ONA

Tak, jako podzim – přivanul mě,
zrozen z pnutí jeho,
význam tmou zastřen je,
však schopen říci mnohé.

Slova mé mi stvořil,
abych – i já samotný,
měl potíž jako mnozí,
a co teprve ten, komu se dvořil.

Nebyl bych tu ani já,
nebýt její krásy,
která okouzlila ho tak brzy,
div se – téměř nezpívá.

Vědom si těch věcí,
a to i způsobu nezvyklého,
mlčení tak všeříkajícího,
přesto se na mě obrací.

Ví on sám – zač smysl můj je?
v mých slovech pouhých,
tak jako v lodích utopených,
mnohého významu je.

Tuhle cestu zvolil,
vědom si všech omezení,
přesto doufá v zalíbení?
Já ho raději doprovodil.

Jedno vím však jistě,
jsem tu hlavně pro něj,
vratký – přesto nadějí obestřen,
každé roční období – navrátí se příště.

Ambicí já neoplývám,
jen možná však - rozloučení poskytnout,
a jako čas – nechat plynout,
jen z dálky se na tebe dívám.

Počkat! v závěru ještě jedno zmínil,
prý předem klade omluvu,
zda trapný příliš nebudu,
on se trochu uspíšil.

Tvoje Báseň