Palte dopisy a odpalte na měsíc

Občas, když řídím, přestanu se orientovat a najednou z nějakého zvláštního, dříve neprobádaného úhlu dojedu k našemu starému bytu. A občas mě to rozpláče. Často mě to rozpláče. Řízení se mi stalo dost hořkosladkou kratochvílí a moje interní mapy vždycky nějak vedou přes tu křižovatku pod našimi velkými okny. Pod něčími velkými okny. Svítí tam úplně cizí žárovky a zní odtamtud ruština.
Tak. A takhle to začíná. Pokaždé. Vždy, když o tom chci psát, tak jsou to velká okna nad křižovatkou a semafor na kterém se moc dlouho stojí a člověk tak má moc času na reminiscenci. Ale vlastně je to spíš o tom, že mě na té křižovatce dohání vina. Vzal jsem ti tři roky. Vzalas mi tři roky. Vzali jsme si tři roky a teď si neberem ani telefony. A tipuju, že by to nevzal do ruky ani pošťák tvého okresu. Vždyť jsme se chtěli vzít! Nebo jsem si možná já chtěl vzít tebe? A pak jsem tě najednou nechtěl brát ani do náruče? Jesus H. Christ. O tobě se mi vždycky psalo úplně nahovno. A beztak jsi to neměla ráda.

Do rukou Rolanda Zubera, psych. Klinika Cervoy
Jan Novák

PS: Tady máš tu zpíčenou imaginaci. Taky jsem si představoval že jsem sova. Jaks říkal, že to je moje spirit guide zvíře. Akorát mě z toho bolí krční páteř.