Karolínky hvězdička

Moje vnučka Karolínka chtěla najít svou hvězdičku na tom velkém nebíčku. Vždy, když usínala, těšila se, že její bratříček usne dříve a ona si bude s babičkou vyprávět a hledat tu svou hvězdičku.

Vždy jsem ji vyprávěla, že každý z nás má na nebíčku tu svou hvězdičku, a je to dobře. Na nebíčku je tatíček Měsíček, a ten nám posílá své stříbrné paprsky. I hvězdičkám poví, koho mají potěšit.

Když jsem byla malá , tak mi také babička vyprávěla, že mám na nebíčku hvězdičku, která je docela malinká, ale spolu ji najdeme. Říkávala, že když budu hodná a hezky se učit, budu laskavá a dobrotivá, brzy hvězdičku uvidím a ona mi splní moje přáníčko. Vždy jsem se těšila, jak hvězdičku uvidím. Celičké dny jsem čekala, kdy mne moje milovaná babička vyzdvihne do okna a budeme hvězdy pozorovat a mě se tak splní sen. A tak se stávalo :"Milá Hanulko, dnes je krásně širé nebíčko a bude vidět krásně na hvězdy."

Stejně tak jsem vyprávěla já své vnučce Karolínce a vyprávěla ji, že na zemi jsme všichnii na nějaký čas a pak se vracíme do nebíčka. "Musíš být pilná, pracovitá a tvůj život by měl být naplněn prací a dobrými skutky, ale především láskou." Dívat se na nebe a pozorovat hvězdy je opravdu nádhera. Měsíček byl v úplňku, hvězdičky se třpytily a Karolínka hledala tu svou. Až ji našla. Byla to její hvězdička, ze které nemohla spustit oči. V tu chvíli mne vždy objala, dala mi pusu a zamávala a tiše řekla : ".....tak zase zítra milá hvězdičko, co splníš mi mé tajné přáníčko ?"
A když Karolínka usínala poklidně a sladce, věřila jsem, že i ve snu ji bude hvězda provázet.

A také dodnes ji její hvězda provází životem a drží nad ní ochrannou ruku.