Pro koho?

Jako by to nikdy nebylo pro mě

Jednou, jen jednou, když na zdech bylo nebe a slunce,
bylo to pro mě, bylo to pro dítě uvnitř mě,
cítila jsem lásku, s jakou jste mi na zeď malovali,
cítila jsem domov i ve změně.

Teď však cítím jen vytržené srdce,
které proměněné na sušinu pomalu melete.
melete jej, na mikroskopický prášek
mícháte ho s tukem z naděje
tvoříte barvu, kterou chcete, která se vám líbí,
Ale ta barva nese odstín trofeje.
mého srdcem – naděje.

A teď mohu už jen sedět bez srdce
a nechat oči vypouštět slzy
Proč? Proč se to děje?
Nevím, to mozek pláče.

Kde se berou slzy? Odkud přicházejí?
Ze srdce, co na zdech je rozmazané.
Ze srdce, které jak umrlec ve vzduchu plave
Ze srdce, které bylo vším a teď je rozdupané.

Vím, jak tě bolí, že jsem o něj přišla,
vím to, ale popíráš to,
A místo „miluju tě, chápu to“
Jen hledíš tupě na lodě, v krvavě rudém moři,
v krvavě rudé zátoce.

Mám hledat maják
Osedlat ho jako koně
Věřit v něj, bez boje
Upnout se na něj, však
Namaluj mu pruhy sama
Obepluj ho
Miluj ho
Ale v mém moři se klidně top

Řekli a pomalým krokem od mola kráčí v dáli
A já se topím, bez srdce
S falešnou vzpomínkou na život v ráji.