně plácl přes rameno a vtiskl mu do ruky pohár s vínem.
Nádvoří se opět zaplnilo hlukem, veselým zpěvem, hlaholem, vůní opékaného masa smíšené spolu s vínem a pronikavou ozvěnou aroma citronových šlahounů visících ze všech hradeb.
Serenus se k obecnému veselí otočil zády a odešel do noci.

ikonka sbírka Ze sbírky: Bouře v horách

Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Bouře v horách IV. : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Bouře v horách V.
Předchozí dílo autora : Bouře v horách III.

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

IPad Pro

Na velkém iPadu Pro vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2020 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku