 21.02.2024 6 72(5) 0 |
Jsi lásky zbořený chrám,
co trčí k nebi,
jsi šíp, co lidské srdce raní,
jsi příběh, který zůstal nedopsán...
Mám pocit, že jsem měla vědět víc.
Chtěla jsem otvírat studánky,
loudat se stínem,
malovat červánky a líbat se s vínem.
Dojít si pro štěstí lučního kvítí,
s příslibem naděje, že slunce svítí.
Lehounký vítr v korunách stromů,
tichounce ševelí - je čas jít domů...
Nestíhám přečíst, co bych měla,
Nestíhám napsat, co bych chtěla !
Vracím film zpátky...
21.2.2024
21.02.2024 - 12:34Hanulko, zase jsi napsala něco, co si rád pročtu, ba i přeříkám. Povedlo se, ahoj.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Vyznání mé : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů
| podobná díla
Následující dílo autora : Jaro je naděje
Předchozí dílo autora : Smích je lék
