"Dostali Toma," řekla jen…
přidáno 26.08.2008
hodnoceno 1
čteno 855(6)
posláno 0
Večer se opravdu vrátí do Miříkova. Auto nechají tentokrát stát ještě před vesnicí na lesní cestě, dost daleko od hlavní silnice, aby zbytečně nepřilákalo pozornost. Kristýna otevře kufr a ještě pro jistotu jednou zkontroluje, jestli mají všechno, co by se mohlo hodit. Honza si nasadí kapucu přes hlavu a čeká kousek dál. Skrz stromy dopadá až sem světlo z vesnice.
„O čem přemýšlíš?“ zeptá se ho Jana a zároveň mu podá tmavě modrý batoh, který v té tmě stejně vypadá jako černý.
„Že za chvíli budem tam dole,“ otočí se na ni kluk, chytne bágl a hodí si ho na záda. „Teď se to zdá tak neuvěřitelný a ještě dnes se to stane, že se budem vloupat do cizího baráku.“
„Možná,“ dodá Kristy.

Nejdřív se vydají směrem zpátky k hlavní silnici, po ní však už nepokračují do města. Jenom jí překonají a zmizí zase v lese na druhé straně. Je už docela tma a všechny větvičky kolem se jim škodolibě nastavují před obličej. Mají sice baterky, ale kdyby je teď rozsvítili, tak to bude stejné jako, kdyby rovnou šli přes louku. Bez zbytečných nářků se proplétají dál, až se konečně dostanou na kopec nad vesnicí, odkud je na ni opravdu dobře vidět. Šedý dům, ve kterém je podle Honzy vězněná Jana, je osvětlen pouliční lampou, takže jsou dostatečně vidět i dveře, které je zajímají ze všeho nejvíc.
Usednou do měkké trávy a Kristýna vybalí ze svého batohu dalekohled. Je s nočním viděním, takže je v něm vidět ještě o něco líp než normálně. Zatímco zaostřuje dům, Honza si vytáhne termosku s čajem. Napije se, pak jí zase vrátí do báglu a rozbalí si slabou deku, do které se zachumlá.
„Připadám si jako na skautskym táboře, když to tak řeknu,“ promluví k němu Kristýna. „ale dneska to vidím na dlouho a měli bysme držet hlídky.“
„Do skauta jsem teda nikdy ani nepáchnul,“ zasměje se kluk. „Ale jsem pro. Začneš?“
„Když už mam teda ten dalekohled,“ kývne dívka. „Pak tě vzbudim.“
„Jasný,“ souhlasí Hanz a pak se hned sesune na zem. Netrvá to dlouho a už tlumeně oddychuje. „Musel být dost utahanej,“ pomyslí si Kristýna a věnuje se dál pozorování. Dlouho se nic neděje a dělá jí docela problém, aby udržela oči otevřené. Až těsně před koncem její hlídky se objeví červený ne úplně nový bavorák, který zaparkuje poblíž domu. Vystoupí z něj muž a něco loví v kapse. Po chvíli vytahuje krabičku cigaret a zapalovač. Připálí si a chvíli se jen tak rozhlíží okolo. Určitě se ujišťuje, že ho nikdo nesleduje. Jenže pak zcela nečekaně zamíří k jinému baráku.
Kristýna se podívá na hodinky, je právě čas na vystřídání. Ještě chvíli však trvá, než Honzu probudí. Ten se pak beze slova posadí a upřeně kouká na vesnici. Přesto to vypadá, jako by ještě víc spal, než bděl.
„Tady máš dalekohled. A neusni!“ řekne mu a pak už zmizí za jeho zády a rozbaluje svůj spacák, který až do teď ležel pohozený u jednoho ze stromů.

Honzova hlídka probíhá velmi podobně jako ta předešlá. Dlouho se vůbec nic neděje a jeho hlava se přehupuje ze strany na stranu. Vždycky když už se řítí k zemi, tak se probudí a znovu na pár okamžiků drží víčka za pomoci vůle nahoře. Pak se znovu celý koloběh opakuje. Zaloví v batohu a vytáhne termosku s kávou. Doufá totiž, že mu pomůže. Hned vzápětí se jeho oči stejně zavírají a on je znovu nuceně otvírá.
Pak však vyjde z domu chlapík, zastaví se hned u dveří a natáhne ruku zpod stříšky verandy, jako by testoval, jestli prší. Zatváří se, jako, že se mu vůbec nikam nechce, ale zevnitř přichází druhý muž a rychlým krokem se vydávají ke stříbrnému hyundai coupé a mizí v něm pryč. Hned na to je déšť i u pozorovacího stanoviště. Je to jen slabý letní deštík, takže jeho kapky ani neprojdou korunami stromů a Kristýna může v klidu dál spát.
Na Honzu však stejně někdo promluví. Je to mužský hlas, ale spíš dětský než dospělácký.
„Je čas jít zachránit Janu,“ řekne jen.
Honza se ohlédne, ale nikoho nevidí. Dotyčný zřejmě zůstává skryt ve stínech.
„Vzbudím sestřenku,“ navrhne Hanz.
„Na to není čas, musíme jít jen my dva,“ odmítá neznámý a Honza uvidí jen malinký stín, jak vyběhne po louce směrem k vesnici. Neváhá a vyrazí taky.
Neznámý společník je hodně malé postavy, jeho nohy a část trupu jsou utopeny v neposekané trávě. Koukají jen krátké ručičky a hlava s malinkatým kloboučkem. Není čas, aby si ho Honza nějak zdlouhavě prohlížel, ale je si téměř jistý, že to je snílek. Věděl o nich mnoho, pokud se to tak dá říct, ale ještě nikdy žádného nepotkal. Jen tak někomu se to nepoštěstí. Dají se totiž poznat jen na pomezí bdění a snění a i tak je docela vzácnost, když se nechají být viděni.
Člověk je ale nemusel nutně vidět, aby mu pomáhali. Byli jako strážní andělé, pořád nablízku. Teď však byl čas vystoupit ze stínů a tak jeden z nich vedl Honzu oklikou k domu, kde podle všeho věznili Janu. Přeběhli silnici a skrz kukuřičné pole se dostali až na cestu, u které ten šedý dům stál.
Pořád ještě pršelo. Honza se zastavil u plotu a vzpomínal, jak si ještě odpoledne nedovedl představit, že tu večer bude stát. A teď to bylo tady. Snílka už neviděl, zůstal na to sám. Přesto jako by mu zanechal v mysli radu, plán cesty, kudy má jít.
„Tři, dva,…“ odpočítával v duchu. „Jedna,“ a přeskočil plot. Trochu se zaviklal, že to mohli slyšet i vevnitř. Honza se skulil k zemi domu a vyčkával. Neslyšel nic, i když to nebyla tak úplně pravda. Cítil totiž teď mnohem víc tlukot Janina srdce, i když o tom nevěděl. Právě proto si byl tak jistý, že tu je.
Po chvíli se přikrčený doplížil plížit až ke sklepnímu oknu. Bylo otevřené jenom trochu, takže nebylo možné se tudy protáhnout. Jenže ten pocit, že musí jít touhle cestou, ho stále pálil v hlavě. Zalovil v kapse a vytáhl šroubovák. Sotva dovnitř prostrčil ruku. Nemohl však stejně narazit na šroubek. Po chvíli se mu to povedlo, ale byl tak utažený, že když zabral, šroubovák mu zase vyjel. Neměl žádný záložní plán, on vlastně neměl ani ten hlavní, takže vytrvale šroubek pokoušel, až nakonec souboj vyhrál. Na druhé straně to bylo o něco lehčí a okno otevřel úplně. Stejně se ale jen stěží protahoval dovnitř.
Předloktí měl úplně sedřené, ale byl natolik zaplavený adrenalinem, že o tom teď ještě vůbec nevěděl. Tušil, že stojí v dlouhé chodbě. Napravo i nalevo viděl matně obrysy dveří, dál už ale nic. Rozsvítit baterku to ale byla blbost.
„Tady,“ zašeptal známý hlas z temnot. Snílek byl napřed.
Opatrně se tedy posunoval vpřed. Ačkoliv bylo v té tmě nemožné něco vidět, rýsoval se před ním stín temnější než všechno okolo. Neuměl si to vysvětlit, ale viděl někoho schouleného na podlaze. Jak se blížil, viděl už i detaily. Ačkoliv měla vlasy spadané přes obličej, poznal, že to je Jana. Ruce a nohy měla svázané dohromady, že se mohla sotva hýbat. V puse měla roubík.
Přiklekl k ní. Leknutím trochu ucukla, protože ho v té tmě nemohla poznat.
„Pšššt, to jsem já, Honza,“ zašeptal.
Bylo slyšet, jak hlasitě oddychuje, ale neřekla nic. Chytil jí za ruku a táhl pryč.
Najednou jako by někdo hluboko v jeho hlavě upustil džbán, který byl až po okraj naplněný myšlenkami, a temnotou se rozezněl smích. Hejno černých vran se k němu rozlétlo a rvalo jeho duši na kusy. S každým dalším okamžikem se ztrácel sám sobě. Viděl matně svou postavu, ale duše se vzdalovala. Zkoušel se vzepřít, ale černí ptáci ho táhli pryč, kamsi za žluté pole.

„Honzo!“ křičela Jana, jenže on už ji nedokázal slyšet.
Věděla moc dobře, co se stalo. Jenomže ho nedokázala varovat včas. I ona teď byla jen štvanou zvěří v cizím prostředí. Byla zmatená, jak antilopí dítě, které zůstalo samo v obklíčení hyen. Nemělo smysl utíkat, nebylo kam. Její protivník byl tak silný, že snad nemělo cenu ani bojovat. Jenže naděje umírá poslední.
Zatímco se zmateně rozhlížela, číhal jako černý panter na vhodnou chvíli. A když ji vycítil, vyrazil skokem vpřed…

Malý chlapec stojí v davu starších dětí na stráni. Zežloutlé listí bříz se třepotá ve větru. Nahoře na obloze se prohání papírový drak. Ten nejmenší z chlapců na něj se zaujetím hledí.
„Kdo chce teď pouštět?“ zeptá se kluk, který drží drakovi otěže.
„Já,“ špitne ten nejmenší.
„Ty bys odletěl s ním, neblázni,“ zasměje se kluk a předá provázky vysokému chlapci s hnědými vlasy.
„Na,“ řekne ten s hnědými vlasy a podá draka tomu malému. „Kdyžtak tě chytím.“

Zatímco drak létá po obloze, vkrádají se do Honzova snu slova, úplně pozvolna a nenásilně jako titulky na konci filmu, až se obraz, vzpomínka na dětství, definitivně ztratí zase pěkně zpátky hluboko do mysli.
Tenkrát, když byl ještě dítě, býval jiný. Jeho srdce se dovedlo nadchnout, toužilo. Jenže ta podivná síla se s přibývajícími roky vytratila, kdo ví kam. Nikdy vlastně ani nepostřehl, že se ztratila. Až teď mu to došlo. Nemohla odejít, jenom celou tu dobu spala a čekala. A právě teď přišla její chvíle. Honza se cítil nejsilnější na světě. Z černočerných hlubin běžel po schodech nahoru. Tam někde čekal Kaire Seidan, ale Hanz teď věděl, že může být mnohem silnější. Stačilo jen chtít a on chtěl.
Dokázal teď Kaira vidět. Stál tam otočený zády a jeho plešatý zátylek přímo volal po ráně. Honza však zvolil jiný způsob. Z temnoty se stalo šedé nebe, po kterém přejížděly blesky jako hřbety úhořů po hladině.
Najednou se Hanz ocitl vedle překvapeného Kaira a s dětským úsměvem mu podal papírového draka. Hned vzápětí vystřelili vzhůru na oblohu. Prolétli vrstvou šedých mraků a dál stoupali. Byl tu zvláštní vzduch a všude okolo probleskovala spousta obrazů. Byly to vzpomínky, které Honza vytěsnil až na samý okraj své duše.
Jakkoli mohl být Kaire bezcitný, Honza cítil, jak slábne. Všechna ta těžkost zdejšího kraje na něj dopadla celou vahou. Nebylo kam se uhnout. Honza měl oproti němu jednu jedinou malou výhodu a to sice, že všechno tohle už jednou zažil. Byl to sice nápor i na něj, ale všechno to už jednou překonal, takže to dokáže i znovu.
Pak svého nepřítele pustil. Ještě okamžik letěli spolu, než se Kaire začal rychle propadat. Po chvíli už nebyl přes mraky ani vidět.

„Pojď,“ řekl Honza směrem k Janě a chytnul jí kolem ramen.
„Jak jsi to dokázal?“ sotva ze sebe vysoukala.
„Nemluv.“
(…)

Jana se probrala až v autě. Byli už na cestě domů. Nejdřív jen zmateně koukala, hlavně na Kristýnu, protože ji neznala. Honza si toho všiml a hned se všechno snažil osvětlit. O tom, že sám ale úplně nechápe, jak se tu Kristýna čistou náhodou objevila a zachránila ho, raději pomlčel.
Jana se ještě klepala, zřejmě toho na ni bylo teď trochu moc.
„Neboj, teď už bude všechno v pořádku,“ uklidňoval ji Honza.
„Kaire, vždyť on…“
„Byl vždycky divnej.“
„Málem nás zabil. Jak si mu dokázal odolat?“ zajímalo Janu.
„Řek bych, že byl až moc dospělej a výlet po duši malého dítěte ho znavil,“ smál se Hanz.
„On byl vždycky zvláštní, nikdy toho moc nenamluvil. Ale kdo ví, jestli byl sám z toho našeho klubu, kdo se přidal na druhou stranu?“ přidala se do rozhovoru Kristýna.
„A taky by mě zajímalo, proč to vlastně udělal,“ přemýšlel Honza.
Jana se zhluboka nadechla, až se Kristýna a Honza zarazili, co jim chce říct.
„Dostali Toma,“ řekla jen.
„Cože?“ divila se Kristy.
„A to řikáš až teď? Jak to víš?“ rozzlobil se Hanz.
„Je zavřenej v nějakym blázinci. Myslela jsem, že ho to může zachránit, ale teď se o něj bojim.“
„Ty za každou cenu chceš zlomit tu kletbu, ale tim ho tlačíš pořád blíž,“ spustil na ni Honza.
„Já, já jen…“ rozbrečí se najednou Jana.
„Já vím,“ řekne jí Honza a obejme jí.

přidáno 27.08.2008 - 15:22
Vďaka za ďalšiu časť, už som sa nemohla dočkať ;)
Super, vlastne to sa už asi opakujem, čo? Ale keď mne sa to tak páči... Všetky tie náhle obraty, tá tajomnosť a dynamika deja.. No napínaš, napínaš ! A ešte k tomu si ma nechal vo vytržení - čo sa stane ďalej??
Píš, píš, píš, prosííím !!!

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
snílci 23 : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : snílci 24
Předchozí dílo autora : Skica

»jméno
»heslo
registrace
» autoři online
Idara, Mlčeti Zlato, slavek
» narozeniny
Blázen? =) [13], Lizzzie [13], Coco [13], Alnor Roumen [13], bobesh [13], magg [11], JeanMirage [9], Observer [5], Poutník [5]
» řekli o sobě
Liss Durman řekla o Delivery :
Teress... Mám tě ráda, ikdyž jsem tě nikdy nepoznala. Tvoje díla mi dokážou hodně říct - pokud dokážu číst pozorně. Moc sem sice nechodim, ale pořád tě čtu ráda.
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

IPad Pro

Na velkém iPadu Pro vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2020 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku