Pohlazení

                    POHLAZENÍ

    To vám jednou byl takovej divnej den, svítilo sluníčko, ale vítr foukal, že nám to málem vodneslo mámu, jen kdyby pevněji držela tu košili, co měla v ruce. Takhle vodlítla jen ta košile a máma nám tu zůstala, hrom do toho. Tak povídám: „Stará, dyckys byla do větru, co to najednou?“ A vona že má nějaký těžký nohy. Že je sama sotva zvedne, co pak teprv nějakej vítr. A že udělám líp, když poběžím za tou košilí, ale ať sám dám pozor, aby mě to nevodneslo. Že jsem jak vysírka a nebylo by divu. Ale já mám taky těžký nohy, tak proč se mám honit po světě?
    „Tak si do nich nelej pivo!“ povídá ta moje, a že prej je to furt do jedný a do druhý a kam to dojde, košile že mezitím uletí a maminka měla pravdu, že mi kouká z vočí kdovíco.
    Tak já teda du za tou košilí, je to ta její noční s kytičkama, přes humno, pak lítla strništětem a je v cestě rybník. Jestli do něj vlítne, aspoň dál nepoletí, horší by bylo, kdyby lautr ulítla. A taky že je hnedka ve vodě. Já tedy klidně dojdu k rybníčku, ale vítr ji zahnal vod břehu. Tak sem to vobešel, že si tam na ni počkám. Jenže milá košile, jak nasákla, trochu klesla a za něco se zachytla, tak holt musím pro ni. Shodím tedy boty, kaťata, halenu, košili, rozhlídnu se – nikde nikdo, tak i spoďary a šup do vody. U košile sem raz dva, ale jen ji vemu do ruky, zas ten vítr. A žene ty moje věci na břehu, budu mít co dělat to pochytat. Tak já hned za nima, ani sem se nezdržoval vobouváním, jen na sebe v běhu natahuju tu máminu noční košili, abych neběhal po polích holej jak to mimino. Máma není žádnej drobeček, eště k tomu má tu košili dlouhou, aby jí šla přes nohy. Však taky když v ní de po světnici, tak ji musí držet podkasanou, že je jak carevna s vlečkou.
    Tak já ji musím taky vyhrnout, jinak si ji přišlápnu, plandá to na mně, strniště píchá do nohou, ale čert to vem, kdyby mi to všechno vodlítalo, bylo by to horší.
    Jenže to by nesměly bejt na světě vosy. Jasně, že na jednu tu potvoru musím šlápnout. A jak tak při tom poskočím, zamotaj se mi nohy, ta dlouhá košile taky udělala svý, a já sem teda najednou hubou na zemi. A kolenem na další vose, pod dlaní třetí. Co že jich tu tolik je? Slyším bzukot za zadkem, no jo, maj tu v zemi hnízdo a hned po mně. Tak honem vyhrnout tu mokrou košili a k vodě, věci se snad pak najdou, jestli budu dočista zeštípanej, bylo by to horší. Ňáký sem chyt do ucha a do zad, ale už sem ve vodě. Co vokolo mě udělala ta košile, to ste neviděli. Nafoukla se, jak ňáká duchna je to a jak se chci potopit, aby na mě nemohly vosy, tak se mi motá kolem rukou, nad hlavou se to zacuchává, musím se tedy rači zvednout, to zas na mě dou ty vosy, ale horší bude, když se utopím. Tak se tam všelijak melu, košili sem ňák sešlapal pod sebe, mám ji zamotanou kolem nohou, rukama už taky sotva hejbu, aspoň že ty vosy za chvíli daly pokoj. Jenže to už sem zeštípanej až hrůza. A na břeh nemůžu! Sotva držím hlavu nad vodou a jak se hnu, tak padám dopředu. Nohy zamotaný, ruce taky. Přece se neutopím v louži, kde je mi po pás vody! A taky pěkně bahna, ale i tak. Musím se tedy dycky nadejchnout, potopit, a pak lezu po dně jak ňáká housenka. Než se takhle dokroutím ke břehu, tak sem úplně zničenej. Zůstal sem na kraji napůl utouněnej, půlka je mě ve vodě, hlavně že mám hubu na vzduchu. Sám se ale nerozmotám, možná až si vodpočinu, ale snad mě tu někdo najde. Je to kousek vod cesty, něco pojede.
    Já vám nepovím, jak dlouho sem tam ležel, ale slyším drkat povoz. Zkusil sem zavolat, jenže takový zaskřehotání mě samotnýho vylekalo. Přece jen mě slyšeli, vidím někoho přicházet, jen skrz takovou mlhu, jak mám zateklý voči. A taky slyším:
    „Já sem jí to říkala! Von už dočista zmagořil! Co na něm ta holka viděla, dyť von ji musel uhranout!“
    Paňmáma. No jo, dyť vzkazovala, že zajedou. Dycky se cestou staví i pro vobě naše holky a kluka, s nevěstou a zeťákama, všema jejich dětma a přijedou. Pak je u nás veselo, jen ta paňmáma kdyby tolik nehudrovala, a já jí ležím v žaludku snad nejvíc.
    Hoši se mě snažej rozbalit, já jim vykládám, co se stalo, ale moc mi to nejde. Nakonec ty větší děti snosili mý věci, sou čiperný, ale trvalo hodnou chvíli, než s tím byly zpátky, jak to bylo daleko.
    Pak už jedem domů. Já v tý mokrý zablácený košili, protože teď se tu nebudu převlíkat, a bába pořád hartusí, až už ji holky vokřikly. Přijedem domů, plno čumilů, to je dycky, když přijede ta naše sebranka, ale teď každej kouká, jak mě táhnou domů. A paňmáma hned hrozný lamento k tý mý, co že to má za chlapa, nikdy z něj nic dobrýho nevzejde. Jako kdyby neměla na vočích celý to naše pokolení, co s ní přijelo a z kerýho je sama celá pryč.
    Já už se převlík a sedím na lavici, hubu v mokrejch hadrech. Chlapi mámě vyložili, jak se co seběhlo a do mě se pak dala ňáká horkost, z těch žihadel a z utounění a z prostydnutí a co eště, musel sem se sebrat a do postele. A pořád slyším: „dyť ty holka nemáš žádnej život, co máš, vidělas ho, jak vypadá!“
    A moje jenom: „No jo, babi, viděla, vytmavím.“
    Pak šla paňmáma po známejch, má jich tu, to bude řečí! Chlapi s ženskejma a s dětma šli někam do luk, je krásnej večír, a je tu už jen ta moje. Teď teprv to schytám, ale mně je to jedno. Sotva vnímám, ať kušní, nevidím, nemusím ani slyšet. Jak se trochu vyzdravím, tak jí to splatím.
    Však už slyším, jak bere za kliku. Sedla si ke mně na kraj postele a připlácla mi ruku na vobklad. Vono na mý kušně jinde místo není, než na ňákým tom vobkladu. Tak mi s ním nějak šmrdlá po ksichtě – vona vám mě pohladila! A prej: „Já se nemůžu s mámou hádat, kór když už má takový leta. Ale nikdy, vopravdu, za větru už nevyjdu s prádlem z chalupy.“