Déšť

Prší. Z oblohy na zem padají temné proudy vody a ty sedíš za oknem a tiše je pozoruješ. Říkáš si, jak se vše rychle mění. Jak jsi včera měl život naplánovaný, jak byl krásný letní den a jak se Ti vše dařilo.
A dnes sedíš u okénka v podkroví, čekáš na zásahovku až si pro tebe přijede a jsi vrah. A nenacházíš odpověď na to, co, jak, a kde se tak moc posralo.

Den předtím.

Slunce svítí jako blázen. Léto, prázdniny, klid a pohoda. Užíváš si léta s partou kamarádů a hlavně s Veronikou. První LÁSKA. Ne taková ta první láska, ale láska s velkým L. Opravdová veliká a obrovská. Na věky věků. Dokud nás smrt nerozdělí.
Přišli jste z koupaliště domů a chystáte plán na večer. Který byl vcelku jasný. Je pátek, tak se pojede tančit. Stavíte se u vás doma, tam se oblékneš, hodíš sprchu, vezmeš sebou mladšího bráchu a hodíš Veroniku domů. Tak jste se domluvili s jejími rodiči. A pak pojedete na tu zábavu. Aspoň takový byl plán.
Ale, zajímavé že vždy se objeví nějaké ale, je malý problém. Pistole. Jak jsi mohl udělal sis zbroják. A pořídil si tu pistoli. Veronika zbraně nesnáší, a když jste se hádali, tak jenom kvůli té pistoli.
Že ji nosíš stále sebou, že s ni i spíš, že stále nosíš náboj v komoře. Že jsi blázen.
Jo, srala Tě s tím a nechápala, že to děláš proto, aby jsi vás a tu vaši Lásku chránil.
Po příjezdu z koupaliště jste si dali sprchu a chystali jste se odjet. Ale vzpomněl sis, že jsi dneska pistoli nevyčistil. V klidu jsi ji vyndal a chtěl se pustit do toho čistění.
"Už zase?" Slyšel jsi Veroniku s výčitkou v hlase. "Máš mě odvézt domů, to je Ti přednějši?"
"Lásko, bude to jen chvilka, musím to udělat" snažil jsi se oponovat.
"Dáváš ji přednost přede mnou, vyber si, já, nebo ona" pokračovala.
" To přeci nemyslíš vážně, že NE?" nevědomky jsi zvýšil hlas.
"Nekřič na mě, nemyslím to zle, ale nelíbí se mě to" snažila se Veronika uklidnit situaci.
Ale marně" DRŽ HUBU" vybouchl jsi a mávl rukou s pistolí.
A při tom pohybu zmáčkl spoušť. PRÁSK.
A venku poprvé zahřmělo, k zemi se spustil déšť a Veronika s ním. Na zdi za ní se pomalu k zemi spustila ze zdi krev a její mozek.
Za tebou se rozrazili dveře" Ty vole ty tady střílíš?" Brácha. Rozhlédl se a viděl tu scénu v pokoji" Ty debile, co jsi" začal na tebe křičet.
"DRŽ HUBU, DRŽ HUBU, DRŽ HUBU" Řveš na něj a každé drž hubu, je doprovázeno tím Prásk.
Stojíš v pokoji a nechápeš co se děje a co se vlastně stalo. Déšť zesílil a atmosféra venku se nápadně podobá té v pokoji. Je zlá a děsivá.
Z myšlenek Tě vytrhne zvuk telefonu. Veronice zvoní mobil a zvoní ji v kapse u kalhot. Ona Leží v kaluži krve a ty se pozvracíš, když ho horečně hledáš. Vyndáš ho a na displeji čteš: Mamka.
Přijmeš hovor a posloucháš mamku, jak se ptá kde jste.
Čas, potřebuji čas, běží Ti horečně hlavou. Vrátit čas o deset minut by stačilo.
Slyšíš se, jak ji říkáš, ze Veronika je ve sprše, a ze za chvíli už přijedete.
Začneš si broukat písničku z devadesátek o tom, jak Nejde vrátit čas. A máš plán, když čas vrátit nejde.
Jedeš k Veroničiným rodičům. A stále Ti hlavou běží myšlenky na to, že musíš získat Čas. Jakkoli.
Prásk, Prásk cesta ze které není návratu se prodlužuje.

Uběhla noc a je ráno.

Sedíš v tom podkroví u toho okénka a koukáš na ten déšť. V radiu jsi slyšel o zavražděných manželech a jen čekáš, než si je spojí s tebou a jejich dcerou a přijedou si pro tebe.
Čekáš a nadáváš si za to, jaký jsi srab, že jsi nedokázal udělat ještě jedno Prásk, když jsi měl hlaveň u své hlavy.
A čekáš a chce se Ti strašně, strašně moc spát.

UAUAUA
"Brácha, vstávej. Dělej" slyšíš sirénu a hlas." Dělej vole, vstávej. Nechal jsi dole mobil, volala Veronika, že jsi pro ni měl přijet, kde jsi""
Brácha? VERONIKA?
Pomalu se probíráš ze snu. Venku svítí sluníčko, je krásny letní den a ty ležíš v posteli. Na zdi není rozmázla Veroničina hlava, ani její, ani bráchovo tělo neleží na podlaze.
Brácha stojí ve dveřích a kouká na tebe, jak se probouzíš.
"Ty vole, to byl sen", říkáš mu.
"Co se Ti zdálo? Nějaká psychárna, co?"
"Jak jsi to uhodl? Ptáš se ho.
" Protože jsi blbec a spíš s pistolí v ruce" Odpoví Ti.
Koukneš a fakt. Spal jsi s pistolí v ruce.
"Slibuji Ti, že už to bylo naposled, prodám ji." Kroutíš hlavou a lezeš z postele.
Sundáš nohu na podlahu a snažíš se postavit. Jak jsi rozespalý tak se zamotáš a otáčíš se ke dveřím.
PRÁSK.

A venku poprvé zahřmělo, k zemi
se spustil déšť...